Hrst pohledů z mé cesty domů

Holky

Nejsou všechny krasavice. Ale počet těch hezkých a nádherných v kterémkoliv náhodném vzorku převyšuje kanadský průměr mnohonásobně. Většina je štíhlá. Většina je vkusně oblečená. A nevyhýbají se pohledu z očí do očí. Dokonce se jedna na mě usmála. Bylo to v metru. Vystoupil jsem, ona zůstala. Zatímco se vlak rozjížděl, zvedla oči a podívala se na mě přes sklo. A pak se usmála.

Jak málo někdy stačí ke štěstí. Měl jsem celý večer dobrou náladu. V Kanadě se holky - většinou tlusté mužatky - dívají tak nějak skrze vás a ve tváři mají zásadně studený výraz permanentní naštvanosti. Co kdyby je někdo harašil, že? (Někdo by jím měl jednou vysvětlit, že jim tohle nebezpečí určitě nehrozí.)

Práce

Dům, ve kterém jsem v Praze bydlel, byl vysoký činžák z první republiky. Pět pater. Když jsem v pátek večer před dům dorazil, bylo kolem něj lešení. A na něm parta zedníků čistila omítku. Všude plno špíny, omítky, prkna, trubky. Dveře do domu otevřeny, odněkud se ozývaly rány kladivem, hlas vrtačky. "Ještě že je pátek," myslel jsem si. "V sobotu a v neděli bude aspoň klid."

Jak jsem se mýlil... V sobotu se pokračovalo. A v neděli taky. V neděli večer byl dům čistě omítnut dvěma barvami. Celý. Lešení bylo složeno a z velké části odvezeno. Když jsem kolem páté vyšel před dům, bylo tam už jen několik zedníků. Uklízeli chodník. Jeden chlápek čistil mokrým hadrem římsy v přízemí.

Lituji, že jsem si ten dům v pátek večer nevyfotografoval, abych to doložil.

Ale abych jen nechválil. Věc má i druhou stránku: Na Václavském náměstí zrovna u Můstku je asi deset metrů dlouhý výkop. Čouhají z něj nějaké trubky, kolem je ohrádka, nad výkopem vedou dvě úzké lávky. Před lávkami se nepřetržitě tvoří řada turistů. Po lávce lze totiž přecházet jen v řadě - jako ty pověstné ovečky. Nikde nezavadíte o žádného dělníka. Prostě opuštěný výkop na nejfrekventovanějším chodníku celé republiky.

Tak tomu bylo v sobotu ráno. Když jsem tam tudy šel o tři dny později, v pondělí odpoledne, nic se tam nezměnilo. Stejný výkop, stejné trubky, stejná ohrádka, stejné lávky. A opět široko daleko nikdo, kdo by alespoň předstíral práci.

Citrony

Koupil jsem si dva do čaje. Když jsem rozkrojil první, udeřilo mě to do nosu. Vůně. Vůně citronů. Jak dlouho už jsem jí necítil? Přičítal jsem to svému cigaretovým kouřem omámenému nosu a stáří. Ale ne, nebylo to kouřem ani stářím. V Kanadě prodávané ovoce, ať to jsou jahody nebo jablka či citrony, nevoní. Nevím, čím to je.

Psi

Jsou většinou mnohem hubenější než ti kanadští (stejně jako holky). Jsou vycvičenější, vnímavější. Tak nějak vděčnější. A bojácnější. Jeden takový středně velký seděl před supermarketem. Mám už takový zvyk, že každého psa, kterého potkám, pozdravím a prohodím s ním pár slov. Když jsem se k němu přiblížil. Uhnul Stáhl ocas mezi nohy a zaštěkal.

"Ona se bojí," oznámila mi majitelka, která se vzápětí vynořila z obchodu. Vítal svou paní přímo nadšeně.

Šli jsme kousek spolu. Proč se bojí?", chtěl jsem vědět.. "Oni ji bili. Máme ji teprve krátkou dobu." "Kolik je jí roků?" "Dva."

