Novináři deníku Le monde odsouzeni za kritiku Izraele

Za co byli vlastně novináři odsouzeni? Posuďte úvodem sami dva odstavce článku v Le Monde z roku 2002, kterých se soudní rozdnutí týkalo a kde došlo k „rasovému hanobení židů“. Deník Le Monde otiskl tehdy tyto věty: „Je težké si představit, že národ lidí, kteří se narodili jako uprchlíci a byli podrobeni nejdelší persekuci v historii humanity, kteří trpěli v nejhorším ponížení a nejhlubším pohrdání, bude schopen v průběhu dvou generací transformace v lidi sebejisté, dominující jiným a - s výjimkou jejich výjimečné menšiny - pohrdající, kteří mají uspokojení z ponižování druhých.“

Článek v Le Monde pokračoval: „Židé v Izraeli, potomci obyvatelů ghett, drží v ghettech palestince. Židé, kteří byli ponižováni, zatracováni a perzekvováni, ponižují, zatracují a perzekvují palestince. Židé, kteří sami byli obětí nelítostného jednání, jednají nelítostně s palestinci. Židé, obětní beránci pro vše špatné, dělají obětní beránky pro všechny špatné z Arafata a palestinců.“

Soud první instance nejprve novináře osvobodil, což však vyvolalo mezi francouzskými židy menší poprask. Odvolací soud poté rozhodl, že se novináři přece jen dopustili porušení přísného zákazu hanobení rasy, který ve Francii panuje. A musí zaplatit odškodné oběma žalobcům, kterým byla Francouzsko-izraelská asociace a organizace Právníci bez hranic.

Obhájkyně žalovaných Catherine Cohen po vyhlášení rozsudku oznámila záměr dovolat se k francouzskému Nejvyššímu soudu, neboť „nemůžeme dovolit justici, aby zaujímala takový postoj.“ Článek byl podle ní jen „kritikou politiky, politiky Ariela Šarona, nikoli kritikou rasy. Věty byly vytržené z kontextu.“

Organizace CRIF zastřešující francouzské židovské spolky a organizace naopak soudní vedikt přivítala s tím, že „nakonec každá kritika Izraele se hroutí tváří v tvář svobodné a demokratické výměně názorů, ale taková debata nemůže Izrael ani židy démonizovat“.

Co takové rozhodnutí znamená v praxi? Velké varování. Varování novinářům, kteří by pojali kacířskou myšlenku napsat cokoli, co není vůči Izraeli a židům 100% politicky korektní. Každý novinář si nyní třikrát rozmyslí, co napíše a ještě víckrát si to rozmyslí šéfredaktor.