Kanadský premiér šlápl do výkalů

Trošku jsem se toho tématu dotkl před více jak rokem v článku Jak vytunelovat Kanadu. Stručně zopakuji (cituji přesně z výše uvedeného článku):

Vládnoucí stranou v Kanadě je od roku 1993 Liberal Party of Canada. Až do minulého roku byl jejím vůdcem a současně předsedou vlády (kumulace funkcí nebyla doménou pouze socialistických předáků) Jean Chretien. Od poloviny prosince je Chretien v důchodu a straně i zemi vládne jeho bývalý ministr financí Paul Martin.

Je jistě jenom náhodou, že bývalý předseda vlády Chretien pocházel (stejně jako předchozí a před předchozí předseda) právě z této provincie. Po těsném referendu v roce 1985, kdy Quebečané hlasovali o odtržení Kanady, a vyšlo jen tak tak, že se neodtrhnou, cítila politická smetánka (která je z velké části francouzská), že bude třeba Quebečany trošku podpořit. Jiný by to nazval úplatkem (dá-li se uplatit národ), ale oni to nazývají promocemi. A tak do quebeckých firem a sportovních klubů, v jejichž čele stojí spřátelení liberálové, začaly proudit z federální pokladny peníze. Na úkor zbytku Kanady.

Po té, co se v prosinci 2003 chopil úřadu prvního ministra Paul Martin, chtěl ukázat, že přísloví nové koště dobře mete je pravdivé. Shodou okolností těsně po jeho zvolení odhalila státní auditorka Sheily Fraserová podivuhodné nesrovnalosti v účetnictví jednoho z myriád zcela zbytečných státních programů designovaných na odlehčení státní pokladny.

Šlo o program zviditelňování Kanady v provincii Quebec. Program běžel v období zhruba od roku 1987 do 2002 a stál daňové poplatníky přibližně 266 milionů dolarů. Auditorka Sheily Fraserová zjistila, že v účetnictví ministerstva veřejných prací, které mělo program pod palcem, chybí faktury a další účetní doklady za přibližně sto milionů dolarů. Zbývající faktury odkazují na práci, která byla zadávaná dvakrát různým firmám (a dvakrát zaplacena), nebo vykazují práce, o kterých nikdo neví, kdy a kým byly provedeny.

Martin po nástupu do úřadu halasně a s velkou slávou jmenoval veřejnou vyšetřovací komisi. Laicky řečeno, pokusil se ty výkaly na podlaze zamést smetákem. Nikdy, opakuji nikdy, se nepokoušejte zametat výkaly smetákem. Dopadnete jako Martin, kterému se podařilo výkaly rozmazat po sekretariátu strany a mnoho nejvyšších papalášů teď páchne na sto honů. Tváří se přitom hrdinsky a dělají, že nic necítí.

Tehdy v době psaní prvního článku ale zdaleka nebylo známo vše, co vyšetřující komise za ten rok odhalila.

První věc, která vyplula na povrch, byla podivná ztráta pamětí všech zainteresovaných politiků. Skoro nikdo z nejvyšších si na nic nepamatoval, nic nevěděl, nikdo jej neinformoval. Taková míra sklerózy, naivity a neinformovanosti, jakou předvedli vůdcové státu v průběhu vyšetřování, se nenajde ani v domově důchodců. Ukázalo se, že program zviditelňování Kanady v Quebecu běžel pět let zřejmě mimo prostor a čas. Tehdejší premiér Jean Chretien (také svědčil před komisi) hrdě sponzorský program hájil; řekl něco v tom smyslu, že tento program pomohl udržet Quebec v náručí Kanady, a pokud se dělo něco nekalého, tak o tom samozřejmě neměl tušení. Chretien pochopitelně nevěděl, že jeho blízký osobní přítel Jacques Corriveau byl fiktivně zaměstnán quebeckou firmou Groupaction, která z federálního programu pro zviditelňování Kanady obdržela 35 milionů dolarů. Jacques Corriveau dostával z firmy Groupaction plat 80 tisíc ročně, ačkoliv se ve firmě ani neukázal a neměl tam ani židli ani telefon. Premiér Chretien také netušil, že i jeho vlastní neteř byla fiktivně zaměstnána v téže firmě a rovněž neměl zdání, že jeho vlastní bratr Gabriel Chretien požadoval po majiteli firmy Groupaction čtyři tisíce jako politickou kontribuci, ale protože majitel, pan Brault nechtěl aby jeho jméno figurovalo na seznamu dárců, nechal si od Gabriela Chretiena vystavit fiktivní fakturu za "profesionální servis" a tu pak proplatil.

Současný premiér Paul Martin, který po celou dobu vykonával funkci ministra financí, zase netušil, kam peníze ze šeků putují, dokonce si ani nepamatuje, že nějaký šek kdy podepisoval. Inu nelze přeci od ministra financí čekat, že bude vědět o každé všivé stovce milionů. Ministři financí uvažují zásadně v miliardách a drobné je nezajímají.

