Bush v Iráku

Domnívám se, že Bush má něco z císaře Nera v sobě. I on prokázal zbabělost, když desertoval od svého oddílu, aby se vyhnul službě ve Vietnamu. I on ukázal absolutní pohrdání lidmi a národy. A i on je přesvědčen o své mimořádnosti. Teatrální, prázdná gesta, tak typická pro Nera, jsou Bushovi vlastní.

V květnu přistál Bush stíhačkou (lépe by bylo znělo byl dopraven stíhačkou) na letadlové lodi a ve vojenské uniformě na pozadí hlavní děl oznámil národu a světu, že boj skončil, mise je splněna. Brzy se ukázalo, že tomu tak není, lidé se ptali, proč tedy pořád umírají američtí vojáci a proč Pentagon chce další stovky miliard, když je mise u konce. Washington byl nucen žehlit a vysvětlovat. Nakonec začali tvrdit, že Bush nikdy neřekl, že by boje skončily. Pouze řekl, že hlavní boje skončily. Dokonce šli tak daleko, že na své webové stránce zpětně měnili v archivní sekci texty u obrázků Bushe na letadlové lodi.

Včera nám tedy hrdina Bush přehrál další kousek ze svého repertoáru velkého umělce. Tajně, v civilním oblečení a s čepicí vraženou do čela, vyjel neoznačeným autem s kouřovými skly ze svého texaského ranče. Bezpečnostní služba hlídající ranč vůbec nevěděla, že tam Bush není. V letadle bez identifikace přeletěl Bush Atlantik. Někde uprostřed cesty se Air Force One s prezidentem na palubě nečekaně střetlo s letadlem British Airways. "Viděl jsem právě Air Force One?", ptal se nevěřícně pilot britské společnosti. Po chvíli mlčení mu bylo sděleno, že je to privátní obchodní let. Se zakrytými okny a ztlumenými světly přistálo letadlo pod pláštíkem tmy na dvě a půl hodiny v Bagdádu. Bush se objevil ve vojenském overalu před zhruba šesti sty vojáky u večeře dne Díkůvzdání.

S sebou vezl pečlivě vybranou skupinku novinářů a filmařů. Všichni museli složit přísahu absolutní mlčenlivosti a bylo jim řečeno, že při první nečekané komplikaci se letadlo obrací zpátky do Washingtonu.

Bush si dal záležet, aby před objektivy kamer vypadal jako pravý "generál svých vojáků". Po krátkém projevu, ve kterém se už vůbec nezmínil o ZHN, ani o irácké hrozbě západnímu světu, poděkoval vojákům, že nasazují své životy, aby šířili svobodu a demokracii (my do vás tu "naši svobodu a demokracii" natlučeme, i kdybychom vás při tom měli zabít) v této ropou nasáklé krajině. Dokonce chvíli servíroval večeře. Kamery se mohly zavařit, jak pilně snímaly.

Záběr smějícího se Bushe, servírujícího krocana svým vojákům, nás bude pronásledovat v příštích měsících mnohokrát. Analytikové se shodují, že to byl dobrý tah. Navíc vzal vítr z plachet Hillary Clintonové, možné kandidátce na úřad prezidenta, která měla navštívit Bagdád následující den. Její odvážná návštěva v Bagdádu bledne před kouskem prezidenta Bushe.

Bush také šikovně umlčel kritiky, kteří mu vyčítají, že se nezúčastnil ani jediného pohřbu zabitého vojáka, a že zakazuje jakékoliv záběry ze smutečních obřadů vykládání rakví z letadel. Negativní zpravodajství dokázal Bush nahradit pozitivně laděným vyjádřením podpory vojákům, při kterém dokonce nasadil život. Američané takové chování ocení.

Čím více sleduji počínání toho muže, tím více se bojím. Ať už to byl nápad kohokoliv, byl to mistrný tah. Lidé, kteří tahají za provázky ve Washingtonu, skutečně nejsou hloupí. Obávám se, že mají pro nás připravené ještě daleko větší divadlo.