Rozpad EMU a následně EU je otázkou času, proces započal

Jednotná měna potřebuje především centrální banku a centrální banka musí dělat jednotnou-centrální měnovou politiku. Aby mohla tuto svoji základní roli naplňovat, musí pracovat s vyrovnaným ekonomickým prostředím. Evropská unie, tedy státy EMU, nejsou a nikdy nebyly optimálním prostorem pro zavedení jednotné měny a pro fungování jednotné měnové politiky. Obrovské rozdíly ekonomické, doprovázené vlivem hospodářské recese, stále se otevírajícími sociálními nůžkami, severské země, vyloženě bohaté, vedle jižních zemí a regiónů pod hranicí chudoby – pole, na kterém se dá těžko smysluplně uplatňovat jakákoliv jednotná politika, natož ta měnová. A nelze-li uplatňovat politickou shodu nad dalším integračním postupem, a veškeré jednotné politiky EU bezezbytku a stoprocentně, nelze aplikovat dlouhodobě fungující jednotnou měnu. Současný stav je uměle udržovaným ekonomickým prostředím, jehož další existence se začíná obávat už i evropská exekutiva.

V tomto kontextu se zdá být velmi logickým postupem vyjádření italského ministra práce a sociálního zabezpečení Roberta Maroniho. Není to první ekonom a vysoký vládní úředník, který poznal, že hospodářská budoucnost jeho země je neustále ohrožována jednotnou měnou, ale první, kdo tuto obavu dokázal sdělit nahlas nejen občanům své země, ale celé Evropě. Itálie, tak jako všechny ostatní členské státy EMU přišla přijetím eura o mnoho možností, jak korigovat ekonomické propady národního hospodářství. V EMU není podstatné, jak se daří ekonomicky silným, ani jak se vede těm, kteří striktní politiku ECB nezvládají naplňovat, jde o průměr. O přednastavené standardy, které nevyhovují prakticky žádné zemi. Evropský měnový prostor není efektivně fungujícím ekonomickým prostředím, je prostředím, které přehnanou regulací ničí svobodné podnikání, nenapomáhá sjednocovat hospodářsky rozdílné členské státy, potlačuje zdravou konkurenceschopnost podniků a ve svém důsledku vede k hospodářské stagnaci s jediným možným cílem, byť nechtěným – rozpadem celého společenství. Velmi podstatným je též faktor ztráty směnného kurzu. Na toto nebezpečí plynoucí z přijetí jednotné měny jsem upozorňovala již před euroreferendem v diskusním pořadu Evropské události na ČT2. A dnes je tento atribut zdravé národní ekonomiky vzýván Maronim, který ho považuje za základní podmínku přežití Itálie, jakožto každé další země, jež chce účinně řídit vlastní ekonomiku i navzdory hospodářským cyklům.

Je pochopitelné, že J.C. Trichet odmítá nařčení z potápění evropské ekonomiky. Je to pochopitelné v systému, kdy ECB, jejíž je prezident papouškuje nelogická politická rozhodnutí prounijních byrokratů, kteří předpokládají, že ekonomika rozdílných států se dá sjednotit jen na základě politického konsensu. Je to pochopitelné z politického hlediska, ale ne z ekonomického. Již dnes nerespektují eurounijní ekonomické standardy a zásady ani nejsilnější země, jako je Německo a Francie. Přede dvěma lety, kdy potápějící se ekonomiku zemí EMU táhlo Španělsko, nebyly přijaty ECB žádné pomocné kroky, nebyly spuštěny žádné mechanismy, které by evropskou ekonomiku nastartovaly. Jen proto, že ECB nesmí reagovat na žádné plusové či minusové pohyby, ale pouze určovat standardy.

Závěrem je dodávám, že nejen italský ministr, čelní britští a mnozí čeští ekonomové, ale také profesor Paul de Grauwe, poradce šéfa Evropské komise Barossa přiznal, že se nepřijetím euroústavy zvyšuje riziko zhroucení Evropské měnové unie a pádu jednotné měny, protože euro je bez politické integrace dlouhodobě neudržitelné.

Česká republika by se měla poučit z chyb druhých. Naše ekonomika si nemůže dovolit podstupovat riziko spojené se zavedením jednotné měny. Euro není ekonomicky stabilní, není výhodné a není samospásné. Ale dnes, kdy jsme se vydali na cestu dezintegrace, není snad již ani nutné o možném zavedení eura diskutovat :-)

Článek vyšel na webových stránkách Národní strany, odkud jej přebírám.