Sharonův projev jinotajů zbavený

Takže nikoho nepřekvapuje, že proud různých analýz od zpravodajců v Izraeli i v zahraničí byl úplně vedle. Ti lidé prostě nerozuměli tomu, co slyšeli. Jen proto se v jejich komentářích objevovaly závěry jako "nemá žádný plán", nebo "hraje o čas", popř. "je starý a opotřebovaný". A z Washingtonu, jako obvykle, zaznělo "je to krok správným směrem, nicméně...".

Nesmysl. Sharon ve svém projevu vyjevil v detailech celý svůj extrémně nebezpečný plán. A ti, kteří mu neporozuměli - Izraelci, Palestinci a zahraniční diplomaté - nebudou schopni na něj účinně reagovat.

Zde jsou dekódovány hlavní body Sharonova projevu:

Ta hra se bude jmenovat Hitnatkut (něco jako Odříznout se). Skrývá se za tím skutečnost, že podstatná část území West Bank bude trvale připojena k Izraeli. To, co zbude, bude rozděleno na uzavřené a izolované enklávy, do kterých budou nahnáni Palestinci. Osady na území těchto enkláv bude nutno zrušit.

Tu dobu šesti měsíců ovšem nepromarníme s rukama v klíně. Naopak. Měli bychom dokončit rozdělovací zeď, neboť bude hrát v chystaném vývoji rozhodující roli. Rovněž bychom měli připravit osadní bloky, do kterých budou umístěni osadníci ze zrušených osad.

Načasování plánu až za půl roku má svůj smysl. Přesně v té době bude v USA vrcholit volební kampaň. Žádný americký politik se neodváží říci proti Izraeli jediné křivé slovo. Demokraté potřebují hlasy a peníze Židů zrovna tak, jako republikáni. Ti navíc počítají s hlasy i s penězi křesťanských fundamentalistů, kteří podporují ty nejextrémnější izraelské elementy.

A zatímco budeme v tichosti připravovat náš velký plán, měli bychom pokračovat v krmení prezidenta Bushe chválou nad jeho idiotskou "cestovní mapou k míru", pochopitelně, aniž bychom splnili sebemenší její požadavek. To, že plán neplníme, můžeme vždy přičíst na vrub Palestincům, a tvrdit, že jsou to ti, kteří jej porušují.

Průběžně budeme předstírat snahu o dialog. Nebude na škodu setkat se mnohokrát s Abu-Alamem, čím častěji, tím lépe. Hru nutno hrát až do konce. V okamžiku, kdy budeme připraveni, rázně ukončíme další jednání, vyhlásíme s velkou lítostí, že experiment s Bushovou cestovní mapou se nevydařil, vyjádříme zklamání, že veškeré naše snahy o mírové urovnání konfliktu selhaly a za důvod selhání označíme neústupnost a dvojakost Jásira Arafata.

Druhý krok: V té době už budou všechny práce na rozdělovací zdi dokončeny. Palestinká území (oblasti A a B podle plánu z Oslo) budou obklíčena ze všech stran. Z celé oblasti West Bank zůstane Palestincům v podstatě asi tucet zcela izolovaných ostrůvků. Abychom dodrželi naše slovo o "spojené Palestině", bude žádoucí tyto ostrůvky propojit zvláštními silnicemi, mosty a tunely. Postačí, když je začneme budovat až v okamžiku vyhlášení.

Armáda se postupně stáhne k rozdělovacím barierám a zajistí nově připojená území včetně osadnických bloků Karney Shomron, Elkany, Ariela, Kedumima, Modi a oblasti jižně od zelené hranice, dále celé oblasti města Jeruzaléma obsazené už od roku 1967 včetně nových sousedství v jeho okolí až k Maaleh Adumim a snad i dále, včetně židovských osad v oblasti Hebronu, veškerého pobřeží Mrtvého moře, Jordánského údolí a 15 kilometrového pruhu pohoří. Dohromady většinu území bývalé West Bank.

Oficiálně to území zabráno nebude, ale měli bychom ho anexovat tak rychle, jak jen to bude prakticky možné. Zaplníme ho osadami (také k tomu využijeme osadníků z přestěhovaných osad), průmyslem, silnicemi, veřejnými institucemi a vojenskými kasárnami, takže se stane nedílnou součástí izraelského majetku.

Ve stejné době bychom měli evakuovat osady za barierou včetně těch v pásmu Gaza (ať už s Katifem nebo bez).

V souladu s americkým návrhem budeme tyto palestinské enklávy nazývat Palestinským státem s Dočasnými Hranicemi. To poskytne Palestincům iluzi, že bude možno dojednat stálé hranice. Pochopitelně ovšem, že konečnou hranicí bude ta rozdělující zeď.

Teror to sice úplně nevymýtí, ale izolované palestinské enklávy nám budou vydány na milost a nemilost. Budeme moci kdykoliv kteroukoliv z nich odříznout od zbytku jejich "státu", budeme moci zabránit pohybu lidí i majetků z jedné enklávy do druhé a celkově udělat všem obyvatelům v enklávách ze života peklo. Přestane se jim vyplácet organizovat proti nám nějaké násilné akce.

Oficiálně budou mít Palestinci volný přístup k hranicím do Egypta a Jordánska, ale v praxi tam budeme udržovat silnou vojenskou přítomnost, takže bude možné kdykoliv jejich pohyb zastavit.

