Jak si kanadský multikulturalismus vychovává dorost

V duchu této politiky nic nové imigranty nenutí učit se jazyk a zvyky hostitelské země a postupně s ní splynout. Naopak. Ze státních prostředků jsou financovány školy a nákladné programy, aby děti imigrantů mohly nejen pokračovat ve výuce jazyka svých rodičů, ale klade se důraz i na to, aby si zachovaly zvyky a tradice země, odkud přišly.

Na tom by nebylo nic špatného, kdby tyto zvyky a tradice cizinců nebyly upřednostňovány na úkor místních. Čítankovým příkladem byl případ Siíka Balteje Dhillona, kterému v roce 1999 přisoudil Nejvyšší kanadský soud právo nosit na hlavě turban ke slavnostní uniformě kanadské jízdní police Mounties, protože jeho náboženství mu přikazovalo nosit turban i ve vaně. Za tím účelem musela vláda modfikovat existující zákon.

Jakou má taková vybičovaná kulturní přecitlivělost dopad, snad není třeba zdůrazňovat. Vznikají národnostní enklávy Kanaďanům zcela uzavřené. V nich po léta žijí a pracují lidé, kteří, ač vlastní kanadské pasy, nemají ke Kanadě žádný vztah, nedejbože vděčnost, nerozumí jí, nedokážou anglicky, či francouzsky napočítat do pěti. Mají své obchody, své školy, své noviny, své televizní pořady (dotované státem), své právníky, své služby. Žijí zde a nikdy nesplynou s obyvatelstvem hostitelské země. Od vlády dostávají tyto národnostní kolonie přebohaté příspěvky na udržení a propagaci svých zvyků. Budete-li někdy v Torontě, zajeďte si do čínské čtvrti. Rozprostírá se mezi Spadinou a University Avenue na sever od Front St. Budete mít pocit, že jste v Honk Kongu. Anglicky nápis tam snad ani neuvidíte.

Multikulturalismus stojí kanadské daňové poplatníky astronomické částky a jeho jediným výsledkem je to, že původní obyvatelstvo, které dalo vzniknout kanadskému blahobytu, se cítí zrazeno, samo ztrácí národní identitu a pocit sounáležitosti.

Mnoho Kanaďanů neveřejně multikulturalismus odsuzuje. Ovšem opatrně a v uzavřeném kruhu přátel. Vystavují se totiž nebezpečí obvinění z xenofobie, rasismu a kulturní necitlivosti.

Možná se ptáte, proč to politikové tak prosazují. Odpověď je jednoduchá: Jednak je to v souladu se současnými trendy v politické korektností (která se stala státním náboženstvím a běda, kdo by v ní nevěřil) a jednak jim jde o hlasy voličů. V zemi, kde je v mnoha větších městech už dnes více tzv. minorit (menšin), než původního obyvatelstva, je hlasovací síla tohoto davu nepřehlédnutelná.

Státní moc pochopitelně ví, ačkoliv by to nepřiznala, že multikulturalismus se původnímu obyvatelstvu, mírně řečeno, zajídá. Proto se snaží vychovávat si nové nástupce a nadšence z řad studenstva a dělají to docela - jak to říct? - docela nefér. Narazil jsem na to náhodou, když jsem studoval webovou stránku Ottawské univerzity, kde syn studuje.

Hledal jsem, za jakých podmínek může student dostat stipendium. Za studium na školách třetího stupně se v Kanadě platí a ne málo. Poplatek za studium na státní univerzitě (tzv. tuition fee) se pohybuje mezi třemi až sedmnácti tisíci za semestr (na 17 tisíc přijde semestr medicíny na Torontské univerzitě). A k tomu náklady na ubytování na kolejích a strava zvlášť. Přičemž cena stravování ve studentských restauracích roztroušených po kampuse (kde se platí studentskými kartami), je stejná, jako cena v normální restauraci. Pojem menza tady neznají. V průměru stojí jeden rok na kanadské vysoké škole kolem 12-15 tisíc dolarů.

Na stránce ottawské univerzity jsem našel 170 různých grantů a finančních pomocí. To je slušné, řeknete si.

Jenže ouha. O většinu grantů nelze požádat přímo. Jsou placeny ze soukromých zdrojů a často podporují jen jednoho nebo dva studenty. Řada z nich je určena pouze preferovaným skupinám, např. barevným, ženám, Židům, postiženým, apod. Buďte si jistí, že bílý heterosexuální muž nepatří do žádné preferované skupiny. O grantech rozhodují stínové komise, jména jejich členů nikdo nezná stejně jako pohnutky, které je vedou k rozhodnutí někomu pomoci a někomu ne.

Prospěchové stipendium, na které by měl student automaticky nárok, tady neexistuje. Je pravdou, že k přidělení grantu (každý grant je pouze jednorázový a pokryje náklady na jeden, výjimečně dva semestry), bývá podmínkou dobrý prospěch. Tím prospěchem ale vznikne pouze nárok, nikoliv povinnost fakulty, či mecenáše platit.

Neexistuje ani možnost podat si žádost o sociální stipendium. Lze pouze požádat o státní bezúročnou půjčku na studium u státem kontrolované agentury, která je pro každou provincii jiná, V Ontáriu máme OSAP. Bezúročná je půjčka pouze po dobu studia. Teprve až o ni požádáte a zadlužíte se, může být přihlédnuto k přidělení nějakého toho sociálního grantu - opět jen na jeden semestr. Bez předchozí žádosti o půjčku se student na žádnou formu pomoci nekvalifikuje. Tečka.

Jedním z několika málo grantů, které nepodléhají nutností požádání o půjčku předem, je tzv grant rektora, který může dosáhnout částky až 7 500 dolarů za rok. Hovořím zde o Ottawské univerzitě, jiné univerzity to mohou mít jinak. Podmínkou je nejen dobrý prospěch studenta, ale také - a to je nedílnou součástí - dobrovolná práce pro komunitu a napsání eseje o bilingualismu a multikulturalismu.

V pravidlech se vysloveně neuvádí, že esej musí být pozitivně laděná, ale ruku na srdce - jakou jinou by asi akceptovali? Potřebují vychovat dorost, mladé politiky, kteří dál ponesou štafetu multikulturalismu navzdory odporu veřejnosti a novináře a umělce dostatečně devótní a pokrytecké, kteří budou donekonečna v médiích omílat zblblému národu, jak je multikulturalismus obohacuje.

Bolševik měl taky různé metody protlačování své ideologie, lidé ideologicky nezpůsobilí nesměli často studovat vůbec, ale přesto si nevzpomínám, že by podmínkou udělení stipendia na nějakou školu bylo napsání oslavné ódy na socialismus.