Fenka kolem mně kroužila, ale nepřiblížila se. Kdykoliv jsem k ní vztáhl ruku, rozštěkala se.

Ještě jeden pes

Nedělní odpoledne ve Stromovce. Krásný den, plný slunce a vlahé vůně kvetoucích stromů. Potkával jsem lidi s pejsky. Někteří psi běželi volně, jiní byli vedeni na vodítku. Ale všichni se zdáli vychutnávat ten krásný květnový den.

Vystoupal jsem až nahoru k zámečku, ve kterém sídlí knihovna muzea. Bylo tam prázdno, opuštěno, zaprášená okna, nezdálo se, že by tam někdo bydlel. Už když jsem se blížil, slyšel jsem odněkud štěkot. Nebyl to souvislý štěkot. Jen takové štěknutí tu a tam. Došel jsem až ke dveřím zámečku. Ten štěkot vycházel zevnitř. Tam někde uvnitř byl zamčený pes. Představil jsem si studené kamenné chodby, zaprášené regály knih, chlad a prázdnotu velkého domu...

Stiskl jsem kliku. Samozřejmě zamčeno. Na štítku jsem si přečetl, že otevírací doba je od pondělí do pátku. Pes štěkl znovu. Pět vteřin ticho, další štěknutí. Byla v tom rezignace, smutek, opuštěnost, stížnost na surovce, který nechá psa od pátku do pondělí zavřeného a samotného, ačkoliv venku všechno kvete a jásá.

Chvíli jsem tam ještě stál a nevěděl, co dělat. Bylo mi jasné, že tomu psu nemohu nijak pomoci. Odcházel jsem. A příjemný dojem z procházky vystřídal pocit bezmocnosti a vzteku. Psí štěkot jsem ještě tu a tam zaslechl.

Lunapark

Po celý rok otevřeno, hlásal nápis na vchodu do areálu Výstaviště v Praze Holešovicích. Už jsem to psal, ale znovu to zopakuji. Bylo krásné nedělní pozdní odpoledne. Slunce pomalu zapadalo, vlahý větřík, prostě idylka. Na procházku a návštěvu lunaparku jak stvořeno.

Prošel jsem širokými a téměř prázdnými cestami Výstaviště kolem několika pavilonů a došel až k lunaparku. Už z dálky jsem zaregistroval pouťové boudy, kolotoče, houpačky. Ale jak to, že tam nikdo není? Vždyť na vstupu do areálu se tvrdí, že mají otevřeno pořád. Pomalu jsem došel až k lunaparku.

Měli otevřeno. Všude. Střelnice, kolotoče, houpačky, stánky s cukrovou vatou. Všude byl personál. V té chvíli se jeho pozornost soustředila na mě - jediného potenciálního zákazníka.

Ještě nikdy jsem neměl lunapark sám pro sebe. Mohl jsem se svést na mašince, pohoupat, zastřílet si na růže na špejlích. Když jsem došel, pustili dokonce hudbu. Jen pro mě. Bylo to neuvěřitelné.

Jak to, že tady nikdo není?, nemohl jsem pochopit. Je málo atraktivní? Přežil se? Čeká ho pomalá smrt, stejně jako cirkusy? Ale lunaparky v Kanadě přeci bývají přeplněné. Vzpomněl jsem si na obří lunapark v Torontě Canada's Wonderland na rozloze desítek hektarů, s umělými skálami, vodopády, obřími rollercoastery, waterparkem (vodním královstvím), psyclone (obřím kyvadlem), cliffhanger (obří houpačkou otáčející se 360 stupňů), drop zone (vyvezou vás na osmdesátimetrový sloup a pak vás volným pádem nechají klesnout), skyflyer (trojice zavěšena na šedesát metrů dlouhé kšandě) a dalšími stovkami atrakcí. Tam je plno vždy, hlava na hlavě a lístek přitom není nikterak levný. Tak jak to, že tady o to není zájem?

