Co znamená demokracie pro Střední východ?

Uvnitř starého Saddamova paláce, v podivné izolaci připomínající kosmickou loď, trhají Šíité a Kurdové Irák na kusy, odmítajíce podepsat ústavu, pokud jim nezajistí alespoň federaci – a ropné vrty navrch. Propásli už poslední termín, ale myslím, že nikdo žijící v „opravdovém“ Bagdádu vně bunkrů Zelené zóny, tím není příliš zneklidněn.

A toho večera jsem si pustil televizi a poslouchal prezidenta Bushe, jak chválí „odvahu“ ústavních vyjednávačů, u nichž si sám sobě slíbil, že poslední termín dokončení ústavy bude dodržen.

Odvaha? Ale ano, je to odvaha, sedět v uzavřeném časoprostoru, neprodyšně odděleném od svých lidí kilometry betonových zdí a hádat se o budoucnosti národa drceného anarchií. A pak vystoupila Condoleezza Riceová a sdělila nám, že tohle všechno jsou milníky na „cestě k demokracii“ na Středním východě.

Zpátky na ulici. Tentokrát u autobusové zastávky se jménem an-Nahda. Pro ty z vás, kteří chtějí vychutnat plnou ironii situace, nahda znamená obroda a hned vedle zastávky jsou sutiny a trosky nedávného výbuchu. Roztrhané vraky policejních aut, spálené rozdrcené autobusy (samozřejmě včetně cestujících), ženy křičí zběsilostí, ovázané děti odvážejí do nemocnice al-Kindi, kde se pravděpodobně střetnou s další bombou.

A tu noc jsem znovu otočil knoflíkem televize. Místní vojenský velitel v Sadr City – blízko autobusové zastávky – toho večera lehkovážně připustil, že místní lidé jsou sice velmi nespokojeni, ale oni (Američané) plně podporují místní „bezpečnostní“ síly (rozuměj ty americké) a že jim vycházejí vstříc více než předtím, a že – tohle si poslechněte – jsme na cestě k demokracii.

Občas přemýšlím nad tím, zda někdy dojde k okamžiku, kdy se střetnou mýty s realitou a pravda se lží. Kdy to exploduje? Až povstalci dobudou a srovnají se zemí celou americkou základnu? Až se převalí přes zdí Zelené zóny a obrátí ji do stejných trosek jako zbytek Bagdádu? Anebo nám zase řeknou, jako už tolikrát v minulosti, že to jen ukazuje na „zoufalství“ povstalců, že tyhle příšerné činy (jako např. bombový útok na autobusovou zastávku tento týden) pouze dokazují, že „teroristé“ si jsou vědomi toho, že prohrávají?

V dopravní zácpě mě míjí hoch, snaží se prodávat magazín. Na titulní stránce Saddamova tvář. Znovu. Sešlá, oprášená tvář ex-diktátora se znovu a znovu vrací na přední stránky, aby připomněla lidem Bagdádu, jaké mají štěstí, že se ho zbavili. Saddama čeká příští měsíc soud. A do konce roku by to mělo být vyřízeno.

Šest krát už bylo stanoveno zaručeně jisté datum procesu pro toho hrozného starocha. A šest krát odloženo – jako ostatně mnoho věcí v Iráku. A od lidí se očekává, že budou stále fascinováni a pohnuti pohledem na jeho foto. Můžeš se koupat v potu v domě bez elektřiny, můžeš si nechat zdát o čerstvém jídle, protože tvoje lednička je rozpálená horkem, můžeš strávit hodiny ve frontě na benzín, můžeš trpět nepřetržitým strachem ze smrti a přepadení a okradení, ve tvém město může zahynout 1100 lidí násilnou smrtí jen v červnu (vše je pravda), jen nesmíš pustit ze zřetele fakt, že Saddam jde k soudu.

