Z tyrana vězeň
16.12.2003 Komentáře Témata: Nezařazeno 1070 slov
Takže ho konečně chytili. Hrubý, drsný, ale jeho unavené oči prozrazují, že ví, že dohrál. I těch 750 tisíc dolarů v hotovosti, nalezených v jeho díře, ho ponižují.
Saddam je v řetězech. Možná ne doslova, ale na té videonahrávce ze včerejška vypadal spíše jako vězeň starých Římanů, konečně chycený barbar, jehož ruce se nervózně probírají prořídlým vousem. Všechny duše plynem otrávených Kurdů (možná to není tak horké, podívejte se sem: http://www.wanniski.com/showarticle.asp?articleid=2434. Pozn.vydavatele.), duše zastřelených Šiítů v masových hrobech Karbaly, duše vězňů zahynulých při mučení Saddamovou tajnou policií jistě na tento okamžik čekaly.
"Dámy a pánové, dostali jsme ho," oznámil Paul Bremer, americký prokonzul v Iráku. "Toto je slavný den v historii Iráku. Desítky let trpěly stovky tisíců vašich spoluobčanů v rukou tohoto muže. Desítky let se mu dařilo rozdělit vás, štvát jednoho proti druhému. Desítky let byl hrozbou svým sousedům. Tyto temné dny jsou nyní navždy historií. Tyran je za mřížemi," řekl.
Tony Blair oznámil: "Saddam byl zbaven moci. Nevrátí se. Dnes to Iráčané vědí a budou to oni, kteří rozhodnou o jeho osudu."
Stačilo 600 vojáků. Chytili muže, který byl plných 12 let jedním z nejlepších přátel Západu na Středním východě a druhých 12 let jedním z jeho největších nepřátel. V ubohé dvou a půl metrové díře v bahnité půdě tigrisské farmy blízko vesnice Ad-Dawr se skrýval prezident irácké republiky, vůdce arabské strany Baath, bývalý partyzán, pokořitel dvou národů, přítel Jacquese Chiraca, muž, kterému prezident Ronald Reagan projevoval úctu - zrazený téměř jistě svými nejbližšími. Nyní, pokud to myslí Američané vážně, bude obviněn z válečných zločinů. Je předurčen k procesu rozsahu Norimberského.
Americké síly týdny pročesávaly oblasti kolem řeky Tigris, zatýkaly funkcionáře strany Baath, vyslýchaly bývalé osobní strážce a ničily palbou pozice partyzánů v okolí Tikritu a Samarry a Mosulu, zabíjejíce přitom také civilní obyvatelstvo.
Včerejšek byl nad jakékoliv pochyby ve znamení vojenského vítězství. Ovšem tehdy a pouze tehdy, že to bude znamenat konec ozbrojeného odporu proti Američanům.
Ty záběry včera ukazovali v Bagdádu znovu a znovu. Pro nás, západní, to neznamená tolik jako pro jeho oběti: bestie z Bagdádu.
Patřit ty oči Che Guevarovi, plnovous by jistě byl Castrův. I vzdálená podoba s Karlem Marxem by se dala v jeho tváři vystopovat. Ti všichni, včetně diktátorů Středního východu, žili nebo žijí v době a místě, kde je krutost vnímaná jako síla. Alespoň v domorodých vztazích určitě.
Ale jeden pocit vítězil nad ostatními. Tohle byla setba revoluce.
Ta ironie byla mimořádná. V roce 1959, v době svého mládí, se Saddam pokoušel o atentát na iráckého prezidenta. S kulkou v noze se ukrýval v krajině kolem Tikritu, v místě nepříliš vzdáleném od místa, kde byl o půl století později chycen Američany. Pokoušel se, alespoň podle videa to tak vypadalo, vrátit se do dob svého mládí. Saddam - monstrum se změnil v Saddama - bojovníka, bojujícího proti mimořádné nepřízni náhod, v iráckého patriota spíše než iráckého diktátora.
