Miláčku, bude pršet. Vržou mně prsa
Silikonová krása
Ačkoliv prameny uvádějí, že první pokusy vylepšit injekcemi silikonu a parafínu tvar prsou byly zaznamenány už v roce 1940 u japonských prostitutek, faktem je, že skutečná historie prsních implantů je neoddělitelně spojená s historií firmy Dow Corning. Ta je jako první začala nabízet a také na ně doplatila. Těžko už dnes určit, nakolik pochybila samotná firma a nakolik byl výsledek ovlivněn faktorem lidské chtivosti jejich zákaznic. Existuje v nedávné historii mnoho podobných případů, kdy spotřebitelé přivedli výrobce na kolena formou soudních žalob na údajnou škodlivost. Následující fakta tedy nechápejme tak, že vám podsouvám škodlivost prsních implantů. Nevím, zda škodí. Podle mě škodí něco jiného, ale o tom až v závěru článku.
Doplnění: Ještě mne napadlo jedno přirovnání...
Jak to začalo
Firma Dow Corning byla založena v roce 1943 jako společný podnik Corning Glass Works a Dow Chemical Company. Od roku 1963 začala firma Dow Corning (a spolu s ní několik dalších) nabízet ženám zvětšení prsů vložením silikonových implantů. V roce 1990 zaměstnávala firma 8000 zaměstnanců a měla čistý zisk 171 milionů dolarů (z toho ale jen jedno procento z prodeje silikonových implantů), obrat dosáhl 1.7 miliardy.
Původně byly prsní implanty klasifikovány jako „zdravotní jednotka“ a jako takové nepodléhaly až do roku 1976 schválení FDA (Federal Drug and Food Administration). V květnu 1976 vydal Kongres Spojených států doplněk Medical Device Amendment, který vyžadoval, aby silikonové implanty prošly stejnými testy, jako každý lék na trhu. Ve stejném roce odešel z firmy Dow Corning Thomas Talcott, jeden z mužů, který se podílel na vývoji silikonové náplně. Konkurenční firma McGhan Medical Corporation přišla s novým, měkčím a na omak přirozenějším implantem a tím odvedla Dow Corning sedmdesát procent zákazníků. Aby v Dow Corning nějak vyrovnali ztrátu, rozhodli se její bosové pro tekutější formu silikonového gelu vloženého do tenčího sáčku. To mělo vyvolat pocit větší měkkosti. Thomas Talcott byl proti, argumentoval tím, že tekutější silikon a tenčí stěny sáčku zvyšují nebezpečí, že obsah pronikne do organizmu, ale byl umlčen tím, že i kdyby se tak stalo, příliš by to nevadilo, protože silikon je inertní a organizmu nevadí.
Současně s tím, jak se firma chystala vrhnout na trh vylepšené gelové implanty, provedla 7. února 1975 krátký sedmidenní test na králících. Výsledky testu naznačovaly občasné středně silné záněty, ale to se přičítalo pooperačnímu traumatu. Zpráva z 28. února upozorňovala, že záněty neustupují. Test na opicích prokázal, že část gelu se dostala do organizmu, ale vědci usoudili, že to příliš nevadí, protože látka je biologicky inertní.
V roce 1976 obdržel A.H. Rathjen, šéf skupiny odpovědné za vývoj a zahájení prodeje nových implantů, řadu stížností z řad lékařů, kteří zaznamenali u pacientek zánětlivé reakce krátce po provedené operaci a náznaky, že se silikon dostal do organizmu. Ve zprávě datované v červnu 1976 Rathjen píše: „Znovu a znovu jsem navrhoval, abychom zahájili hloubkovou studii našich silikonů a s tím spojené krvácení.“. V další zprávě píše: „Namísto vědeckých dat firma stále nemá v rukou nic než nekvalifikované spekulace.“
Pokus na krysách v roce 1970 ukázal, že u 80% testovaných zvířat vyvolal silikon rakovinné reakce. To číslo bylo tak vysoké, že ho odmítla i FDA s tím, že výzkum zřejmě obsahoval nějaké chyby. O deset let později provedli další pokus, který opět prokázal, že silikon vyvolává rakovinu. Ale i tyto závěry FDA odmítla s poukazem, že nic neukazuje na to, že by lidská tkáň reagovala podobně. V lednu 1985, kdy změkčené implanty byly v prodeji už deset let, napsal technický ředitel Dow Corning Robert R. Levier, že FDA najednou změnila svůj názor a požaduje test na zvířatech po celou délku života zvířete. „To může znamenat pro naši firmu problém,“ napsal Levier do své zprávy, „protože většina našich tvrzení vychází z pokusů na psech, které netrvaly déle než dva roky.“
V roce 1984 žalovala Marie Sternová, která měla silikonové implanty a údajně s nimi měla problémy, firmu Dow Corning. V žalobě tvrdila, že firma zamlčela možné riziko. Porota v San Franciscu jí dala za pravdu a přisoudila paní Sternové 1,5 milionu dolarů punitive damage.
