Evropská unie si povolila opasky

Nejvíce si ulevily německá a francouzská vláda, jejichž hospodářství se propadá a podmínky Paktu stability nejsou schopny již třetím rokem dlouhodobě udržet. Vymohly si především faktické zrušení sankcí za porušování ustanovení Paktu, které nahradí "varování, upozornění a doporučení" Komise.

Dva základní ekonomické pilíře Paktu stability a růstu, a to rozpočtový schodek po 3% ročního HDP a zadluženost veřejných financí nižní než 60% HDP sice zůstaly oficiálně v platnosti, byly však přijaty taková pravidla, která umožňují dělat z hlediska Paktu opravdová účetní kouzla. Do schodku rozpočtu se budou počítat jen některé výdaje, vyloučeny mohou být výdaje "na sjednocování Evropy", "do vzdělávání", "na podporu boje proti nezaměstnanosti". Mezi "relevantní faktory", které není třeba počítat do schodku, se zařadily dokonce i výdaje na zbrojení a rozvojová pomoc, které se společně vešly pod definici "mezinárodní solidarity". Francouzský ministr obrany Thierry Breton se vyjádřil, že je z toho "nesmírně šťastný".

Spokojená je i Schröderova vláda, která si může v klidu "odepisovat" stovky miliard EUR investovaných do znovusjednocení země. Rakouský ministr financí Karl-Heinz Grasser označil odepisování výdajů starých až patnáct let za "ekonomický vtip". Je skutečně ironií, že německá vláda, která přísná pravidla do Paktu v roce 1996 prosazovala, nyní brojila pro jeho co největší změkčení. Německý ministr financí Hans Eichel, jeden z architektů současného volného pádu Německa si pospíšil s ujištěním, že "toto není povolení k zadlužování". Povolením možná ne, ale umožněním ano.

Z Paktu stability se po úpravách, schválených v Bruselu, stal pouze bezvýznamný papír bez jednoznačných pravidel a sankcí. Nejvíce prohloupily země EU, které se pokoušely Pakt dodržovat v jeho původním znění, utáhly si opasky a snažily se zabránit zvyšování dluhu veřejných rozpočtů a rozpočtového schodku.

Okleštění Paktu stability o veškerá účinná a vynutitelná ustanovení je výrazným signálem toho, že evropská ekonomika je nezdravá a nemocná. Poslední dobou se zdá, že infekce, která již několik let trápí a rdousí německou ekonomiku a je produktem hospodářské politiky Schröderovy vlády, začíná zasahovat i další evropské ekonomiky, zejména francouzskou.

Již v době přípravy Maastrichtské smlouvy a evropské měnové a hospodářské unie byl nekontrolovaný růst rozpočtových deficitů považován za nebezpečí pro společnou měnu EURO. Vlády jednotlivých členských zemí mají tendenci necítit velkou odpovědnost za stabilitu společné evropské měny, naopak jsou v pokušení vyzkoušet její výdrž tučnými rozpočtovými schodky. Tomu měl zabránit právě Pakt stability, který přestává platit, resp. přestává být vynutitelný. To vystavuje EURO nebezpečí více či méně rychlého pádu a především vzdaluje iluze o jeho postupném zavádění po celé Evropě.

Každý student ekonomie, i ten podprůměrný, přece ví, že je nesmyslem udržovat společnou měnu pro území, na kterém neplatí pevná a vynutitelná rozpočtová pravidla. Myslím, že to vědí i bruselští korektní eurooptimisté. Avšak asi neměli na výběr. Francie s Německem stejně nejsou schopny nastavená pravidla dodržet a nyní alespoň nic neporušují, jen podkopávají stabilitu společné měny.