Klasický vojenský puč

Není žádným tajemstvím, že strana vojáků (jediná funkční strana v Izraeli) byla od prvního okamžiku ostře proti hudně (důvěře), stejně jako byla proti Bushovu mírovému plánu. Jejich mocná propagandistická mašina, která zahrnuje veškeré sdělovací prostředky v Izraeli, šířila zhruba toto poselství: "Hudna je katastrofou! Každý den hudny je špatný den! Redukce násilí téměř k nule je velkým neštěstím: teroristické organizace využívají období klidu k tomu, aby se zotavily a znovu vyzbrojily! Každý teroristický čin, kterému se dnes vyhneme, udeří zítra mnohem silněji!"

Vojenské vedení bylo jako narkoman, kterému odeberou jeho dávku. Nebylo mu umožněno provádět akce, které mělo v plánu. A zrovna teď by mohlo tu intifádu rozdrtit. Vítězství bylo za rohem. Jediné, co bylo třeba, bylo zasadit poslední, rozhodující ránu - a bylo by to vyřešeno jednou provždy.

Armáda byla velmi znepokojena, když viděla, jak v izraelské veřejnosti převládá nová naděje, jak burza projevuje vzestupnou tendenci, jak hodnota izraelského shekelu (měnová jednotka Izraele) roste, jak lidé znovu začínají navštěvovat zábavní centra. Viděla známky optimismu na obou stranách. Uvnitř to bylo spontánní, populární hlasování proti vojenské doktríně použití síly.

Ariel Sharon si uvědomil, že pokud by to mělo pokračovat, zvrátilo by to jeho dlouhodobé plány. Z toho důvodu hned na začátku hudny přijal tři bezprostřední cíle:

Za prvé: Co nejrychleji svrhnout Abu-Mazena. Abu-Mazen se stal Bushovým oblíbencem a v Bílém domě byl vítán. Sharonovo unikátní postavení ve Washingtonu tím bylo ohroženo. Dvojice Bush-Sharon, která mutovala v jedinou jednotku Busharon, byla v nebezpečí, že by se mohla rozšířit o Abu-Mazena. Pro Sharona nebylo většího nebezpečí.

Za druhé: Sharon měl v úmyslu zardousit Bushův mírový plán hned v zárodku. Ten plán ho zavazoval k okamžitému zrušení zhruba osmdesáti osad na palestinském území, k zastavení stavby hradeb (oni to nazývají plotem, ale označení hradby je mnohem výstižnější - pozn. vydavatele) a ke stažení jednotek z celého území West Bank. Sharona ani ve snu nenapadlo, že by cokoliv z toho mohl někdy splnit.

A za třetí, hodlal hudnu ukončit a vrátit armádě její svobodu v akcích na celém palestinském území.

Otázkou bylo, jak toho docílit, aby na něj nepadlo podezření. Většině Izraelců, kteří hudnu uvítali, nesmělo být dovoleno podezřívat svého vlastního vůdce z toho, že zapříčinil zadušení jiskřiček naděje k míru. A ještě důležitější bylo (a to byl přímo imperativ), aby se taková destruktivní myšlenka nezrodila v nevinné hlavičce Georga W. Bushe. Veškerá vina musí padnout na Palestince, aby se Bushovo zalíbení v Abu-Mazenovi obrátilo v opovržení a nenávist.

To znamená, že k dosažení těchto cílů byla nutná pečlivá příprava, v úvahu byl vzat také jednoduchý Bushův svět s jeho kladnými a zápornými hrdiny, přičemž teroristé jsou vždy záporní hrdinové. Takže bylo vhodné zabít někoho z militantních organizací Hamas a Jihad. Tohle Bushe nemohlo rozzlobit. V jeho (Bushově) myšlení je zabití teroristů vždy Dobrou věcí. A výsledkem bude, že Palestinci budou nuceni porušit hudnu.