Firma začala k implantům přidávat varovný letáček informující o možných zdravotních problémech, nicméně na veřejnosti stále oficiálně tvrdila, že implanty jsou neškodné. Ale už bylo pozdě. Stížnosti a soudní žaloby se začínaly hrnout. Seznam stížností přicházející od různých lékařů z celé země dosáhl po vytištění na ředitelství firmy dvaceti stránek.
V roce 1991 prohrála firma další velký spor. Tentokrát ji soudila Mariann Hopkinsonová, která tvrdila, že jejích implant z roku 1976 jí vážně oslabil její imunitní systém. Paní Hopkinsonová si přizvala jako svědka Thomase Talcotta. Ten předložil soudu několik tajných interních zpráv firmy, ze kterých vyplývalo, že vedení vědělo o tom, že silikonové implanty nejsou bezpečné, ale tyto informace pacientkám zatajilo. Paní Hopkinsonová vysoudila 7,34 milionu dolarů.
14.listopadu 1991 začala pod taktovkou FDA zasedat komise veřejného zdraví, která doporučila, aby prsní implanty byly povoleny pouze v případech urgentní zdravotní potřeby.
V roce 1992 si hlavní ředitel Dow Corning Keith McKennon pozval na kobereček šéfa vysoce respektovaného etického programu firmy, Johna Swansona. Paní Colleen Swansonová, jeho manželka totiž podala na firmu žalobu. „Co vlastně vaše paní po nás chce?“, ptal se viditelně rozčílený McKennon. „Chce milion? Tohle by se mohlo pořádně rozmáznout. Podívejte se, nemůžeme se nějak domluvit?“
Pan Swanson měl dva roky do důchodu. Jeho manželka trpěla řadou chorob, které přičítala právě prsním implantům. Rok předtím si je nechala operativně odstranit, to ale nepomohlo a náklady jen na léky dosáhly ročně 50 tisíc dolarů. Swanson uvažoval, že by z firmy odešel, ale neměl v ruce důkaz, že silikon opravdu škodí. A navíc měl svou firmu rád. Jeho manželka jej v rozhodnutí zůstat podporovala. Swanson firmě navrhoval, že by měla silikonové implanty stáhnout z prodeje, dokud se neprokáže jejich neškodnost, ale firma to odmítla s tím, že by to znamenalo přiznání viny.
V lednu 1992 nařídil dr. David Kessler, šéf FDA pětačtyřiceti denní moratorium na prodej prsních implantů a nařídil, aby byly provedeny testy potvrzující jejich neškodnost. Další země učinily podobná rozhodnutí. V té době už jen ve Spojených státech žily jeden až dva miliony žen se silikonovým poprsím. Moratorium se protáhlo na několik let. V době moratoria se prsní implanty vkládaly pouze v omezeném rozsahu, např. tam, kde došlo k amputaci prsu, hlavně se ale sledovalo, jak se silikon v těle projevuje.
V květnu 1993 obdržela paní Swansonová od firmy finanční kompenzaci, její výše nebyla uvedena. A v srpnu téhož roku odešel pan Swanson do důchodu.
Patnáctého května 1995 ohlásila firma Dow Coming úpadek a uchýlila se pod soudní ochranu před věřiteli. Stalo se tak poté, co federální soudce nařídil třem výrobcům silikonových implantů zaplatit 4,23 miliardy dolarů na kompenzacích. Proti nim bylo podáno 410 tisíc soudních žalob. Do konce roku 1995 spotřebovala firma na svou ochranu před žalobami miliardu dolarů. Její právníci žalovali stovku pojišťoven, které odmítaly vyplatit pacientkám náhradu škody v celkové výši 2,5 miliardy dolarů tvrdíce, že Dow Coming lhala. A v září 1995 dovolil soudce, aby žalobci soudili nejen firmu Dow Coming, ale i její rodičovské firmy Dow Chemical Inc. a Corning Inc a to navzdory tomu, že Dow Coming vyhlásila úpadek.
