Václav Havel

Václava Havla musí již delší dobu každý rozumně uvažující a především politické a společenské dění vnímající člověk považovat za osobu, která se zpronevěřila a zradila ideály, které během tzv. „sametové revoluce“ hlásala. Vzhledem k jeho chování a postojům zde vyvstává zřetelné podezření, nebyl-li Václav Havel jen figurkou v ruce režimu, pečlivě pěstovanou a opatrovanou, která v pravé chvíli provedla předem připravený tah spočívající ve zmeně politického systému při současném zachování ekonomické a tím i faktické moci v rukách komunistických elit. Již samotný pojem „sametová revoluce“ je nesmyslem a etablovaným mýtem vzhledem k tomu, že o skutečnou revoluci v žádném případě nešlo, ale o poklidné přidání moci okořeněné cinkání klíči na náměstích zmanipulovanými davy.

Václav Havel jako jedna z hlav disentu žil za komunismu životem, o kterém se drtivé většině tehdejších občanů ani nesnilo. Již v sedmdesátých letech jezdil v novém Mercedesu z Tuzexu (ostatně, v Mercedesech jezdí Václav Havel dodnes, je na ně zvyklý), vlastnil rozlehlý byt v Praze na nábřeží, stejně jako usedlost Na Hrádečku. V jeho nemovitostech se prakticky nerušeně konaly dostaveníčka „disidentů“, často tzv „osmašedesátníků“, páté kolony komunistického režimu. Tehdejší režim měl bezpochyby možnosti, aby se Havla zbavil nebo umlčel a přestěhoval do hlídané garsonky v paneláku. Neučinil tak. Ponechal mu jeho nemovitosti, ponechal mu tuzexové konto, nechal ho stýkat se zahraničními osobami. Pro vytvoření disidetského mýtu si odseděl i nezbytné roky ve vězení, které však připomínalo podle výpovědí tehdejších spoluvězňů spíše hotel. Zatímco Jiřího Wonku příslušníci StB na vazbě v Hradci Králové ubili, Václava Havel přijímal návštěvy a měl zvláštní stravu.

Po roce 1989 bylo do očí bijící jeho přátelství a spolupráce s vysokým komunistou Mariánem Čalfou, kterého dosadil na místo předsedy vlády, stejně jako s dalšími vysokými komunisty. Byl to on, kdo zamítl myšlenky zákazu komunistické strany, byl to on, kdo pod heslem „nejsme jako oni“ odmítl potrestání vysokých funkcionářů komunistického režimu a zločinecké organizace StB. Byl za to bohatě odměněn. Přestože byl jeho rodině znárodněna většina majetku ještě před rokem 1948, který byl hranicí pro restituce, byly mu vydány rozsáhlé majetku v hodnotě miliard korun. Jeho podivné restituce se neodvážil zpochybnit ani rozporovat žádný novinář, žádný subjekt. Jistě by zasloužily samostatný článek, ba knihu.

Dokument Igora Chauna působil svým nekritickým opěvováním Havla doslova směšně. Třešničkou bylo potom vyznání jeho ženy Dagmar, jak ho miluje a brala si ho z čisté lásky. Z té čisté lásky, která ji nutila, aby jej z polosmrtelného lůžka odtáhla na radnici. Dědictví je nejlepší láska. Možná ale myslel pan Chaun své oslavování ironicky, když Havla označil výrazem jako „rytíř světla“. Výsledným dojmem jeho díla byla totiž fraška.

O Václavu Havlovi by se dala napsat celá kniha. Kniha o tom, jaký je to člověk křivý, nečestný, kázající vodu a pijící víno. Václav Havel je symbolem podvodu na občanech, kteří věřili, že rok 1989 je rokem změn a konce komunistické nadvlády. Je jeho zásluhou, že český národ zapadl po pokřivené „sametové revoluci“ do ještě většího morálního balastu. Lidé vidouce, jak vysocí komunisté a příslušníci StB vesele rozkrádají a tunelují státní majetek pod ochranou a nečinného přihlížení Havla, Klause a dalších, byli znechuceni. Samostatnou kapitolou jsou milosti Václava Havla, které nejlépe vypovídají o jeho morálním charakteru.

Ač se všemožní Chauni snaží stále leštit a opěvovat ikonu jménem Václav Havel, mají to stále těžší. Skutečnosti, fakta a skutky Václava Havla hovoří proti nim. Nezávidím jim, mají to stále těžší. A tak klesají stále níže.