Jakou cenu má lidský život v dolarech?

Když jsem pobíhal před domem s puškou ze dřeva a honil zlé gestapáky, tak jsem podléhal doktrínám a honil klučičí zločince. Hra končila vítězstvím těch správných a há se bál, abych nemusel být v další hře gestapákem.

Válka se naší generace dotýkala, jako rozdychtěná děvka. Mírové kuplety předkládané komunistickým establishmentem nám blbnul hlavy a strach z války byl stigmatem doby. Fanatičtí kazatelé míru nám mluvili do životů. Mír se už dávno stal produktem. Standardním eportním výrobkem, který má svůj marketing, svou reklamu, svůj rozpočet. Mír je vývozním artiklem,stejně jako ropa, zbraně a hračky pro děti.

Civilizace je o ovládání jednoho druhým. "Musíte přijmout naše podmínky, jinak budeme muset střílet." Ano, musíme být na seznamech. Buď budeme na seznamech alernativních bojovníků v zájmu míru a svobody, nebo budeme nepřátelé lidstva, kteří už pouhou existencí ohrožujeme civilizaci.

Rovnováha mezi životem a smrtí je tenká linka. Je to chvilka mezi stisknutím spoustě a dopadem kulky, která vás strhne k zemi. Rovnováha světa je stejně tenoučká. Rovnováha v nás samotných lavíruje mezi zradou a nekritickým obdivem zvrácenému světu.

Když jsem byl mladý, tak jsem měl využít šance a podpořit kultivovaný západní svět, svou účastí na prvním iráckém konfliktu. Přihláška vyplněná a já logicky chápal, že musím spravedlivému světu pomoci ho zbavit ďáblů. Věděl jsem, že bude boj, že budu střílet a zabíjet. Bylo to přece v zájmu světa, civilizace a míru. Jenže pak jsem si vzpoměl na svou babičku, které 2. světová válka vzala manžela a dvě děti.

Najednou jsem viděl tu popisovanou scénu. Stará paní plakala a vrásky pod očima byly plné slané vláhy:

"Ten voják ho strhnul z vozu, řval na něj a pak mu dal samopal k hlavě a střelil. Děti plakaly a já stála s vozem a dětmi na cestě. Plakala jsem a chlapeček hladil tatínka, byl celý od krve a já neměla žádné oblečení. Sašenka objímala malého a uklidnila ho. Musela jsem muže naložil do vozu a odvést ho domu." - válka ji ovšem zavála více než pět set kilometrů od domova.

Uvědomil jsem si spoustu souvislostí. Proběhl mi film plný obrazů, pocitů a emocí. Roztrhal jsem papíry a zůstal doma. Nechtěl jsem se stát žoldákem podivného míru. Nechtěl jsem střílet po lidech, nechtěl jsem vraždit.

Nechtěl jsem se stát exportérem míru s nabitým kulometem, nechtěl jsem odepisovat drobné položky civilního obyvatelstva, nechtěl jsem přinášet smrt v zájmu demokracie a míru.

Nevinní - ženy a děti, které ve válkách umírají jsou údajně malým procentem z celkového počtu obětí. Prý je to riziko konfliktu, plánované a drobné položky. Je to údajná cena za svobodu!

Každý z nás je položka na seznamu. Seznam vítězů nebo seznam obětí. Je úplně jedno v jakém najdete své jméno. Dokonce i tuto chvíli, kdy čtete tyto řádky padne někde na světě několik výstřelů. Na přímce výstřelu může být jedna z položek v seznamech. K zemi padne tělo a klučina, který si na ulici hrál, padne k zemi a vydechne naposled.

Pokaždé, když čtu o válce, tak si vzpomenu poslední větu Švejkovu větu: "Co blbnete, dyť sou tady lidi!"