Dosud jsem v Iráku nepotkal nikoho, koho by Saddam ještě zajímal – nepočítaje v to ty, kteří v době jeho vlády přišli o své blízké. Saddam je muž minulosti. Pokus o vyvolání ducha tohoto monstra je urážkou lidí v Bagdádu, kteří dnes zažívají mnohem více strachu, více úzkosti a stresu a více bolesti, než může americký cirkus ve stylu „chléb a hry“ zažehnat.

A přece – ve vnějším světě – čím vzdálenější je Iráku, tím důvěryhodněji zní – George Bush a lord Blair z Kut al-Amary budou donekonečna opakovat, že skutečně musíme v Iráku postavit demokracii na nohy, že jsme porazili tyrana Saddama a zemi nyní čeká skvělá budoucnost, že jsou plánovány nové investice a probíhají (samozřejmě hodně daleko od Iráku, čím dále, tím lépe) další konference o jeho budoucnosti, že další bombové útoky v Evropě, jako ten poslední, nemají nic, ale zhola nic společného s Irákem.

Show musí pokračovat. Vím, že až odletím do Bejrutu nebo do Evropy, nebude vypadat Irák z dálky tak hrozně. A Šílený Kloboučník bude vypadat celkem rozumně a Velká Opice se na mě bude ze stromu usmívat.

Demokracie, demokracie, demokracie. Vezměme takový Egypt. Prezident Mubarak umožní kandidovat opozicí. Bush to charakterizuje, jako další známku demokracie na Středním východě. Ale odpůrci Mubaraka musí být předem schváleni jeho (Mubarakovou) stranou a největší politická strana v zemi – Muslimské bratrstvo – zůstává oficiálně ilegální. Sledoval jsem první sjezd strany prezidenta Mubaraka – limonádové show, kde vlastně žádal o podporu. Tak kdo asi vyhraje tyhle „demokratické“ volby? Vsadím si na našeho starého kamaráda Mubaraka. A o co, že dostane 80 % hlasů? Sledujte.

A ze svého malého orlího hnízda v Bagdádu mohu sledovat vystěhování Izraelců z jejich ilegálních osad v palestinském pásmu Gaza. Slovo „ilegální“ se ve zprávách BBC pochopitelně neobjevuje. Stejně, jako se nemluví o tom, že osadníci (rozuměj kolonizátoři) nejsou vystěhovávání ze své země, ale ze země, kterou ukradli jiným. A rovněž není slyšet o pokračování budování nových osad – stejně ilegálních, jako ty v Gaze – v palestinském území West Bank. Osad, které jednoho dne nezadržitelně přispějí k tomu, že existence životaschopné (oblíbené slovo lorda Blaira) Palestiny bude nemožná.

Každý v Gaze očekával, kdy osadníci zaútočí na izraelské vojáky nebo kdy vojáci zaútočí na osadníky. Když konečně jeden osadník zaútočil, nebylo to na izraelské vojáky, ale na palestinské dělníky ve West Bank. Zavraždil čtyři. Zprávička probleskla televizními pořady jako nepatrný tmavý mráček a byla okamžitě zapomenuta. Osadníci odzbrojeni. Evakuace z Gazy pokračuje. Mír.

Ale lidé v Bagdádu, se kterými jsem mohl hovořit, nejsou tak úplně přesvědčeni. Slouží jim ke cti, že ač žijí v pekle Iráku, neztratili zájem o Palestince a stále chápou, co se skutečně na Středním východě odehrává. Nepodlehli propagandě nesmyslů chrlených George Bushem a lordem Blairem z Kut al-Amara. „O jaké 'zlé ideologii' to Blair pořád mluví?,“ ptal se mě tento týden jeden můj irácký přítel. „Co si vymyslíte příště? Kdy se konečně probudíte?“

Nedokázal bych to říct přesněji.

Článek What Does Democracy Really Mean In The Middle East? Whatever The West Decides vyšel 20.8. v Independent.