Ta představa mi nedá pokoj

Občas nás předbíhají členové jiných rodin. Mlčky to trpíme. Má rodina ochotně uvolňuje místo jiným rodinám. Když dojdeme k okénku a vyfasujeme potraviny, ostatní rodiny se nám snaží je brát. Zpočátku jim dáváme rádi vidouc, že jsou chudší, než my. Ale oni se chovají stále agresivněji a chtějí stále více.

Když se proti tomu ozvu, obviní mě z malichernosti, ukřičí mě, z nedostatku respektu k těm druhým, z lpění na starých hodnotách, ano i z xenofobie a rasismu. Tahle dvě slova před sto lety skoro nikdo neznal. Dnes vyjadřují Kainovo znamení. A co je zvlášť šokující, nejvíce proti mně křičí členové nikoliv cizích rodin, ale mé vlastní. "Jsme přeci rodina, musíme držet spolu," vzmohu se na odpor. Ale dostane se mi lekce, že naše rodina nestojí za nic, je prohnilá, její předkové se chovali před stovkami let ošklivě k jiným. "Jsme tím vinni. Musíme to napravit," slyším od členů své rodiny. "A vůbec, udělám nejlépe, když vůbec nebudu připomínat, že jsme rodina. Nepatří to k dobrému tónu. Ukazuje to na provinciálnost, nedostatek vzdělání, malost, zahleděnost do sebe, atd," řeknou mi.

Druhá představa: Máme dům. Kolem řádí bandy cizích rodin. Pokouším se dům zabezpečit. Na noc bych jej rád zamykal. Ale opět dostanu sprchu od vlastní rodiny. Nehodí se to prý. Nemůžeme být k jiným nevraživí. Copak snad máme strach, že nám ubude, když si něco vezmou? Jen ať si vezmou. Důležité je, aby viděli, že proti nim nic nemáme. A tak nás navštěvují různí typkové z jiných rodin. Přijdou kdykoliv se jim to hodí, berou si, co se jim zamane a co neodnesou, to rozbijí. Členové mé rodiny o tom nemluví. Jeden před druhým se snaží zakrýt škody způsobené bandami grázlů. De facto je zakázáno o tom mluvit. Když se proti tomu ozvu, dostane se mi stejné lekce, jako v předchozím případě. Urážejí mě členové jiných rodin, ale nejagresivněji proti mně vystupují členové mé vlastní rodiny.

Udělám prý nejlíp, řeknou mi, když se ke své rodině vůbec nebudu hlásit. Nemám říkat, že k ní patřím. Ba dokonce se ani nehodí vyslovit jméno mé rodiny nahlas. Nepatří to k dobrému tónu. Usvědčuje mě to ze strachu k cizincům, provinciálnosti a velmi nízkých a zlých myšlenek. Nesměle namítnu, že druhé rodiny jsou na své členství hrdé a hrdě a otevřeně se hlásí k těm svým. Dostane se mi odpovědi, že oni na to mají právo a my jim v tom musíme pomáhat. A pokud si to neuvědomuji, jsem maloměšťák a xenofob a primitiv. A rasista.

Dojde to tak daleko, že mě vyhostí ze svého středu, zavřou mě do komory, abych neotravoval. Chovají se ke mně jako k nepříteli. A tak sedím zavřen v komoře a poslouchám, jak nám členové jiných rodin devastují vše, co jsme léta pečlivě a s velkými obětmi budovali.

Kolik života dáváte takové rodině? Já to odhaduji na několik měsíců.

Jistě víte, o čem je řeč. Je to jednoduché alegorické přirovnání, ale sedí. Rodina je základem. Nad rodinou je vyšší jednotka: národ. A nad národem je rasa.

Úmyslně nezmiňuji stát. Stát je umělá nadstavba vymyšlena mafiány pro mafiány a lenochy. Je to zlodějská organizace grázlů, která nemá v přirozeném chodu věcí své místo.

To, co jsem vyslovil o rodině, platí plnou měrou o národech a o rasách.

Ačkoliv nikdo z nás by nikdy nepřistoupil na to, aby s nim jeho rodina nakládala tak, jak výše popsáno, většina z nás nic nenamítá, dojde-li k podobné devastaci na vyšším stupínku téže struktury. Tedy národ a rasa.

Hlásit se k vlastní rodině se zatím ještě smí, i když už i tady jsou jisté tendence to ovlivnit. Přinejmenším je moderní hovořit o rodině jako o přežitku.

Hlásit se k vlastnímu národu je ještě méně vhodné. Dnešní politici se slova národ bojí jako čert kříže. Je to prý nacionalistické. A od nacionalismu je krůček k režimům jako je fašismus.

A hlásit se k vlastní rase je už úplný průšvih. V lepším případě to je faux pas, v horším případě poukázkou do kriminálu. Ve slušné společnosti se o vlastní rase mluvit nesmí. A když, tak pouze s despektem a s pohrdáním. Pouze o tom, jak je špatná, jak se provinila na jiných. Čím vzdělanější společnost, tím horším prohřeškem v ní je pochválit vlastní rasu. Nehodí se to. Kdo tak činí, je buď senilní stářím nebo rasista, xenofob, či dokonce fašista. Zavřít až zčerná!

Jak jsme k tomu došli? Proč je moderní kálet si do vlastního hnízda, trhat kořeny a plivat na jemné vazby, které vznikaly staletí a tisíciletí?

Kolik času dáváte národu, jehož děti se učí, že na tom, z jakého národa pocházejí, příliš nezáleží? A kolik času dáváte rase, jejichž členové nesmí o své příslušnosti k ní hovořit pozitivně?