V roce 1994 byla zveřejněna zpráva, ze které vyplývalo, že po patnácti létech nošení jen 30 % implantů zůstalo neporušeno. Další studie v roce 1995 ukázala, že 71 % pacientek mělo s implanty větší či menší potíže. Následný výzkum provedený Harvard Medical School a Mayo Clinic nicméně souvislost mezi silikonovými prsními implanty a určitými nemocemi neprokázal.
Situace dnes
Od doby, kdy firma Dow Corning nabízela zřejmě nekvalitní prsní implanty, uběhla řada let. Lze předpokládat, že dnešní silikonové výrobky jsou mnohem bezpečnější a stálejší. Firmy, které je vyrábějí, se poučily a nic se nepřenechává náhodě. Žádná z nich nechce kráčet ve šlépějích Dow Corning.
Zůstává ovšem otázkou, jak se budou silikonové uměliny chovat po dvaceti, třiceti létech nošení. Dnes je trend takový, že si prsa nechávají vylepšovat běžně i dívky -nácti leté. Není nezvyklé, že rodiče kupují dcerám silikony jako dárek za maturitu. Jak budou ty ženy vypadat v padesáti? A v sedmdesáti? A co ty silikonové výcpavky uvnitř jejich těl, co ty budou dělat? Nikdo dnes neví. V nejhorším podstoupí další operaci vyjmutí. Nebude-li ovšem už pozdě.
V dubnu 2005 vysílala televize CBS rozhovor s doktorem Edwardem Melmedem z Washingtonu a dr. Robertem Reyem z Los Angeles. „Z vlastní praxe mohu říct, že procento problémových implantů (kdy např. silikonová výplň praskne) je dlouhodobě velmi stálé. Přibližně po deseti létech selhává padesát procent implantů, po patnácti létech sedmdesát a po dvaceti létech je to 90 procent,“ říká dr. Melmed.
Dr. Melmed provádí implanty už 35 let. Od roku 1992 je přestal zavádět a specializuje se pouze na jejich vyjmutí.
Dr. Ray říká, že dnešní implanty netečou ani když prasknou. A v roce 1999 potvrdil Institute Of Medicine, že neexistuje souvislost mezi silikonovými prsy a rakovinou nebo poruchami imunity. Rovněž neškodí v těhotenství a nedostávají se do mateřského mléka. „Jsou kohezivní,napůl pevné,“ říká dr. Ray.
Můj hloupý názor
Mám se silikonovým poprsím problém. Osobní. Především, je to podvod. Je to stejný podvod, jako kdyby si chlapi strkali do kalhot tubu od šampónu, aby se zdálo, že je příroda mimořádně obdařila. Tuba od šampónu se dá vyndat. A navíc se na to v posteli přijde. U silikonu je to problematičtější. Ale jak by se ženám líbilo, kdyby si chlapi cpali ten silikon rovnou do penisu? Nebo by si jím vylepšovali ramena? Budou proto chlapštější? Zdatnější? Více samčí? Neodolatelnější?
Prsa jsou primárně určena ke kojení. Zvýší silikon tuto schopnost? Asi sotva.
Prsa jsou také erotogenní zóna. Zvýší silikon vnímavost? Hm, co myslíte?
Já vím, řeknete, že prsa jsou také ozdobou žen. A budete mít pravdu. Že krásná prsa zvyšují ženskou přitažlivost a tím její ego. Krásná prsa ano. Ale umělá? Prý ta dnešní jsou tak dokonalá, že je nelze rozeznat od pravých. Není to pravda. Poznáte je na omak. A často i od pohledu.
