Otázka na tělo: Proč nemám rád bohaté?

- sám termín "zlata mládež" není definován. Ale nebudu hnidopich a intuitivně si řekněme, že to je bohatá mládež žijící z peněz svých rodičů,

-je to tak důležité, že jde o "zlatou mládež"? To zavání bulvárností. Podstatné je, že někdo chce páchat přestupky nebo i trestné činy,

-jak víte, že jde o "zlatou mládež"? Až promluvíte přímo s několika účastníky závodu, tak vám budu věřit, dříve ne.

-konečně: v článku je mírně cítit osten proti podnikatelům, o jejichž děti údajně jde. Nelíbí se mi to. Uvědomil jsem si to v souvislosti s případem Bulawa (viz např. http://www.novinky.cz/03/12/13.html). Všude se píše, jaký to byl podnikatel, jakou měl luxusní limuzínu atd. Ještě tak to pochopím v Blesku, v serióznějších médiích méně. Vše hraje na strunu klasické české závisti. Důsledek je pak ten, že když někdo řekne, že je podnikatel, tak se s ním hned asociuje to nejhorší. A to je to, co tahle země potřebuje nejméně. Naopak, každý podnikatel (pokud nepáchá trestné činy) by měl být vyzdvihován, protože právě podnikatelé dávají lidem práci a přispívají k bohatství nás všech.

Možná se vám můj skok od Cannoballu k podnikatelům může zdát příliš dlouhý, ale spojitost tu je: více či méně pod kůži zašitý odpor proti bohatým a úspěšným.

Poznámka: celým svým povídáním jsem nechtěl obhajovat účastníky Cannoballu, o tom není diskuse.

Přiznám se, že mě příspěvek pana Pardubitze zaskočil. Pokusím se na něj odpovědět, ale už teď vím, že - vlastně nemám odpověď. Tvrzení, že nemám rád bohaté, není přesné. Lépe by vystihovalo, že se mám před nimi na pozoru.

Je v tom závist? Možná, ale kolik jí je, jakou poměrnou část mé zaujatosti tvoří, nedokážu změřit.

Před časem běžel v televizi film Overboard z roku 1987. Velmi bohatá Joanna (hraje ji nesmírně sympatická Goldie Hawn), trávicí svůj život na luxusní jachtě, povolá chudého tesaře Deana (ještě sympatičtější Kurt Rusell), aby jí opravil botník. Chová se k němu ošklivě. Nejenže ho uráží, ale nakonec ho nechá vyhodit, aniž by zaplatila.

Dean je vdovec a má se co ohánět. Žije sice chudě, ale šťasně v rozpadajícím se domku spolu s blíže neurčeným počtem dětí (snad pět) , a několika psy. Jediné, co mu chybí, je žena.

Krátce nato spadne Joanna do moře, aniž by si toho někdo z jejich "vřelých" spolucestujících všiml. Zachrání ji, ale Joanna následně utrpí ztrátu paměti. Dean přesvědčí personál nemocnice, že Joanna je jeho ženou, a odvede si ji domů do své chudé, ale milé (podle režiséra) chaloupky. Teprve zde Joanna pozná, jak chutná skutečný život, a do Deana se časem zamiluje stejně jako do jeho dětí. Film končí happyendem - Joanně se vrátí paměť, přesto opustí svůj přepychový, ale prázdný život, aby se mohla starat o rozjívené nevlastní haranty v rozpadávající se chýši. Nicméně režisér si neodpustil na závěr náznak, jak se bude příští život teď už nikoliv tak chudého Deana a jejich dětí ubírat: "Já jsem bohatá, budeme mít všechno," - tak nějak zní poslední Joannina slova. Tím obraz zarámovali a vlastně popřeli původní myšlenku - láska je sice fajn, ale teprve bohatství je učiní skutečně šťastnými. :-)

Film je (mimo poslední Joanninu větu) klasickým, doslova čítankovým příkladem zaujatosti vůči bohatým. Chudí jsou v něm vylíčeni neobyčejně pozitivně a bohatí jako prázdní a znudění, - nelze si toho nevšimnout. Podotýkám, že režisérem filmu je Garry Marshall a scénář napsala Leslie Dixonová. Pokud vím, ani jeden, ani druhá nejsou Češi.

