Rodiče? Jen takový obtížný hmyz

A co teprve, když dítě vyroste a stane se tzv. dospělým. Říkám takzvaně, protože takové přerostlé dítě už je sice věkem zletilé, ale ve skutečnosti stále závislé na penězích a dalších zdrojích rodičů: od bydlení přes stravu, ošacení až po zábavu.

A skutečná sranda pro rodiče nastane, jestliže se dítě rozhodně studovat.

Na zdejších vysokých školách se platí, a ne málo. Jeden rok na státní univerzitě přijde na nějakých 12-15 tisíc dolarů. Je na rodičích, aby toto studium platili. Nezříkám se té povinnosti. Umožnit dítěti co nejlepší start v životě tím, že mu zajistíme vzdělání, je něco, co by asi měl udělat každý jen trochu zodpovědný rodič.

Jsme zodpovědní rodiče. Náš starší syn tedy studuje třetím rokem univerzitu. O svém studiu s námi mluví nerad. Ani pořádně nevíme, co vlastně studuje. První rok to šlo dobře. Druhým rokem malinko polevil, výsledky se zhoršily. Ve třetím roce se objevily vážnější problémy.

Mezitím nám přišel účet na zimní semestr (platí se vždy dopředu). Vystaven na jméno syna. Datum vystavení: 13. ledna 2004. Datum splatnosti: 17. prosince 2003. Myslel jsem, že jde o chybu v počítači, ale z omylu mne vyvedl dopis, který došel hned následujícího dne. Praví se v něm: "Podle našich záznamů jste si vybral na zimní semestr kurzy, které jste dosud nezaplatil. Upozorňujeme Vás, že datum splatnosti za zimní semestr bylo 17. prosince, poslední možné datum bylo 30. prosince. Po tomto datu Vám budeme účtovat late fees" - jednoduše pokutu.

Jak mohli 13. ledna vystavit účet, který měl být splatný 17. prosince a hned druhý den po doručení vyhrožovat? Jak nás můžou pokutovat za něco, co jsme nemohli ovlivnit? Měl jsem snad mít křišťálovou kouli a hádat, jestli náhodou nedlužíme škole nějaké poplatky? Nebo jsem měl každý týden preventivně volat do školy s otázkou, jestli nechtějí nějaké peníze?

Zcela přesně si vybavuji, že těsně po Vánocích, kolem 25. prosince, jsem se synem hovořil a vím, že ještě žádné zimní kurzy vybrány neměl. Teprve na můj nátlak si v průběhu vánočních svátků (neochotně) zvolil předměty pro zimní semestr. Registrace proběhla přes Internet. "Zapomněl" nám ale říct, že si ty předměty měl vybrat už dávno.

Kluk se nám začíná flákat.

Co udělá rodič, když zjistí, že jeho potomek má ve škole problémy? Pominu to, že mu naseká na zadek, na to je kluk už přeci jen velký. Ale něco dělat musí. V první řadě jsem chtěl znát všechna fakta. Jaká pravidla platí, co dělá škola v případě, že student neprospívá, jaké jsou možnosti přeřazení na jiný studijní plán, zkrátka dostat se do obrazu.

Vytočil jsem číslo školy.

"Dobrý den, jsem ten a ten, mám tam na studiu syna, potřeboval bych mluvit s někým ohledně jeho studijního plánu."

"A kvůli čemu?" ptá se sekretářka nebo spojovatelka, nebo kdo to vlastně byl.

"Mám tady nějaké problémy s jeho studiem."

"Váš syn má studijního poradce, ale já vám nesmím říct, kdo to je."

"Jak to, že nesmíte?"

"To je zákon. Nesmíme vám to říct. Jenom váš syn s ním může mluvit."

"Poslyšte, lady (začínám být břitký a pěkně naštvaný), my jsme jeho rodiče. My tu školu platíme. Kluk má problémy a my potřebujeme vědět, jaké jsou jeho možnosti."

Opakoval jsem to ještě dvakrát, nakonec se mi podařilo paní v ústředně přesvědčit. Sdělila nám jméno a číslo synova poradce. Vytáčím číslo. Není tam. Zanechal jsem na záznamníku zprávu, ať mi zavolá. Volal až druhý den. Hovor se podobal tomu prvnímu, pouze s jemnými nuancemi.