Co to je vůbec za druh žen, které se takové operaci podvolí? V mnoha případech tak zřejmě činí na nátlak svých hloupých partnerů, ale v mnoha jiných si chtějí vylepšit vlastní sebevědomí. Je to jejich zakomplexovanost, která je k tomu vede. Domnívám se, že vyrovnané, silné osobnosti nic takového nepotřebují. Ženy by měly akceptovat, že vypadají tak, jak vypadají. I když (jak si myslí) jsou nedokonalé. Silikonová krása není skutečná. A to už nemluvím o tom, že mnoha mužům (mě nevyjmaje) se malá prsa líbí.
Chmurná vize budoucnosti?
Podívejme se na to ještě z jiného pohledu. Začneme trošku ze široka. Každá generace je o něco vyšší než ta předchozí. Proč to tak je? Ideálem krásy jsou lidé vysocí. Bylo dokonce prokázáno, že vysocí lidé bývají úspěšnější v kariéře a mívají i vyšší platy. Na trhu lásky, pokud něco takového existuje (a víme, že ano) je o ně větší zájem. Takže mívají i více partnerů. A samozřejmě – více se množí. Evoluce.
Co by se stalo, kdyby lidé malého vzrůstu začali hromadně předstírat, že jsou vlastně vysocí? Nosili by vysoké podpatky nebo by rovnou chodili na chůdách. A dokázali by přesvědčit nějak své partnery, že jsou vlastně ve skutečnosti vysocí. Takže by se množili nakonec více než ti skutečně vysocí. Kterým směrem by se ubírala evoluce v tom případě?
Ideálem ženské krásy je tvar postavy připomínající přesýpací hodiny – rozšířen objem prsů, štíhlý pás a rozšířené boky. Mužům to signalizuje jejich fertilitu. To nemám ze sebe, to jsem se dozvěděl na Discovery Channel. Je to intuitivní, ale muži si tak podvědomě vybírají partnerky. Pokud bychom ponechali přirozený výběr na přírodě, bude to takto pokračovat a je poměrně slušná šance, že každá další generace bude nejen o něco vyšší, ale i také o malinko hezčí. Že se bude malinko přibližovat našemu pojetí krásy.
Ale co když začnou ženy šidit? Vylepší si podobu silikonem. Ovlivní to jejich genetický kód? Samozřejmě, že ne. Jenže málo kterému muži tohle dojde. Tak dalece nikdo neuvažuje.
Rozumějte, mě jde o počet těchto zákroků. Začíná to totiž vypadat jako davové šílenství. Jen v roce 2004 podstoupilo v USA 264 041 žen operaci se silikonovými implanty – o 4% více než předchozí rok. Z toho dívky do osmnácti let tvořily 2% (3 962 procedur). Je to o 3% více než v roce 2003. Největší procento (50%) tvořily ženy v produktivním věku, tedy mezi 19 a 34 roky života. Je to o 15% více než loni.
Aplikujeme opět pravidlo evoluce. A vyjde nám, že v každé další generaci bude více žen s prsy nehezkými nebo stále menšími. Jaká to žeň pro plastické chirurgy. A jaký zločin na přírodě. Naše ubohé pokusy vylepšovat přírodu (a sem spadá i jiná oblast našich trapných pokusů – genové inženýrství) nakonec skončí fiaskem. Ale nezoufejme. Bankovní konta plastických chirurgů nemají dna. A blbost některých žen (chtělo by se mi napsat slepic) nemá konce.
Doplnění: Ještě mne napadlo jedno přirovnání...
Ženy se krášlily od doby kamenné. Malovaly si oči, rty, později nosily vysoké podpatky, paruky, vycpávky do šatů, šikovně tvarované podprsenky. To je všechno v pořádku. Svět by byl ošklivý, kdyby ženy chodily tak, jak po ránu vstanou z postele. Dokonce i umělý chrup je akceptovatelný.
Myslím, že neviditelná hranice leží právě v té operaci. Jakmile jsou ochotny jít pod nůž, je to podvod a je v tom něco zrůdného. Je to totéž, jako když si boxer v ringu vloží do rukavice železnou matici. A díky tomu vyhraje zápas. Jenže ta matice není součástí jeho železné pěsti. Stejně jako silikon není součástí ženského těla. Železná matice je podvod ve sportu, unfair výhoda, silikon je podvod a unfair výhoda v ringu života. Ve sportu by takový boxer byl diskvalifikován. Jsem přesvědčen, že i příroda nesnáší unfair hru a časem si najde způsob, jak falešné hráčky (a tím celé lidstvo) potrestat.