Přiznávám se – jsem sociopat

Abych se přiznal, sám to nechápu. Vždyť jindy se rozčiluji nad mnohem menšími neštěstími a příkořími. Trpím pro každého tvora, který je nějakým způsobem přehlížen, zabíjen nebo zraňován. Když nám do dřezu spadne pavouček a nemůže po hladkých stěnách vylézt ven, pomohu mu na svobodu. Na rozdíl od manželky, která ho prostě proudem vody spláchne. Nechytejte mě za slovo, zabíjím komáry, pokud je přistihnu, jak sají mou krev. Rovněž vraždím ve velkém mravence, kteří si udělali obrovské mraveniště na nejkrásnější části našeho trávníku. Nerad, ale vraždím. Ale jinak mohu říci, že s většinou živých tvorů soucítím.

A teď přijde katastrofa velkého rozsahu, a já nic. Přemýšlím, čím to je. Napadají mě dvě vysvětlení.

Není to tak dávno, kdy nám televize zprostředkovávala z přibližně stejné zeměpisné polohy jiné záběry. Tehdy to bylo v souvislostí s ptačí chřipkou. Stovky, tisíce, miliony, desítky milionů kuřat, která se ničím neprovinila, pouze tím, že byla kuřaty, byly zabíjeny tím nejsurovějším možným způsobem. Viděl jsem, jak Číňané a Tchajvanci vršily živá kuřata na hromadu, polévali hořlavinou a upalovali. Kuřata hořela a snažila se utéct. Marně. Nebo je živé strkali do plastikových pytlů a ty pytle pak házeli do obrovských jam a zahrnovali zeminou. Pytle se ještě hýbaly. Vše pro profit. Šetřilo se i na těch několika centech za humánnější usmrcení těch nešťastných zvířat. A za tím vším bylo nikdy nepotvrzené podezření, že by snad mohl virus ptačí chřipky přeskočit na lidi. (Mimochodem, ten virus byl s největší pravděpodobností vyroben laboratorně, ale to teď nebudu rozpitvávat.)

A vrací se mi i jiný obraz ze stejných končin. Trhy, kde si domorodci kupují živé psy na maso. Ti psi leží s přelámanýma nohama na tržištích na spalujícím slunci živí, dokud si je někdo nekoupí. Asiaté je před smrtí ještě zavěšují na větev stromu a bijí je holí, dokud pes nevypustí duši. Prý pak mají chutnější maso.

Kdybych věřil v Boha, řekl bych – trest Boží. Ale nevěřím, tak se omezím jen na konstatování o určité spravedlnosti přírody.

Po shlédnutí výše jmenovaných záběrů jsem se zatvrdil, že do těch končin nikdy nepojedu. Tak nějak jsem si přestal těch lidí tam vážit. Národy, které se takto dokáží chovat ke svým zvířatům, si nezaslouží soucit.

Věřím, že člověk nemá vyšší práva, než zvíře. Věřím, že život každého tvora je stejně cenný, jako život člověka. Z hlediska přírody jsme všichni stejně důležití.

Druhým důvodem nedostatku mého soucitu může být to, že nesnáším stádní myšlení. Volá-li stádo čehy, já volám hot. A naopak. Možná vás napadne Havlíčkův epigram: "Není nad původnost. Každý po ní touží. Lidé chodí přes most. To já půjdu louží.", ale to byste mi křivdili. Nehledejte v tom snahu být originální za každou cenu. Já pouze, než přejmu masový názor, se nejprve poradím se svým vnitřním já. A usoudí-li mé vnitřní já, že něco neštymuje, tak jdu vlastní cestou. Instinkt se tomu také říká.

A dnes globální celosvětové stádo jako jeden muž volá po soucitu. Do postižených oblastí proudí stovky milionů dolarů od jednotlivců i od vlád a nadvládních organizací. Právě jsem se dočetl, že Světová banka posílá 250 milionů. Kofi Annan označil zemětřesení a následné vlny tsunami za bezprecedentní globální katastrofu. Další stovky milionů dolarů vybraly různé nevládní organizace v čele s Červeným křížem. Kanadská vláda z kapes daňových poplatníků poslala nejprve milion a pak dalších dvacet a zřejmě pošle ještě více. Četl jsem v torontském SUNu dopis čtenáře, který se rozčiloval, že tak málo, a požadoval poslat půl miliardy. To se to dává – z cizího. Docela by mě zajímalo, kolik dotyčný poslal ze své vlastní kapsy.

Je pravděpodobné, že nakonec dostanou postižené země více peněz, než kolik byla hodnota zničeného.

Jenomže jestliže celý svět pomáhá a cítí soucit, pak samotný předmět soucitu už si můj další (osobní) soucit zkrátka nezaslouží. Já soucítím pouze s těmi, kterých si nikdo jiný nevšímá. S těmi skutečně posledními. S těmi zapomenutými a nepovšimnutými, kteří nejsou ve světlech reflektorů. O kterých se mluví málo nebo nemluví vůbec. Je mi líto Palestinců, kterým ukradli zemi, a které média pod taktovkou zlodějů zobrazují jako teroristy jen proto, že ji chtějí zpátky. Nebo alespoň kousíček z ní. Je mi líto zvířat, která v postižených oblastech přežila. Ze stovek reportáží v masmédiích jsem se dozvěděl hodně o tragédii, ale žádná reportáž se ani vteřinu nezabývala osudem tvorů, která jsou na lidech závislá.

Objevila-li by se sbírka na ně, rád přispěji. Co se těch ostatních, oficiálně postavených na piedestal soucitu týče, těm ať pomůže zbytek světa. Prostředků má na to dost.