A pak mi to došlo. Rozdíl je v té velikosti. Ten pražský lunapark je maličký, přejdete jej za pět minut. Nemá nic z těch šílených moderních atrakcí, při kterých stydne v žilách krev.

Nevím. Nemám ten torontský Wonderland v lásce. Vlastně jsem tam byl jen jednou. Připadám si tam ztracený. Z tisícového davu ženoucího se za zábavou a vzrušením na mě padá strach. Ten maličký prázdný lunapark na pražském výstavišti neztratil lidský rozměr. Co na tom, že vláček tam jezdí pomalu ve dvacetimetrovém kruhu? Je to snad málo? Copak musíme pořád nahrazovat prázdnotu a nudu našich bezpečných životů šílenými pouťovými atrakcemi, abychom alespoň na chvíli měli pocit, že o něco jde, abychom vybudili adrenalin v krvi a podráždili touhu po nebezpečí - samozřejmě v bezpečných mezích? Není lépe žít pomaleji a raději se dívat kolem? I z toho pomalu jedoucího vláčku lze přeci vidět tolik zajímavých věcí. Jen se dívat pořádněji.

Jsem si ale téměř jistý, že ani Praha neujde svému wonderlandu. Že i tady časem vybudují obří rollercoastery a podobné hlouposti. Vše je o penězích. A zábavní průmysl je jedním z mála, kterému prorokují skvělou budoucnost.

Mobily

Až jednou budou archeologové příštího tisíciletí odkrývat civilizaci našeho národa těchto let, nepochybuji o tom, že ji nazvou kulturou mobilních telefonů. Nikoliv umělecká díla, sochy či obrazy, ale mobilní telefony bude to hlavní, co po nás z těchto let zůstane.

Stěží najdete jedince, který by jím nebyl vybaven. Někteří - ti nejpokrokovější - jej nosí na krku na dlouhé šňůře jako šperk. Jsou všude. Myslím ty mobily. Časem jsem hrál sám se sebou takovou hru. Zaměřil jsem se na kteroukoliv skupinku tří a více lidí někde na ulici, v metru či v restauraci a počítal do sta. Jen málokdy se stalo, že by do té doby některý z nich nevytáhl svůj mobil. Často i dva ve skupině současně. Je zcela běžné vidět dívku či mladého muže, jak o samotě někde usilovně buší do klávesnice svého mobilu.

Nevím, cosi mám o tom myslet. Připadá mi to směšné. Sám mám doma v zásuvce asi čtyři mobily - od těch prehistorických až po novější (ty nejnovější nemám, všechny moje telefony jsou výběhové typy - pořizoval jsem si je, až když mi společnost oznámila, že ten můj typ už nepodporují). Neznám telefonní číslo ani jednoho z nich. Nenosím je. Nestal jsem se jejich otrokem. Má-li někdo důležitou zprávu, může ji zanechat na záznamníku, nejsem-li přítomen. Je to osvobozující pocit.

Nemyslím si, že je to projev stáří. Můj sedmnáctiletý kluk dostal poslední Vánoce svůj vlastní mobil. Byl to poslední model, který se v té době prodával, žádný výběhový typ z výprodeje. Nosil jej sebou asi týden, než stačil projít všechny hry, které na něm byly. Pak se občas stalo, že si jej zapomněl doma. To "zapomínání" bylo časem častější. Po měsíci mobil skončil na dně jeho šuplíku. Hned na to někde ztratil zdroj na dobíjení a od té doby nikdo jeho mobil nepoužil. Má tam odtelefonováno celkem asi padesát minut. Ani on se nestal jeho otrokem. Nebudu zakrývat, že mě to těší.

