Pošpiněný holocaust
23.5.2005 Komentáře Témata: Izrael, Pohledy z Evropy 755 slov
Téměř denně slýcháme slovo „holocaust“. Jsou otevírány gigantické památníky „holocaustu“, točeny dokumenty o „holocaustu“ a odškodňovány oběti „holocaustu“. Jak se ale vypřádat s poznáním, že mnoho těch, kteří se vydávají za oběť „holocaustu“, nikdy v žádném koncentračním táboře nebyli? Exemplárním příkladem je pan Enric Marco, bývalý předseda španělské Asociace obětí nacistických koncentračních táborů.
Musím se přiznat, že psát o „holocaustu“ mne již unavuje. Slyšíme o něm dnes a denně, jsou vytvářeny jeho nejrůznější mutace, jako „romský holocaust“ a je nám v médiích naznačováno, že nás povinnost odškodnění nemine.
Příběh Španěla Enrica Marca však stojí za povšimnutí. Autor knih jako „Paměti z pekla“ Marco byl po třicet let mistrem ve vyprávění hrůzostrašných historek o „továrnách na smrt“ a „hrůze“, která panovala v koncentračních táborech Mauthausen a Flossenburg. Své historky dokládal vězeňským číslem 6448. Byl horlivým bojovníkem proti odporným „popíračům holocaustu“, které s oblibou označoval za „lháře, kteří by se měli stydět“.
Vedle svého angažmá zastával Marco mj. i funkci generálního tajemníka španělských komunistických odborů. Jako „holocaustový veterán“ byl Marco nositelem řady vyznamenání a zúčastnil se celkem asi 120 konferencí o „holocaustu“ a příbuzných tématech. Navštěvoval školy, televizní debaty, semináře a vyprávěl, strašil a varoval. Naposledy letos lednu, když pronesl Marco projev ve španělském parlamentu u příležitosti šedesátiletého výročí osvobození Osvětimi, kde zasvěceně jako „svědek“ líčil, jak nacisté „všechny vězně svlékli, oslnili reflektory a pustili na ně psy“, přičemž nebyli „ani šílení, ani sadističtí, byli mnohem horší“. Vynikající představivost. Španělští zákonodárci jej odměnili bouřlivým potleskem.
Pravdu o tom, že nikdy v žádném koncentračním táboře nebyl, musel Marco pod tlakem historiků odhalit bohužel pro něj symbolicky k výročí 60 let od konce války. Ihned však dodal, že „lhal s dobrým úmyslem poukázat na oběti holocaustu“. Ve čtyřiaosmdesátiletém Marcovi se však nepohnulo svědomí samo od sebe, ze své konfabulace byl usvědčen historiky, především Španělem Benitem Bermejem, který poukazoval na nesmysly a protichůdnosti v jeho vyprávění. Např. jak mohl být odvlečen Gestapem v roce 1941 z Marseille, která nebyla okupována a nebyli v ní žádní Němci. Odhalení mělo bouřlivou odezvu, zvláště když se Marco nedávno zúčastnil řady tryzen v koncentračních táborech v Německu a Rakousku u příležitosti šedesátiletého výročí od konce války.
Mezi španělskými historiky se rozpoutala debata, jak předejít podobným nepříjemným událostem. Drtivá většina španělských „obětí holocaustu“ totiž zakládá své mučednictví právě na svém tvrzení, v lepším případě na svědectví spoluvězňů. A Marcova historka byla bohužel vratká a snadno vyvratitelná. Kdyby byl chytřejší a vymyslel si věrohodnější historku odrážející základní historická fakta, jako že např. Marseille nebyla v roce 1941 pod německou jurisdikcí, mohla z něj být „oběť holocaustu“ doposud.
Na celé události je nepříjemné především to, že Marco byl předsedou španělského „holocaustového hnutí“ a jakýmsi jeho symbolem. Odhalením byla velmi znepokojena Rosa Thoran, bývalá místopředsedkyně a nová předsedkyně španělské Asociace obětí nacistických koncentračních táborů, když varovala, že „na světě jsou lidé, revizionisté, kteří mohou využít takových skutečností“. Nemají to však tak jednoduché. Jakékoli zpochybňování tzv. holocaustu je v Evropě trestné, zatímco oběti komunismu a bolševismu může kdokoli zpochybňovat či úplně popírat dle libosti. Oproti tomu vydávání se za jeho oběť a využívání systému odškodnění „obětí holocaustu“ trestné není.