Osvětimské dozvuky

Již v předstihu vydal Evropský parlament rezoluci, kde vyzval členské státy EU, aby zavedly 27.leden jako Den holocaustu, po vzoru Belgie, Rakouska nebo Německa. Zvláštní pozornost byla v textu rezoluce věnována homosexuálům zavražděným v Osvětimi, kteří byli zmíněni hned na třetím místě po židech a cikánech (moderně označovaných za Romy neboli Římany). Komise byla urgována, aby "ve spolupráci s vládami členských států koordinovala boj proti antisemitismu s bojem proti útokům na cikány" (doslovný překlad) a spolu s členskými státy byla vyzvána, aby "vynutila vzdělávání o holocaustu jako povinnou součást studijních osnov". Dostalo se i na zavrženíhodné "popírače", jejichž "revizionistické postoje jsou ostudné a odporující historickým skutečnostem". Menší roztržka se strhla jen mezi polskými a německými poslanci ohledně toho, zda bude tábor označen za "polský" (vzhledem k poloze), nebo za "německý" (vzhledem k jeho správě). Teprve když si vzorově nasypal popel na hlavu německý poslanec Martin Schulz, šéf socialistické frakce parlamentu, který prohlásil, že "všichni Němci mají odpovědnost za holocaust", byla hádka zažehnána.

Rezoluce byla přijata jednomyslně. Předseda Josep Borrell poté pronesl obvyklou modlitbu o "pokračování v boji proti antisemitismu, rasismu a xenofobii", která byla završena minutou ticha. Všichni si byli vědomi, že zdržet se hlasování či dokonce hlasovat proti by pro ně znamenalo nedozírné následky.

V samotné Osvětimi se to jen hemžilo králi, prezidenty a vládními činiteli. Projevy byly plamenné. Na druhý pokus konečně zvolený ukrajinský prezident Viktor Juščenko cítil potřebu poděkovat za zvolení a podporu a jako ukrajinský prezident se zavázal "nepřipustit žádné prvky antisemitismu".

Ruský prezident a bývalý důstojník komunistické zločinecké organizace KGB Vladimír Putin prohlásil, že "jsme svědky antisemitismu, za který se (on - Putin) hluboce stydí", varoval před "terorismem, který ničí všechny, kteří žijí a myslí jinak" a zapřísahal se "že takové zlo se nesmí nikde, nikdy a nikomu opakovat". Demonstranty, kteří se snažili v Krakově připomenout, jak Putinův režim vraždí a decimuje čečenské obyvatelstvo, zbila a pozatýkala policie, neboť "narušovali pietu". Známé pořekadlo praví, že vrána k vráně sedá a Vladimíru Putinovi to velmi slušelo vedle dalšího vysokého bývalého komunisty, nyní polského prezidenta Alexandra Kwasnievského, který vyjádřil názor, že "musíme o holocaustu stále mluvit a křičet, bylo to peklo na zemi".

Zanotovali si také bývalý polský ministr zahraničí a vězeň z Osvětimi Wladyslaw Bartoszewski a izraelský prezident Moše Kacav, když společně obvinili západní mocnosti, že "hrůzám holocaustu jen nečinně přihlíželi". Na reparace a náhrady, či alespoň zdvižený prst není nikdy pozdě.

Mimochodem, "osvětimská anabáze" žida Wladyslawa Bartoszewskiho, mj. také předsedy Mezinárodní osvětimské rady jako oficiální instituce při polské vládě, je opravdu zajímavá. Okázale všude prohlašuje, že je bývalý osvětimský vězeň a pro větší efekt se ohání dokonce vězeňským číslem 4427. Jako mladý židovský student byl za svou protiněmeckou činnost v roce 1940 zatčen a odvezen do Osvětimi, o kterém vypráví jako o "Dantově pekle", kde bylo všude okolo "mučení a smrt". Jak vlastně mohl přežít pan Bartoszewski v "továrně na smrt odkud nebylo úniku" a jak se lze dočíst v mnoha publikacích o "holocaustu", odkud nevedla cesta zpět? Vysvětlení je jednoduché a vyvolává (zakázané) otazníky. V roce 1941 byl totiž Bartoszewski spolu s několika stovkami dalších vězňů propuštěn! Stejný osud stihl i mnoho dalších dnešních "svědků holocaustu". Byli propuštěni. Proč je Němci propouštěli, když Osvětim byla "továrna na smrt" a mohli je snadno zlikvidovat?

Monstrózní osvětimskou demonstraci jsem bohužel nemohl sledovat v české televizi a k dispozici jsem měl jen anglické zpravodajské kanály. Zvolil jsem SKY NEWS a nebyl jsem zklamán, židé mne opět překvapili. Přímý přenos z Osvětimi střídaly reportáže s bývalými vězni, a když jednomu komentátorovi došla slova o "hrůze, děsu, nepředstavitelnosti, smutku, odpovědnosti, antisemitismu a zločinu", zastoupil ho ihned druhý. Když došla slova i druhému, dostal slovo profesor moderních židovských dějin David Cesarani, představený jako "odborník na holocaust" a jak jsem zjistil i autor několika publikací o - cituji - "myšlence sionismu a jejím uplatnění v Palestině v roce 1948", který ve svých článcích označuje např. Davida Irvinga za "špatného a nebezpečného historika a pronacistického polemika". Pro ty, kteří by měli zrovna ztlumený zvuk, se objevil na obrazovce velký titulek "více než 11 milionů obětí holocaustu" následovaný titulkem "továrna na smrt" a dalšími. Nestačil jsem se divit. Pan Cesarani poté začal s ohnivou řečí, kde neřekl nic, co bych už tisíckrát neslyšel, zaujal mne až její závěr. Zpoza svých velkých kulatých brýlí zlověstně prohlásil, že lidé, kteří se ohrazují proti imigrantům ze severní Afriky, vlastně navazují na nacisty, a nakonec varoval před rasistickými vtipy, které mohou končit třeba právě Osvětimí.

Co náš čeká příště? Smrtelně vážně bych očekával např. "daň z odpovědnosti za holocaust", placenou přímo na účet izraelské vlády. Poplatníkem by mohl být každý nežid, který nemůže uspokojivě dokázat, že jeho předkové zahynuli v "nacistických továrnách na smrt". A 11 milionů obětí, které pilotně uvedl na scénu pan Cesarani v britské televizi, nebude určitě konečné číslo. Matematika je sice exaktní věda, ale obušek a cenzura jsou silnější.