Svět bude zpočátku pěnit protesty, ale tváři v tvář dovršenému aktu důvěry se uklidní. I když Bush zůstane v Bílém domě, bude paralyzován až do období po volbách, tedy do konce roku 2004. A bude-li zvolen demokrat, bude potřebovat nějaký čas, aby se rozkoukal. Tou dobou už bude náš plán završen a budeme schopni přistoupit na kosmetické ústupky.

Tak tedy vypadá jeho plán. Lze jej realizovat?

Je docela možné, že se Sharonovi podaří přesvědčit izraelské veřejné mínění. Většina obyvatel se ztotožňuje na dvou bodech: (1) na touze po míru a (2) na nedůvěře v Araby a neochotě s nimi jednat. (Před časem jedny satirické noviny uveřejnily slogan: Mír ANO, Palestinci NE.

Sharonův plán umožňuje obojí. Slibuje mír a bezpečnost a je plně unilaterální. Nebude nutné jednat s Palestinci, není potřeba souhlasu či podpory Arabů, ale naopak, lze je plně ignorovat.

Bráno z tohoto pohledu je Sharonův plán mnohem přitažlivější, než Ženevská iniciativa. Ta totiž plně předpokládá, že "tady je jedna strana a tady druhá" a že musíme s Palestinci jednat a uzavřít s nimi mír. Řadu dlouhých let prováděl Ehud Barak a většina dalších vůdců sionistické levice intenzivní kampaň vymývání mozků izraelské veřejnosti. Podařilo se ji přesvědčit, že druhá strana není partnerem, že Arabové podvádějí, že Arafat porušil každý jediný slib, který kdy dal, atd. atd. Sharonův plán se v tomto mýtu plně ubírá. Naproti tomu Ženevská iniciativa stojí proti němu.

Ale ten Sharonův plán v sobě skrývá dvě vážná úskalí: Osadníky a Palestince.

Obyvatele osad určených k "přestěhování" tvoří skupinku těch nejextrémnějších elementů osadnického hnutí. Je jisté, že proces neproběhne bez násilí. Bude nutno použít sílu.

To bude vyžadovat značné vojenské nasazení. Ačkoliv je pravdou, že řada mírumilovných osadníků se dobrovolně přestěhuje, pokud budou kompenzováni tučným odstupným, stále existuje mnoho těch, kteří se přestěhovat odmítnou. Podle odborně provedených studií se k přestěhování osady Migronu (menší osada blízko Ramallahu) počítá s nasazením přibližně 5000 vojáků a policajtů. To je osada, kterou měl Sharon podle Bushova mírového plánu přestěhovat už dávno. Až dojde k nutnosti stěhovat tucet větších a lépe zavedených osad, bude to vyžadovat obrovskou kvazi-válečnou operaci. Bude nezbytné povolat záložní oddíly se všemi politickými důsledky z toho vyplývajícími.

Armáda nebude moci ponechat tyto oblasti se zbývajícími osadami za sebou a předstírat, že neexistují. Dokud tam ty osady budou, bude tam i armáda. Jinými slovy řečeno, ta operace nebude rychlá a čistá jako poslední noc v jižním Libanonu. Bude to proces trvající řadu měsíců, možná roků.

Zatímco rozmístění posádek a obyvatelstva na územích, která budou de facto připojena k Izraeli, proběhne rychle a efektivně, proces opuštění oblastí, která nutno vrátit Palestině, bude velmi pomalý.

Je naivní předpokládat, že celou tu dobu budou Palestinci nečinně přihlížet. Budou svědky uskutečňování plánu, o kterém budou správně předpokládat, je že nástrojem zničení jejího národa. Je jasné, že v palestinských enklávách nebude místo pro návrat palestinských utečenců, to už se nezmiňujeme o utečencích ze samotného Izraele. Nazývat tuto strukturu "Palestinským státem" je trapným vtipem.

Podaří-li se Sharonovi uskutečnit jeho plán, otevře to novou kapitolu ve stoletém izraelsko-palestinském konfliktu. Palestinci budou natlačeni na území, které plošně představuje 10 % území Palestiny před rokem 1948. Nebudou mít šanci toto území rozšířit. Naopak. Budou se bát Sharona a jeho nástupců, kteří se mohou pokusit vyhnat je z toho mála, co jim zbylo, a dokončit tak etnické čistky jménem velkého Izraele.

Je tedy zřejmé, že Palestinci budou bojovat, a jejich boj postupem času zintenzivní. Využijí všech možných prostředků obrany: Rakety a dělovou palbu přes bariery na izraelské území, další sebevražední atentátníci apod. Není vyloučeno, že se tento násilný boj rozšíří do řady dalších států po celém světě, a bude veden ve vzduchu i na pevnině. Nebude existovat mír ani bezpečnost.

Rozhodující nakonec bude výše odhodlání obou národů, jejich připravenost ke krvavému boji se všemi svými sociálními a ekonomickými důsledky a ochota zbytku světa nečinně tomu přihlížet.

Myšlenka "jednostranného míru" je pozoruhodně originální. "Mír bez druhé strany" je protimluv. Vzdělanci tomu říkají oxymoron - kontradikce. Je to stejný nesmysl jako moudrý hlupák nebo laskavá krutost.

Nakonec ten plán dopadne tak, jak dopadly jiné grandiózní Sharonovy plány, které vytvořil za dobu své dlouholeté kariéry. Stačí si jen připomenout libanonskou válku a cenu, kterou jsme za ni zaplatili.

Článek Sharon's Speech The Decoded Version byl uveřejněn 23.12. na serveru counterpunch.org.