Ministr veřejných prací pan Alfonso Gagliano, který celý program řídil a dostával pro to instrukce přímo z premiérovy kanceláře zase tvrdí, že nikdy nevykonával žádný tlak na své podřízené, co se týče rozhodování o tom, kdo bude v Quebecu za státní peníze šířit slávu zbytku Kanady. Takže neměl ani zdání o tom, že všechny quebecké reklamní agentury, které se na programu podílely, byly - jaká náhoda - buď rovnou založeny liberály nebo těsně na liberály napojeny. Tentýž pan zapomněl, jak často se kvůli sponzorskému programu scházel s nejvyššími špičkami liberálů, tvrdil, že to bylo několikrát do roka. Teprve jeho vlastní diář a jeho sekretářky potvrdily, že to bylo jednou až dvakrát týdně.

A tak to šlo od jednoho politika k druhému. Skutečně zajímavé to začalo být od chvíle, kdy se komise přesunula do Quebecu a pokračovala s výslechy majitelů reklamních agentur tam. Tito lidé už tuší, že jim teče do bot, přestává sranda, mohli by také skončit ve vězení, a tak si najednou začali rozpomínat na detaily. A je toho tolik, že je obtížné vměstnat to do jednoho článku: Obálky nacpané desítkami tisíc dolarů diskrétně zanechané na stole v restauracích, fiktivní pracovní místa, firma vlastněna blízkým přítelem Jeana Chretiena dostávající půl milionu za práci, která nikdy nebyla odvedena, a tak podobně.

Ze svědectví ředitele firmy Groupation pana Jeana Braulta (firma obdržela 35 milionů v rámci programu pro zviditelňování Kanady v Quebecu a z toho zpětně vyplatila liberálům přes jeden milion dolarů):

• Firma vyplatila přímo liberálům 495 479 dolarů prostřednictvím nastrčené firmy Pluri Design Canada Inc, vlastněné organizátorem liberálů Jacquesem Corriveauem. Pro účely účetnictví byly vyrobeny falešné faktury na tuto částku.
• Firma vyplatila 50 tisíc v hotovosti Alainu Renaudovi, který je obratem poslal na konto liberálů.
• Firma vyplatila témuž muži dalších 63,5 tisíce. Celkově vyplatila firma Groupation panu Rebaudovi za několik let přes 1,1 milionu dolarů za "otevírání dvěří" v nejvyšší politice; vděčí tomuto muži za vládní zakázky v celkové výši přes 300 milionů dolarů.
• Firma vyplatila 50 tisíc v hotovosti Josephu Morsellimu, bývalému viceprezidentu liberální party v Quebecu. Morselli je dlouhodobý přítel ministra veřejných prací Alfonsa Gagliana.
• Na požadavek strany zaměstnala firma fiktivně Sergea Gosselina a platila mu 84 tisíc ročně, ačkoliv se pan Gosselin ukázal ve firmě jen zřídka a neměl tam ani stůl a telefon.
• Stejně tak zaměsntávala firma Groupation na požadavek strany za 97 tisíc ročně Johna Welche, který až do těchto dnů pracoval jako vedoucí poradců pro ministryni národního dědictví (ano, i takové ministerstvo živí Kanaďané ze svých daní) Lizu Frullovou.
• Firma vyplatila 79 tisíc za nic fiktivní firmě Commando Communications vlastněné Bernardem Thiboutem, organizátorem liberálů.
• Firma vyplatila 39 tisíc další fiktivní firmě Richarda B. Boudreaulta, muži který byl původně zaměstnán přímo v Groupation. Pan Boudreault si ponechal 24 tisíc za práci pro přípravu voleb v roce 1997 a zbytek poslal třem členům liberální strany.
• Firma vyplatila 22 tisíc firmě Productions Gameo za přípravu reklamního videa pro volební kampaň v roce 1998.
• Firma vyplatila 4 tisíce devětaosmdesátiletému bratrovi prvního ministra na podporu kampaně liberálů. Platba byla maskována fakturou za fiktivní konzultační činnost, kterou zmíněný bratříček pro firmu provedl.

Atd. atd. Celkem firma Groupation obdržela na kontraktech pro vládu 173 milionů, dalších 112 milionů za federální reklamy plus 61 milionů za sponzorský program.

Zatím svědčil pouze jeden z hlavních účastníků soukromého sektoru provázaného s liberální stranou. Lze předpokládat, že postupně vyplynou ještě další zajímavosti.

Tzv. opoziční politické strany sice hartusí, ale ne zas tak příliš. Dobře vědí, že jakmile se jim podaří zmocnit se kosti, budou se chovat úplně stejně. V této chvíli jen čekají, až budou moci jít liberálům po krku a odstavit je od žlábu, aby mohly na chvíli zase ony krást. Mafián mafiána nepotopí, dokud bezpečně neví, že mu potopený už nemůže ublížit. Existuje určita solidarita mezi zločinci. "Jsme všichni na stejné lodi, brácho." Takže se tlachá a provádějí se plamenná odsouzení, ale jen na oko. Nikdo z politiků samozřejmě nikdy nebude potrestán.