"Upovídaný a spolupracující" - tak ho Američané po jeho zatčení popsali. Nepřekvapuje mne to. Najednou se zase stal důležitým. Už nebyl osamoceným mužem v díře. A bylo těžké dívat se na lva Iráku, jak sám sebe popsal, a porovnávat to s tím, jak královsky s nim jednali dříve.
Opravdu je teď všem trablům konec? Jisté je, že ta zlomená bytost na amerických záběrech nebude moci vrátit film na začátek. Jeho dny jsou, jak říkají, sečteny. Na jeho tváří byla vidět určitá úleva. Drama skončilo. Na rozdíl od desítek tisíc jeho obětí, on žije. Kolik toho zůstalo v jeho unavené paměti? Ta konečná potupa, kdy si musel nechat vytrhávat vlasy americkým doktorem, mohla být utišena vzpomínkami na všechny ty francouzské doktory, kteří dříve pečovali o zdraví jeho a jeho rodiny. Žádný irácky lékař se nikdy neodvážil operovat v Tikritisu.
To je ten muž, který byl čestným hostem Paříže v době, kdy Chirac byl starostou města, a kdy se Francouzům naznačovala podobnost mezi Jakobíny a jeho krvavým režimem. To je muž, který jednal s generálním tajemníkem OSN Perezem de Cuellarem a Kofim Annanem. To je muž, který diskutoval nad šálkem kávy s (nikým menším, než s americkým ministrem obrany) Donaldem Rumsfeldem, který se setkal s Tedem Heathem a Tonym Bennem, a který byl hostem mnoha evropských státníků.
Jistěže jste mohli včera sledovat oslavy plné střelby, ohňostroj kulek nad nočním nebem Bagdádu. Vrah jejich otců, bratrů, synů, manželek a matek byl konečně za mřížemi.
Byl jsem zrovna uprostřed města Sadr City - dříve Saddamova města - když dávka z pušek pročísla ulici. Seděl jsem na betonové podlaze v domě šiítského duchovního, kterého přejel americký tank. Seděl jsem uprostřed Iráčanů, kteří k Američanům necítí lásku. Střelba zesílila. Chlapec vyběhl ven a v okamžiku byl zpátky s novinkou. Irácké rádio oznámilo chycení Saddama. A na tvářích potemnělých smutkem, které se už týdny neusmály, se ukázaly záblesky radosti.
Střelba znovu zesílila. Mezi výbuchy granátů bylo slyšet svištění kulek. Na hlavní třídě se v chaosu srazila auta.
Ale ta radost byla jen chvilková. Nebylo jásotu ani plesání. Na bagdádských bulvárech se nesrotil dav, nekonala se street party. Obyčejní lidé neprojevili radost.
Saddam odkázal vlastní zemi a jejím tzv. osvoboditelům něco opravdu unikátního: pokračující válku. A to byl závěr, se kterým souhlasili všichni Iráčané, se kterými jsem měl možnost včera hovořit.
Ten urousaný, patetický muž s mastnými, špinavými vlasy, žijící v díře, kde jeho jedinými společníky byly tři pušky a balík peněz, ten muž nebyl vůdcem odporu proti Američanům. A skutečně: Stále více Iráčanů přiznávalo ještě před Saddamovým chycením, že jeden z důvodů, proč se nepřipojili ke hnutí odporu proti americké okupaci, byl strach, že - budou-li Američané vyhnáni - Saddam by se mohl vrátit. Teď je ten strach pryč. Zlý sen skončil. A zlý sen začal. Pro Iráčany i pro nás.
Jednou jsem se se Saddamem střetl. Bylo to skoro před čtvrt stoletím. Potřásli jsme si rukama před začátkem bagdádské konference, kde se pokoušeli rozebrat nejmenší detaily atomové fuze. V té době byl žhavý do vývoje jaderné zbraně. Byl oděn v širokém dvouřadovém obleku, takovém, jaký kdysi nosili nacističtí vůdci, přes něj velký, plandavý plášť, který vrhal příliš nápadné záblesky kolem. Jediné, co si z toho setkání pamatuji, že jeho ruka byla vlhká a studená.
Článek The Tyrant Is Now A Prisoner byl uveřejněn 15. prosince v Independent.