Multi-kulti? Tuti-fruti!

Stejně ční propast mezi oběma podobami multi-kulti (multikulturalismu). Multi-kulti je na jedné straně na první pohled vznešená a pokroková myšlenka, ctnostná idea, sympatický projekt soužití lidí různých ras, přesvědčení, národností, barvy pleti. Může to vypadat vskutku působivě, lidé různých kultur a zvyků, tradic a víry žijí v míru v jednom městě (zemi), pospolu, všichni se na sebe usmívají, mají se rádi. Nevědomky se mi vybavuje obrázek z pestrých letáčků Svědků Jehovových, na kterých je zachycena dojemně naivní představa budoucího pozemského ráje - pokojné soužití lidí a zvířat, běloši, černoši, lidé žluté pleti, všichni jako jedna velká rodina, lev si hraje s beránkem, zkrátka jedna velká pohoda. Inu - multikulturalismus.

Multi-kulti je ale zároveň něco, co není tak nevinné, protože domyšleno do důsledků nebo posuzováno ne podle okřídlených vět politiků, nýbrž nahlíženo z hlediska současných událostí, představuje pro společnost, ve které žijeme, nebezpečí větší, než si dovedeme a jsme ochotni připustit. Rozdíl mezi idylickou představou multi-kulti v pojetí architektů Nové Evropy a mezi reálnou multi-kulti, jejímiž svědky jsme v poslední době na tolika místech Evropy, rozdíl mezi idejí a skutečností, je zjevný tak, jako mezi onou zmiňovanou dětskou zubní pastou a večerním lechtivým pořadem s hvězdičkou.

Multikulturalismus nemá jen svoji sladkou podobu, jak nám ji vykreslují propagandistické komixy EU (pro zájemce - jeden takový je možné si opatřit v pražské informační kanceláři Evropské unie), multikulturalismus je totiž také například vražda nizozemského režiséra Theo van Gogha, multikulturalismus jsou vypálené židovské synagogy, multikulturalismus je násilí a výtržnosti přistěhovalců, multikulturalismus je zapírání vlastní identity a stydění se za svoji kulturu a svůj národ. Multikulturalismus jsou ghetta muslimských komunit, nepokoje, hádky o šátky či turbany, vraždy ze cti, obřízky muslimských děvčátek v předměstích evropských metropolí, multikulturalismus jsou zneužité sociální dávky, negramotnost, nepřizpůsobivost a nenávistné hlasy imámů v mešitách. Multikulturalismus jsou mladíci jednou spokojeně v západní civilizaci žijící a v druhém okamžiku proti ní se vší vervou a na smrt bojující. Multikulturalismus je ovšem také i letadlo vrážející do věže Světového obchodního centra, stejně jako dodávky plné výbušnin před madridským nádražím. Multikulturalismus jsou nekonečné zástupy uprchlíků, kteří jdou logicky tam, kde jim bez větších nesnází stát zadarmo poskytne byt a ještě je živí. Kdo by takové výhody nechtěl? Je ale nadmíru jasné, že takovýto životní styl si Evropa nemůže dlouho dovolit, ani pro sebe, natož pro zájemce ze zemí třetího světa. Eskalace napětí je za dveřmi a to, co vidíme kolem sebe, jsou jen špičky ledovce.

Multikulturalismus je sen a problémy, které soužití lidí odlišných kultur přináší, jsou zjevné i přes několik desetiletí snah o jejich potlačování, jak to dokazuje reálný život v Nizozemí, Francii či Německu. Multikulturalismus je - chci věřit - dobře míněná myšlenka, jak žít pospolu i přes nepopiratelné rozdíly mezi námi, ale realita ukazuje, jak daleko je k jejímu naplnění a přináší i vážné pochybnosti, zda vůbec k onomu naplnění může kdy dojít. Zda se nejedná jen o iluzi, umělou snahu, která je od začátku odsouzena k nezdaru. V horším případě je multikulturalismus skrytou snahou levicových elit o rozmělnění (a tudíž zničení) západní civilizace. Tak jako tak, ať je to úmysl dobře či špatně míněný, je ale multikulturalismus cestou k nekončícímu napětí, protože jeho evropské pojetí je postaveno na toleranci, respektu a korektnosti většiny vůči menšinám, ale nedbá již tolik na to, aby i menšiny hrály podle stejných pravidel. Při konfliktech vždy, z obavy před nařčením z rasismu, ustoupíme pokřiku menšin, které se již tuto hru naučily mistrně ovládat a maximálně ji využívají. V praxi tak multikulturalismus mnohdy splývá s pozitivní diskriminací. Je jasné, že takto onu vzletnou humanistickou ideu nikdy nenaplníme a z celé myšlenky zůstane jen pocit křivdy, nespravedlnosti, nikdy nekončící konflikt. Není tedy lepší si otevřeně přiznat, že to není nic víc, než pohádka?

Píši tento článeček s jistým nadhledem, s vědomím, že riskuji nařčení ze strany zastánců tohoto pojetí Evropy pro údajné zjednodušování a xenofobii. Chtěl bych ale přesto, abychom si uvědomili, že jedna věc je - byť dobře míněná - myšlenka a druhá věc je realita. Multikulturalismus není jen to, že se člověk v supermarketu ocitne v situaci, kdy stojíte ve stejné frontě spolu s ženou asijského původu a mužem arabského vzezření a všichni čekáme, až nám zeleninu zváží zaměstnanec - černoch. Kdyby jen o tomto byl multikulturalismus, nemám proti němu nic. Protože multikulturalismus ale také znamená stěží ovladatelné vášně mnohdy končící až násilnými střety, budu vždy spíše proti němu. Mám totiž obavu, že se záměrem vytvořit v Evropě multikulturní společnost jsme si ukousli příliš velké sousto, se kterým si nyní nevíme rady a hrozí nám, že se jím zadusíme.

Nemažme si tedy onu sladkou pastu kolem pusy v naivní představě šťastných zítřků. Podívejme se raději realitě do očí a poučme se z ní. Zatím totiž multi-kulti nevyznívá moc přesvědčivě, je křečovitý, předstíraný a i po těch několika desetiletích nám pořád jaksi nefunguje. Zatím je to jenom takové sladké voňavé nic. Sladké voňavé tuti-fruti. A to je málo na to, abychom ho uměle drželi při životě.

Článek vyšel 13.7. na serveru EU.Eportál.cz, odkud jej přebírám.