Lidovecký hroch Kalousek

Úvodem nebudu pana Kalouska hodnotit a používat silná slova. Není třeba, jsem si jist, že si čtenář udělá názor sám. Začněme začátkem Kalouskovy zářné politické kariéry. Do politiky vstoupil již v roce 1984, kdy se stal členem Československé strany lidové (ČSL), která po boku vedoucí KSČ v jednotném politickém šiku Národní fronty hájila a budovala socialismus. Již tehdy byl aktivní a snažil se stoupat výše, ale vzhledem k jeho nízkému věku a členství jen v okrajové straně Národní fronty si musel na skutečný start kariéry teprve počkat. Vzhledem ke své minulosti v komunistické Národní frontě nemá pan Kalousek rád označení "lidovci" a všechny, kteří tento termín použijí, opravuje podrážděně na "křesťanské demokraty". Roztomilé.

Ihned po roce 1989 vycítil mladý Kalousek příležitost a v únoru 1990 nastupuje na Úřad vlády ČR jako ekonomický poradce, a od roku 1992 začíná odboru poradců šéfovat. Připomeňme, že stejně jako žena vystudoval Kalousek Vysokou školu chemicko-technologickou.

Čas žní přichází v lednu 1993, kdy je Kalousek za ČSL jmenován ekonomickým náměstkem ministra obrany. Je to čas velkých změn, prodeje armádního majetku bývalé federace a Kalousek má na starost právě výběrová řízení a akviziční procesy. Zde je konečně ve svém živlu. Rozhoduje o miliardových zakázkách. Dodávky materiálu armádě, modernizace tanků T-72, štábní informační systém, padáky. Jen střípky toho, co se dostalo ven. Některé případy jsou skutečně pikantní a zaslouží si alespoň pár vět.

V roce 1994 uzavřel Kalousek smlouvu s firmou Anex-Cirus Jiřího Andrlíka na dodávku 2310 kusů padáků pro českou armádu. Jak se později během soudního řízení zjistilo, firma nebyla v době uzavření smlouvy ještě ani zapsána v obchodním rejstříku. Zkrátka to nestihla, zakázka byla přidělena bleskově. S padáky neměla Anex-Cirus samozřejmě žádné zkušenosti, její padáky byly nekvalitní a při pokusných seskocích zahynuli nevinní vojáci. Na veřejnost proniklo jediné jméno - Roman Prinich, a to jen díky tomu, že se jeho rodina razantně a soudně domáhala odškodnění a potrestání viníků. Na rukách pana Kalouska, bývalého ředitele odboru nákupu materiálu ministerstva plukovníka Josefa Fabiána a člena ministerské komise, která vybírala dodavatele padáků, plukovníka Rudolfa Zapletala (mimochodem, oba později pracovali právě pro firmu Anex-Cirus), ulpěla krev. Když se informace o kvalitě padáků od firmy Anex-Cirus dostaly na veřejnost, podala firma na ministerstvo trestní oznámení a začala se soudit o úhradu stovek milionů korun. Smlouva byla však uzavřena velmi dobře. Konečná cena nebyla přesně stanovena a ministerstvo se jí později v letech 1998 - 1999 snažilo několikrát neúspěšně vypovědět. Soud však vzhledem ke znění smlouvy nařídil odebrat ministerstvu další nefunkční padáky za 114 milionů korun. Celkově zaplatil stát za smrtelně nebezpečné padáky řádově stovky milionů korun. Přesné číslo ministerstvo tají.

Samostatný článek by zasloužila kapitola "modernizace tanku T-72", která spolkla celkem neuvěřitelných 19 miliard korun! Smlouva italskou (s izraelským kapitálem) firmou Oficcine Galileo a izraelskou firmou Nimda byla uzavřena v roce 1995 na megalomanských 353 kusy tanků. Smlouvy byly opět uzavřeny velmi chytře, termíny se beztrestně prodlužovaly, náklady zvyšovaly a stát jen bezmocně přihlížel. Nakonec bylo v roce 2001 rozhodnuto o modernizaci 30 strojů. No comment.

Dalším z řady tunelů jmenujme např. proslulý štábní informační systém, který zadalo ministerstvo obrany firmě EDS (Electronic Data Systems) v roce 1997. První kolo výběrového řízení vyhrála konkurenční firma Unisys. Kalousek byl tedy nucen výběrové řízení zrušit a vypsat nové. Ani tehdy si komise netroufla vybrat EDS a vyhrála opět společnost Unisys. Nezbývalo, než zasáhnout a označit nabídku EDS za "výhodnější". Představitelé Unisys se poté obrátili na policii s žádostí o ochranu, neboť byli údajně vydíráni, aby se nebránili a nenapadli výsledek soutěže. V červenci 1998 prohlásil pracovník EDS Jan Březovský, že firma byla nucena jako provizi za udělení zakázky zaplatit lidoveckým činitelům 50 milionů korun. Dodávka systému za více než miliardu korun byla oficiálně ukončena v roce 2002, přičemž tento systém nebyl schopen předávat informace na takové úrovni, jaké zadání požadovalo, a je v tomto smyslu nefunkční dodnes.