Zbavme se už konečně toho klišé "klasická česká závist". Možná dříve něco takového skutečně existovalo jako specifikum pouze naší, české národní povahy, ale ten termín se nadužívá a zneužívá. Závist je všude, napříč všemi národy - to poznáte, budete-li žít nějakou dobu v cizině. Pouze forma, jakou se projevuje, se může měnit. Viz výše zmíněný film, jehož autoři zcela nepokrytě zatracují bohaté a vyzvedávají chudé, aniž by při tom "klasicky česky" záviděli.

Dále, pojďme se domluvit, že alespoň v průběhu této diskuze nebudeme tvrdit, že ten, kdo nemá rád bohaté, jim vlastně závidí. A že hlavním důvodem jeho odporu je skutečnost, že sám peníze vydělat neumí. Tento argument je nefér, nic nevyvrací, neklade protiargument, pouze napadá osobně toho, kdo kritizuje. Je to klasická rána pod pás. (Mimochodem, stejný trik používají sionisté vůči svým oponentům: "antisemitismus," volají na každého, kdo se odváží kritizovat Izrael.) Bez této domluvy nemá další diskuze cenu. Cokoliv, co řeknu, totiž uzemníte touto vraždící větou, na kterou neexistuje protiargument.

Nevyhnu se nyní určité generalizaci. Následující tvrzení neplatí pro všechny, nicméně většina bohatých do tohoto tvrzení spadá. V určité fázi nabývání majetku se člověk zachová ošklivě. Existuje citát, jehož autora si nevybavuji, praví se v něm, že za každým velkým majetkem se skrývá zločin. Můžete namítnout, že mnozí peníze zdědili, že se prostě do bohatství už narodili, a nenesou tudíž žádnou vinu. To je pravda. Ale pak lze ten zlý skutek umístit kdesi do minulosti. Pravdou je, že poctivou obyčejnou prácí od osmi do čtyř zbohatnout nelze. Tedy určitě ne natolik, aby to stálo za to. Člověk musí mít ostré lokty a musí být tvrdý. V jistém okamžiku nabývání bohatství je nutno odvrhnout etiku a soucit. Jinak hrozí přinejmenším zpomalení nárůstu peněz na kontě.

Určitou výjimku tvoří lidé, kteří přišli k majetku výhrou, nicméně procento takto zbohatlých je mizivé, pro potřeby diskuze to můžeme zcela přehlédnout.

Velký majetek vede k nadužívání zdrojů. Přichází to zcela automaticky a tak nějak přirozeně. Vím to z vlastní zkušenosti. Jednu dobu jsem vydělával slušné peníze. V té době jsem si pořídil poměrně luxusní šestiválcový vůz s třílitrovým motorem. Mnohem silnější, než jsem potřeboval. Dnes se ptám sám sebe, proč jsem to udělal. Člověk nad tím nepřemýšlí. Jakmile má prostředky, automaticky tíhne k luxusu. K nestřídmosti.

V příspěvku Pardubitze se dále praví: "...každý podnikatel (pokud nepáchá trestné činy) by měl být vyzdvihován, protože právě podnikatelé dávají lidem práci a přispívají k bohatství nás všech..." To je pravda. Částečně. Pan Pardubitz klade rovnítko mezi "být bohatý" a "být podnikatel". My se tady teď ale bavíme o bohatých, ne o podnikatelích. Existuje vysoké procento bohatých, které nepodniká, a které tudíž nikomu práci neposkytuje - pominu-li osobní sluhy. Prostě jen žije a užívá si peněz, aniž by z toho měl prospěch někdo další.

Je mi jasné, že výše nastíněné důvody mé opatrnosti vůči bohatým nelze aplikovat proti všem. Věřím, že existují majetní lidé, které bohatsví nezkazilo, kteří zůstali uvnitř tak nějak filosoficky nad penězi, a kdyby museli volit mezi "zůstat bohatým" a "zachovat si etiku", rozhodli by se pro to druhé. Ale pravdou je, že jsem zatím nikoho takového nepotkal.