Lidé

Nechal jsem si to na konec. Dva zážitky. Dorazil jsem z letiště s kufry před dům svého hostitele. Měl jsem za sebou devítihodinový let, přeskočenou noc (podle torontského času jsem měl pět hodin ráno, tady bylo jedenáct dopoledne), cestu pražskou dopravou se zavazadly, chvíli bloudění. Zazvonil jsem. Hostitel nebyl doma. Čekal jsem tedy. Uplynula hodina. Nikdo nikde. Měl jsem hlad, potřeboval jsem si zatelefonovat, zajít na záchod. Nechám kufr u někoho v domě, napadlo mě. Zazvonil jsem postupně asi na pět partají. Buď nebyli doma nebo neotevřeli. Až dole v přízemi jsem po zazvonění slyšel šouravé kroky. Otevřely se dveře. Škvírka ani ne pět centimetrů. Řetěz. Uvnitř stará paní. Vysvětlil jsem jí situaci. Že bych si potřeboval někde nechat kufr. Že pan ten a ten není doma. Více jsem nestačil říct. "No, já nevím. Vždyť já vás ani neznám. A co když budu někde pryč, že?" Babka se očividně bála. Nedalo se nic dělat. Poděkoval jsem. A čekal dál s kufry před domem, dokud se můj hostitel neobjevil.

Zážitek druhý. Můj hostitel. Nikdy předtím jsme se neviděli, nikdy jsme si nepsali. Odpověděl krátce na můj inzerát ve Zvědavci. Že pokud chci, mohu bydlet u něj. Za směšnou, netržní částku. Už cestou z letiště mě napadlo, co když si ze mě někdo vystřelil? Co když mě poslal na neexistující adresu? Ale ne, ulici jsem našel, dům také. I jméno na zvonku. Nebylo jeho vinou, že nebyl doma. Přijel jsem o dvě hodiny dříve, než jsem ohlásil. Objevil se včas. Od první chvilky jsem měl dobrý pocit. Choval se nevtíravě, taktně. Ukázal mi dva pokoje. V jednom bydlel sám, druhý mi nabídl. Chci-li, řekl, můžeme si ty pokoje vyměnit. Mohu spát na jeho posteli. V tom druhém pokoji byly totiž jen dvě matrace. Ale mi bohatě stačily. S díky jsem odmítl. Řekl, že Zvědavce čte teprve asi deset dnů. Takže mě pořádně ani neznal. Ukázal mi, co kde jak. V lednici je jídlo. Vezměte na co máte chuť. Počítač je tady. A pak mě šokoval. "Tady jsou klíče. Já jedu pryč. Vracím se v neděli večer. Pěkně si to tu užijte."

Osobně bych se zdráhal nabídnout cizímu člověku, kterého vidím deset minut, nejen svůj dům, ale i přístup na svůj počítač a dokonce pod svým přihlášením. Bez hesla. Ne že bych tam měl nějaké tajnosti, ale přeci jenom? On to udělal. Co kdybych ho vykradl? Co kdybych se mu hrabal ve věcech, četl jeho poštu... A tak první, co bylo, že jsem na jeho počítači vytvořil svůj účet, abych se alespoň pokusil oddělit jeho soukromí.

Později mi to došlo. Ten člověk je věřící. Poznal jsem to z obrázků na zdí a několika náboženských knih v knihovně.

Nemám církev v lásce. Tím se tady netajím. Ale jedná věc jsou kostely a celé to pozlátko kolem, druhá věc je, jestliže někdo tak nějak nosí svého Boha v sobě. Možná je v tom trošku i ta naše slovanská pohostinnost, která mi v Kanadě tolik chybí. Alespoň s ničím podobným jsem se tam nesetkal. A tomu člověku jsem za jeho pohostinnost a důvěru vděčný.

Závěr

I tady je vidět, jak se věci mění k horšímu (v rámci globalizace). Nic si nenamlouvejme. Česko je ještě pořád tak trošku jako zakonzervovaná rezervace starých časů. Ještě má svou individualitu. Ještě občas přetrvávají staré zvyky, způsoby. Ale už i tady je neklamně vidět nový přicházející trend kosmopolitního internacionalismu. Je to do jisté míry škoda.