Proč říkám NE antievropské ústavě

Mocní se bojí, že by se při schvalování ústavy národními plebiscity mohlo něco zadrhnout a jejich postoj reprezentoval nejlépe Václav Havel, když prohlásil, že "svolávat referendum (o tak zásadním dokumentu!) nemá smysl", neboť "kritici nepředložili moc dokladů, že by jí rozuměli", je to "složitý technicistní text" a "málokdo chápe, co vlastně v ústavě stojí". Zkrátka, pan exprezident by spolu s dalšími evropskými (i toto slovo by se dalo dát do uvozovek) "intelektuály a osobnostmi" viděl rád občany - potažmo evropany -, jako hloupé ovce, které ničemu moc nerozumějí a o ničem jim nepřísluší právo hlasovat. Pravdou je, že 349 stran ústavy asi každý číst nebude, a i s tím mohli autoři kalkulovat.

Přejděmě k textu a významu dokumentu. Zcela je potlačeno základní, historické a stěžejní právo na sebeurčení národů. "Evropská" ústava přináší naprosto zásadní změny do národních pravomocí, a např. francouzský ústavní soud již judikoval, že v případě jejího přijetí, resp. účinnosti, bude třeba zásadně změnit francouzskou národní ústavu, která se stane pouhým výčtem formálních a prázdných teorémů. Podobný osud zřejmě potká i další národní ústavy, které budou buď změněny, nebo vyhasnou, popř. mohou být zrušeny úplně.

Dá se říci, že text ústavy je z právního hlediska špatný, byrokratický, nepřesný a zavádějící od začátku do konce. EU se ještě více byrokratizuje a vytváří nové a nové instituce, mj. evropského prezidenta, ministra zahraničních věcí apod. Tyto orgány na sebe nabalí další aparáty úředníků a bruselský byrokratický otesánek bude růst a růst. Současnou nepřehlednost právních norem v rámci EU (nařízení, doporučení, směrnice, usnesení, rozhodnutí) ještě zvyšuje jejich nové členění - vedle "evropských zákonů" budou platit "evropské rámcové zákony", spolu s evropskými rozhodnutími, nařízeními, doporučeními a stanovisky. "Evropské zákony" a "Evropské rámcové zákony" se budou ještě lišit tím, budou-li přijaty standardním způsobem nebo "ve zvláštních případech zvláštními legislativními postupy". Termín "zvláštní legislativní postup" je přitom velmi záhadný, v celém textu ústavy není podrobně rozveden. Vzhledem k tomu, že půjde o primární závazné akty EU, jde z tohoto termínu trochu strach. Dále je vytvářeno z hlediska právní teorie velice zmatečné a zavádějící dělení na legislativní a nelegislativní akty, přičemž i nelegislativní akty, např. evropská rozhodnutí, jsou obecně závazné.

Strach jde i z dalších ustanovení, např. čl. I-47 - "Orgány dávají vhodnými způsoby občanům a reprezentativním sdružením možnost projevovat a veřejně si vyměňovat své názory na všechny oblasti činnosti Unie." Orgány budou rozhodovat o tom, jaké projevy a názory na činnost Unie jsou vhodné? V oblasti zahraniční politiky by o tom mohl rozhodovat třeba kandidát a pravděpodobný budoucí evropský ministr zahraničí Joschka Fischer, (bývalý) zuřivý revoluční marxista s kontakty na Frakce Rudé Armády. Svoboda projevu je sice dále obecně zaručena dále v čl. II-71, ale jak známo, lex specialis derogat lex generalis.

Čl. I-60 sice zakotvuje možnost vystoupení z Unie, ale za předpokladu sjednání dohody o podmínkách vystoupení s Evropskou radou, kterou následně uzavírá Rada po schválení Evropským parlamentem. Jinými slovy, dohodnout se je třeba nejprve s bachařem, plácnout si s dozorcem a doufat v souhlas šéfa věznice. Z EU tedy podle této dikce nelze vystoupit bez jejího souhlasu.

Velmi nebezpečně je řešen problém imigrace ve vztahu k čl. II-79, kde se stanoví zákaz vyhoštění, vystěhování či vydání osoby (jakékoli osoby, nejen občana Unie) do státu, kde mu hrozí trest smrti či by mohl být podroben nelidskému či jinému ponižujícímu zacházení. Takové ustanovení je velmi snadno zneužitelné imigranty k tomu, aby mohli do Evropy v podstatě nerušeně přicházet. Stačí jim pouhý krok na půdu Unie, následně si mohou lehnout a čekat na převoz do utečeneckého či azylového tábora, kde o ně již bude postaráno. Přestože jim nebude udělen uprchlický azyl, téměř vždy pocházejí ze země, o jaké můžou s úspěchem tvrdit, že jsou v ní terčem persekuce. Je zajímavé, že se Konvent při svých seancích zásadní hrozbou Evropě v 21. století, tedy imigrací, téměř nezabýval. V záznamu 17. plenárního zasedání Konventu, který se věnoval otázkám svobody, bezpečnosti a spravedlnosti je zmínka, že ohledně imigrace neproběhla žádná větší debata, je zde snad jen poznámka, že francouzský ministr vnitra, horlivý bojovník proti rasismu a antisemitismu, Dominique de Villepin a německá viceprezidentka Evropského parlamentu a funkcionářka postkomunistické PDS Sylvia-Yvonne Kaufmannová zdůrazňovali nutnost zahrnout do ústavy ustanovení o integraci imigrantů. Ústava zakazuje také hromadné vyhoštění. Když do Unie dorazí milion afrických přistěhovalců, s každým bude vedeno řízení jednotlivě. Sběrné záchytné tábory např. v severní Africe, které prosazoval např. designovaný evropský komisař Rocco Buttiglione, když prohlásil že "klíče od domu Evropa musí zůstat v rukou Evropanů", se staly předmětem zuřivého útoku známé smečky bojovníků za lidská práva. Názory pana Buttiglioneho byly vůbec na vkus bruselských pánů příliš radikální, a když si dovolil označit "homosexualitu za hřích" a propagovat tradiční rodinu, byl vyhozen.

Z těchto a dalších důvodů proto říkám NE ústavě, která - ač se označuje za "evropskou", v ničem evropská či proevpropská není. Vše, co ještě zůstalo evropské, pošlapává či potlačuje. Je to ústava antievropská.

Poznámka vydavatele

Zpráva z Lidových novin 12.ledna: Ústavu Evropské unie, která rozdělila české politiky a kolem které se strhla názorová přestřelka, schválil Evropský parlament. Parlament zároveň zahájil kampaň, která má v členských zemích podpořit přijetí ústavy. Podle představ poslanců by měly státy unie ústavu přijmout nejpozději do poloviny ledna 2006. Dokument podepsali 29. října šéfové států a vlád.