Vyšetřování trvá už déle než rok a stálo státní pokladnu přes šedesát milionů dolarů (hovoří se o 80). Je zajímavé, že nikoho v Kanadě zřejmě tato suma neudiví. Počítejte se mnou: 60 milionů děleno 14 měsíci vyšetřování rovná se 4,3 milionu každý měsíc. Vyšetřující komise je představována soudcem Gomerym a zapisovateli. Předpokládejme, že Gomery má k ruce poradní tým řekněme deseti mužů. Průměrný plat soudce je asi 12 tisíc měsíčně. Jeho personál může mít každý šest tisíc. Takže to máme asi 72 tisíc měsíčně na platech pro vyšetřující komisi. I kdybychom to číslo zdvojnásobili, je to stále pod 150 tisíc. Pojďme ty platy zvýšit desetkrát (což je samozřejmě nesmysl, ale jen pro tu legraci to udělejme).

Takže máme měsíční náklady na mzdy 720 tisíc dolarů. Za pronájem soudní síně od nějakého soukromníka předpokládejme tisíc dolarů denně, což je hodně nadsazeno. I tato položka je nesmysl, protože stát samozřejmě vlastní dostatek soudních síní a je hloupost, aby sám sobě něco účtoval, ale budiž. Jsme na částce 750 tisíc a to ještě jsme započítali také soboty a neděle. Na cestovní diety odhadněme 500 dolarů na osobu a den - královské diety. Normálně bývají cestovní diety nestátních zaměstnanců kolem stovky na den. Dokud byla komise Ottawě, byla vlastně doma, takže jim diety nepřísluší. V Quebecu sedí zhruba poslední měsíc. Proč si pozvat jednoho člověka k výslechu do Ottawy, když se celý soudní dvůr může přestěhovat do Quebecu, no ne? Však to daňoví poplatníci zacálujou. Takže náklady na diety: Jedenáct lidí krát 500 krát 30 se rovná 165 tisíc.

Prima. Zbývá drobný detail. Kam se ztrácí každý měsíc těch zbývajících 3,6 milionu?

Moje aritmetika chce poukázat na jedno. Komise, která má zjistit krádež státních peněz si počíná přesně tak, jako ti, které vyšetřuje.

Všimněme si, kolik místa jsme už věnovali zde ve Zvědavci grázlům - politikům. Je to pořád o jednom. Vedoucí politikové je mafie se vším všudy. Včetně toho, jak se nechávají titulovat. V mafiánských kruzích bývají nejvyšší šéfové nazývání ctihodnými. A oficiální titul kanadských ministrů předepsaný v korespondenci je right honorable – dvojctihodný. Náhoda?

Rovněž si všimněme, že nezáleží na zemi. Všichni politikové ve všech tzv. demokraticky vyspělých státech se chovají naprosto shodně. Je jedno, je-li to v USA (tam se ztrácejí miliardy) nebo v Kanadě, na Slovensku nebo v Čechách. Proto si také myslím, že je zbytečné rozčilují-li se lidé doma, že aspirantem na křeslo předsedy vlády je zase komunista (viz předchozí článek pana Krále). Vždyť je to úplně jedno. Ti lidé dělají jen to, co jim systém umožňuje. Ne lidé, ne jejich komunistická minulost, ale systém je špatný. Ten systém už svou podstatou přitahuje lidi bez charakteru a bez vnitřní etiky, lidi zkorumpované, líné, prolhané a hamižné. Systém, který je maximálně neprůhledný, jehož korytem protékají miliardy anonymních peněz a který neumožňuje kontrolovat, popř. odvolat a zavřít státního úředníka. Tak si to mafiáne odhlasovali a uzákonili.

Nemá smysl na ně nadávat. Je třeba vykořenit příčinu, ne důsledek problému. Je třeba změnit samotný systém. Teď se asi zeptáte, co by to mělo být. Podle mého názoru tzv. demokracie nemůže fungovat nad několik desítek tisíc lidí. V Athénách v době nejvyššího rozmachu bylo asi 20 tisíc občanů. To se ještě dalo politiky jakž takž uhlídat. Ale udělejme z toho miliony, popř. sta miliony a jsme tam, kde jsme. Čím větší státní moloch, tím menší průhlednost, vyšší imunita těch nahoře a více peněz na rozhazování. A samozřejmě o to drsnější a bezohlednější jsou ti, kterým se podařilo dostat se na špičku takového kolosu. Je to přírodní a přirozený evoluční výběr. Takže lze říci, že čím větší je státní útvar, tím drsnější a horší jsou grázlové v jeho čele. Jedna z mnoho příčin, proč je EU špatná myšlenka.

Jediná možnost jak se této mafie zbavit je rozdrobit státní útvary na malé státečky o 20-50 tisících lidí. Už jsme o tom ve Zvědavci psali. Ono to k tomu stejně směřuje. Ten dnešní systém je už velmi prohnilý, ale než se rozpadne, může to trvat ještě desítky let, protože ti, kteří jej vedou, se budou zuby nehty takovým změnám bránit.