Pohádka o mýdle

Tohle běží několik roků. Státní aparát v zemi, kde máte továrničku, nakonec ustoupí tlaku pašeráků mýdel (ačkoliv jejich „dovoz“ nemohl pokrýt ani jedno procento celostátní potřeby) a sníží daň z mýdla, aby ceny v obou zemích vyrovnal a tím učinil pašování mýdel méně ziskové. Nešlo ani tak o ekonomické ztráty státu, spíše byla snaha zastavit pašování, protože bylo příliš okaté to, jak se policie bojí zasáhnout z důvodu politické korektnosti.

Uběhne nějakých deset patnáct let. Pašeráci mýdel dávno pověsili své řemeslo na hřebík. Jednak jsou od přírody líní a i pašování je konec konců práce (samo se mýdlo přes hranice nedostane), ze sociálních dávek se žije lehčeji a jednak se mezitím daně z mýdla v obou zemích téměř vyrovnaly (poté, co vzrostly o 300%) a pašovat mýdlo a prodávat jej za stejnou cenu, jako v obchodech, se už nevyplácí.

Obecně se uznávalo, a nikdo to nezpochybňoval, že mýdlo obsahuje látky, které jsou karcinogenní.

Pod heslem Za národ zdravější se objevuje nesmírně mocná a militantní skupina odmítačů mýdel. Publikuje se řada vědeckých studií, kde se uvádí, že časté mytí zbavuje pokožku přirozeného tuku a ochrany a takový člověk je pak náchylný k nemocem, k infekci a brzy umírá. Téměř denně nacházejí občané v médiích statistiky, podle kterých vymírají na časté umývání celá velkoměsta. Nikdo nikdy pochopitelně nepoloží otázku, kdo ty statistiky dělá a jak je počítá. Dokonce se začne tvrdit, že mýdlo škodí nejen těm, kteří se příliš myjí, ale i těm, kteří musí k umytým lidem pak čichat. Toto tvrzení se odvolává na výzkum starý dvacet let, který byl mezitím soudem označen za neplatný. Dodnes existuje stále platný soudní zákaz jej publikovat. Nikomu to ale nevadí, z tohoto „výzkumu“ se nejen běžně cituje, stalo se z něj státní evangelium. Objevují se stále nové a nové statistiky - teď už dokazující i to, že pouhé vdechnutí vůně mýdla je stejně škodlivé, jako rána palicí do hlavy. Na nějaký soudní zákaz se dávno zapomnělo. Pryč s mýdlem a moderní je se nemýt, jsou hesla dne.

Vaše továrnička dále produkuje mýdla. Ačkoliv pokrýváte asi 12 procent trhu, příliš velký zisk nemáte, protože cena mýdla na trhu mezitím vylétla vlivem zdanění na takovou hodnotu, že je vy sami musíte nabízet téměř za výrobní cenu – i tak je mýdlo drahé tak, že jej používá stále méně lidí. Před rokem dokonce vaše firmička musela vyhlásit úpadek a uchýlit se pod ochranu soudních úředníků. Stát vám totiž naložil takové daně, že nebylo možné je zaplatit ani kdybyste dávali mýdlo úplně zdarma. Zatím tedy firma běží pod kontrolou soudních auditorů, ale je to spíše takové ploužení se. Ze zisku vám zůstává jen tolik, kolik je nezbytně nutné na chod firmy. Všechno ostatní pohlcuje nenasytný stát.

A najednou přijde úder. Obdržíte žalobu. Žaluje vás stát za daňový únik. Žaloba je postavena na podivné logice: Tím, že jste před patnácti léty exportovali mýdlo do cizí země, odkud je pašeráci vozili zpátky a prodávali na vnitřním trhu, přišel stát o daně, které by jinak získal, kdyby se mýdlo prodávalo pouze legálně. Jak jste měli tomu zabránit, pochopitelně žaloba neuvádí. Žaloba taktně mlčí i o tom, že vlastně selhal stát a ne vaše firma, že stačilo pašeráky zavřít, policie přesně věděla, kdo pašuje a kde bydlí. Že to bylo pro politiky ožehavé řešení, se rovněž pochopitelně neuvádí.

Částka, o kterou vás žalují, převyšuje nejen celý majetek firmy, ale i údajné ztráty na daních několikanásobně. Jde o deset miliard. Státní žalobci si totiž připočetli tzv. punitive damage – pokutu za újmu, která jim vznikla, plus úroky zpětně za celých těch deset patnáct let. K požadavku státu se přidají i jednotlivá okresní zastupitelství. Dokonce i ta okresní zastupitelství, která jsou od hranic, odkud bylo pašováno, vzdálená několik tisíc kilometrů. Každé z nich tvrdí, že jim také vznikla újma. A každé rovněž nárokuje punitive damage a k tomu zpětný úrok za celých patnáct let. Poslední den, kdy se bylo možné přihlásit se k žalobě, zvednou státní právníci požadovanou částku z původní 1,5 miliardy na 4,3 miliardy. Plus úroky, samozřejmě. Zdůvodnili to tím, že stát požaduje veškeré peníze, které jim firma případně dluží. (Všimněme si slova případně. Tedy nikoliv prokazatelně, ale možná.)

Nabízejí vám „dohodu“. Mimosoudní vyrovnání. Jsou ochotni vám snížit dlužnou částku o několik miliard, pokud budete „spolupracovat“ a řeknete vše, co víte o své konkurenci a jak ona tehdy před patnácti lety exportovala mýdlo do zahraničí. Stát se netají tím, že chystá stejné žaloby i proti nim. Ovšem požadovaná částka bude desateronásobně větší – s ohledem na podíl na trhu. Stát dobře ví, že váš podíl je pouze nějakých 10-12 %. V branži existují ještě tři větší firmy, rovněž výrobci mýdel. Jejich výrobky pokrývají ten zbytek. A o tyto firmy hlavně státu jde. Vy sami jste pro ně jen odrazový můstek před pořádným soustem.

„Je to teprve první krok,“ řekne novinám státní žalobce. „Čeká nás dlouhý a komplexní proces.“

V novinách se uveřejní zpráva o žalobě. Řekli byste, že se někdo ozve. Že to nazve pravým jménem – totiž státem legalizovaná a sponzorovaná loupež. Že někdo alespoň špitne, že to není fair. Ale kdepak. Nálada ve společnosti je proti mýdlům tak vybičovaná, že jediné, co noviny uveřejní, je pochvalný komentář vůdce Ligy za práva občanů nečichat k mýdlu, který řekne: „Lidé si neuvědomují, že následkem vdechnutí pachu mýdla zahynou v dohledné době desítky tisíc lidí. A vše jen kvůli tomu, že vláda tenkrát před patnácti lety nemohla dělat nic jiného, než snížit u mýdla daně.“

Že je to hloupost? Že nic takové není možné? Ale ano. Nejde totiž vůbec o pohádku. Stát, kde se toto stalo, je Kanada. Země, do které se výrobky vyvážely, je USA. Ta nedotknutelná skupinka obyvatel na hranici jsou místní Indiáni. Firma, která byla žalována, se jmenuje JTI-Macdonald. A nevyrábí mýdlo, ale cigarety.