"Jsem studijní poradce vašeho syna. Přál jste si se mnou mluvit," začal muž na druhém konci drátu.

"Ano. Děkuji, že jste se ozval. Chci se vás zeptat na možnosti, které má můj syn pro úspěšné završení studia. Jeho studijní výsledky se zhoršily, obávám se, že nesplnil některé vaše podmínky a bude třeba se domluvit, co dál a jaké jsou možnosti případné změny studijního plánu."

"Nemohu vám k tomu nic říct."

"Jak prosím?"

"Nemohu s vámi o tom mluvit. To je záležitost vašeho syna a ne vaše."

"Tak moment. Ta škola není zadarmo. Kdo myslíte, že jeho studium platí?"

"To není podstatné. My musíme respektovat jeho soukromí."

"O jakém soukromí mluvíte? To není cizí člověk. Je to můj syn."

"Bohužel, je mi líto. Nemohu s vámi o jeho studijních výsledcích mluvit."

"Tak mi alespoň řekněte, jaké jsou jeho možnosti. Co dělá škola, jestliže někdo neuspěje. "

"To se musí zeptat on."

"Ale on za vámi nepřijde. A já chci jen vědět..."

"Zbytečně zvyšujete hlas. Tady jsme v Kanadě. Existuje zákon na ochranu soukromí. Kdybych vám něco řekl, přišel bych o místo."

"Děláte si legraci. Jaké soukromí? Úřady ví o nás všechno, i ty nejtajnější informace, a já nesmím vědět o možnostech studia svého syna?"

"Ne, nedělám. Máte od něj podepsaný papír, že s vámi můžu mluvit? Nemáte? Tak vidíte."

"Ale to přeci nemůže být pravda. My tu školu platíme. Máme právo vědět, co za ty peníze dostáváme. On je na nás závislý, je závislý na tom, zda bude pokračovat nebo ne. My máme za něj zodpovědnost..."

Byl to pro mě ponižující rozhovor. Na jeho konci jsem praštil telefonním sluchátkem a šel to vydýchat ven. Dobrých patnáct minut jsem viděl před očima fialové kruhy, jak jsem byl vzteklý a bezmocný. Nedozvěděl jsem se vůbec nic.

O několik hodin později jsem vypsal šek s požadovanou částkou za zimní semestr. Pokuta za pozdní zaplacení přijde ve zvláštní obálce.

Update: Doplnění pro méně chápavé

Soudě podle vašich prvních reakcí vidím, že se budu muset vyjádřovat jasněji. Doufal jsem, že si tento článek dáte do souvislostí s tím, co zde ve Zvědavci píši na jiných místech, ale ne.

V tom článku upozorňuji na pokrytectví státu. Na jedné straně je nám denně porušováno naše vlastní soukromí. Státní čmuchalové nám lezou tajně do domů a kanceláří, kontrolují naši poštu, sledují, na co se díváme na internetu, poslouchají a archivují naše telefony a faxy, znají do poslední koruny naši finanční situaci, vědí, co si půjčujeme v knihově, kde jsme byli v kteroukoliv dobu (podle mobilního telefonu), zkrátka není nic, co bychom měli právo před nimi ukrýt. A přitom jde o úplně cizí lidé, které nikdy osobně nepoznáme.

Na druhé straně otec nesmí znát studijní situaci a možnosti svého syna. To máme najednou plnou hubu práva na soukromí. Jsou snad rodiče nepřátelé vlastních dětí? Chtějí jim ublížit? A je stát naopak přítel? Co si to nalháváme?

Ty peníze, které nás to studium stojí, jsou jen třešnička na dortě.

Vnímavý divák v té zvrácené morálce a pokřivených názorech může zahlédnout ještě další trend a obávám se, že jde o promyšlenou strategii určité skupinky lidí.

Domnívám se, že dlouhodobým cílem je ušlapat člověka, vzít mu důstojnost: "Ty, človíčku, nemáš žádná práva. My o tobě můžeme vědět všechno, ale ty nesmíš vědět ani o členech vlastní rodiny." Jde o proces promyšleného odcizování. Snahou je udělat z nás nervozní trosky, které se bojí všeho a všech - státu i vlastní rodiny. To je materiál, který noví vládcové světa potřebují.