V roce 1997 stihl Kalousek sjednat a podepsat (za souhlasu Klausovy vlády) kupní smlouvu s developerskou firmou EPF, která koupila rozsáhlý areál kasáren u pražského Náměstí republiky. Kupní cena činila asi 900 milionů korun. Zajímavá cena. Nicméně smlouva byla uzavřena tak, že stát tyto peníze posléze firmě EPF nejen vrátil, ale přidal dalších asi 500 milionů jako odškodnění. Říkáte neuvěřitelné? Tak to neznáte smlouvy, které podepisoval pan Kalousek. Smlouva zaručila EPF plné odškodnění, nebudou-li budovy prázdné. V budovách sídlila tehdy Akademie věd. Na to pan Kalousek zapomněl, smlouvu podepsal a stát vyplatil na odškodném zhruba stejnou sumu jakou dostal jako kupní cenu. Dalších asi 500 milionů vyplatil stát jako náhradu za nepřímé škody, resp. za škody, které na firmě EPF vymohli její smluvní partneři jako náhradu za zpoždění projektu.

Kalouskovi zlomila jako náměstkovi vaz vládní krize v roce 1997 a také vyvrcholení aféry s firmou Zeman&Zeman, která získala zakázku na dodávku potravin armádě v hodnotě miliard korun. Výběrové řízení samozřejmě obešli. V souvislosti s touto zakázkou byla na ministerstvu obrany uplácena řada důstojníků, a jeden neopatrný je, zřejmě na základě udání policii, přistižen při přebírání statisíců korun od zástupce firmy Zeman& Zeman. Tehdejší ministr obrany Michal Lobkowicz se vyjadřuje, že "má indicie, že to není jednotlivec, ale více lidí, kteří jsou v aféře zapleteni." Zeman&Zeman přichází o zakázku, okolnosti začíná vyšetřovat policie a firma je vzápětí vytunelována a uzavřena. Reakce na sebe nenechává dlouho čekat. Prokurista a spolumajitel firmy Zeman&Zeman David Petrovický, zeť dalšího spolumajitele Jindřicha Zemana, je unesen ozbrojeným komandem ze své vily u Havlíčkova Brodu a beze stopy mizí. Jeho těhotnou manželku únosci ušetří.

V roce 1998 je zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a získává poslaneckou imunitu. Ve stejnou dobu již probíhá vyšetřování inspekce ministerstva obrany, a brzy na to je k vyšetřování přizvána i policie. Vyšetřování se protahuje až do roku 2001, kdy se Kalousek opět pokouší získat ztracené pozice a usiluje o křeslo ve stínové vládě tzv. Čtyřkoalice. Tehdy se proti němu ostře staví tehdejší předseda strany Cyril Svoboda, který má obavy o diskreditaci celého projektu Čtyřkoalice v případě, že bude Kalousek skutečně obviněn. Svoboda je úspěšný, Kalousek ustupuje a stávají se z nich zarytí nepřátelé.

V době vyvrcholení své aféry prohlásil Kalousek v rozhovoru pro BBC 8. června 2001: "Považuji se za úředníka, který se svými spolupracovníky odvedl obrovský kus práce a dosáhl velmi úspěšné transformace armády, ekonomiky Armády České republiky z ekonomiky armády Varšavské smlouvy na ekonomiku, která byla srozumitelná okolnímu světu i ostatním armádám NATO. Že při této práci došlo k některým chybám, to došlo v každém případě. To při každé práci dojde." Bohužel došlo nejen ke zpronevěrám v řádech miliard, ale také ke smrti nevinných lidí.

Do sněmovny je Kalousek zvolen i v roce 2002 a pečlivě připravuje svůj comeback. Tehdy začíná jeho hvězda znovu stoupat, obsazuje křeslo předsedy Rozpočtového výboru PSP ČR (pan Kalousek byl vždy odborníkem na nakládání s rozpočty).

V září 2002 je v Solenicích u Orlické přehrady zastřelen Kalouskův švagr Lubomír Kašák spolu se svým společníkem Zdeňkem Němcem. Vše se odehrává v době, kdy policie začíná intenzivně vyšetřovat desetimilionové zakázky jejich firmy IDOS od příbramské radnice, které šéfuje Kalouskův přítel a lidovecký kolega Josef Vacek. Úzká spojka z IDOSu vede i k příbramskému "donovi" Jaroslavu Starkovi. Smrt majitelů IDOSu je uzavřena jako vražda a sebevražda s mrtvým pachatelem. Policie má ráda vyřešené případy. Naživu zůstává jediný spolumajitel IDOS, vlastník 5% podílu, kterým není nikdo jiný než manželka Kalouska Radka Kalousková. Jak se nedávno vyjádřila příbramská státní zástupkyně Jana Jahodová, bylo na Kašáka v době jeho smrti již připraveno obvinění a je velmi pravděpodobné, že by byl vzápětí vzat do vazby. A "spáchat vraždu sebevrahem" na vazbě je složitější, než na svobodě.

Rok poté, v roce 2003, využívá vnitřních třenic v KDU-ČSL, poráží Kalousek svého protivníka Cyrila Svobodu a je překvapivě zvolen za jejího předsedu. Kalousek měl již i možnost stát se ministrem v Grossově vládě, ale na jeho oblíbené ministerstvo obrany ho k jeho velké lítosti nepustili. Budou se totiž prodávat další velké armádní nemovitosti a Kalousek je odborníkem na takové transakce. Tak se urazil a zůstává poslancem. Jeho čas určitě přijde v roce 2006 v nové vládě s ODS.

Skutečnost je tedy taková, že v porovnání s tím, co "se ví" na Kalouska a na Grosse, měl by spíše vyzývat k odstoupení Gross Kalouska. Je otázkou, proč tak již neučinil v situaci, kdy se ho Kalousek snaží politicky zničit. Možná Kalousek ví více než novináři, a Gross ví, že Kalousek ví. Proto si Gross netroufne říci, co na Kalouska ví, neboť kdyby promluvil i Kalousek, skončili by oba. Takže v podstatě drží basu a sem tam si nenechají ujít příležitost, aby šlápli druhému na hlavu.