Věci se udály takto: 8. srpna zabili izraelští vojáci v Nablusu dva militantní členy organizace Hamas. Ale odplata byla umírněná. 12. srpna jeden bombový sebevrah zabil v Rosh-Ha'ayin jednoho Izraelce a druhý sebevrah zabil jednu osobu v osadě Ariel. Oba sebevražední útočníci pocházeli z Nablusu. Hamas oznámil, že hudna bude pokračovat. 14. srpna zabila izraelská armáda vůdce vojenského křídla Hamasu, Muhammada Seedera. Hamas oznámil, že hudna bude pokračovat. O pět dnů později, 19. srpna, zaútočil bombový sebevrah z Hebronu na jeruzalémský autobus. Zabil kromě sebe ještě 20 mužů, žen a dětí. 21. srpna zavraždila izraelská armáda Isma'ila Abu-Shanba, který byl v pořadí čtvrtým nejvyšším mužem Hamasu.

V tomto případě dokonce nebylo ani možno označit jej nálepkou "tikající bomba". Zavražděný byl dobře známý politik. Proč byl vybrán ze všech právě on? Vojenskému korespondentu uklouzlo v izraelské televizi vysvětlení: "Abu-Shanab byl zabit," řekl, "protože to bylo možné." Jinak řečeno, byl snadným cílem. Neschovával se po bombovém atentátu na autobus v podzemí, jako ostatní vůdcové vojenského křídla.

Tentokrát konečně bylo dosaženo toužebně očekávaného cíle. Palestinské organizace oznámily, že odvolávají hudnu. Sharon a spol. mohli být spokojeni. Stačilo jen několik hodin a izraelská armáda pronikla do center palestinských měst a začaly orgie zatýkání a ničení domů. V jediném dni stačila armáda srovnat se zemí čtyřicet palestinských domů.

Narkoman si vyskočil pro drogu. Krize skončila. Izraelští důstojníci mohli konečně dělat všechny ty věci, které jim byly po dlouhých devět týdnů upírany. Ale nelze si nevšimnout, že situace se nevrací do statusu quo. Útoky a zabíjení budou tentokrát častější a krutější. Konstrukce zdí hluboko v palestinském území bude urychlena a spolu s ní i osídlovací aktivita v dalším zabíraném palestinském území.

A vojenský propagandistický stroj už chystá veřejnost na "vyloučení Arafata". "Vyloučení" je eufemistický termín vyprodukovaný "verbální pračkou" - jedním z nejkreativnějších oddělení izraelské armády. Záměrem je vyloučit Arafata nikoliv z jeho sídla v Ramallahu, nikoliv z Palestiny, ale z tohoto světa. Reakci Palestinců a celého arabského světa lze předvídat. Bude to historický bod, odkud není návratu. Snad se konečně podaří eliminovat šanci na mír po celé příští generace.

A co na to Američané? Ještě nikdy nevypadala Bushova administrativa tak žalostná a patetická, jako nyní. Nešťastný ministr zahraničí Colin Powell se snaží vyvolat soucit svým emisarem Johnem Wolfem. A bezzubého Wolfa (vlka) čeká na jeho cestě po Středním východě osud všech jeho předchůdců.

Po zhroucení Nového řádu v Afghánistánu a za současné klasické partyzánské války vedené široce nenáviděným okupačním režimem v Iráku, dostane prezidentská samolibost na frak. Je mnohem snazší nechat se vyfotografovat v uniformě slavného vítěze na pozadí armádní techniky, než točit kormidlem státu.

Rozpoutání dalšího kola násilí samozřejmě znovu rozjitří ekonomickou depresi v Izraeli. Krize se prohloubí. Spolu s nadějí na hudnu a s mírovou cestu zanikne i turistika, zahraniční investice a tím také zotavení.

I izraelská ekonomika je narkoman, který potřebuje svou drogu: 9 miliard amerických půjček (ve skutečnosti jde o dary, ať se to nazývá jakkoliv - pozn. vydavatele) čeká na Sharona ve Washingtonu. To by pro politickou a vojenskou elitu mělo stačit. A ti, kteří neměli nic předtím, budou mít ještě méně. Ale koho to zajímá?

A tohle všechno bylo upečeno, aniž by byla ke spolurozhodování přizvána izraelská veřejnost. Neexistuje zde v krotkých médiích otevřená debata. Knesset je tichý, stejně jako vláda loutek. Takhle vypadá puč.

Abychom to shrnuli: Plán cesty k míru je mrtev, protože Sharon s ním odpočátku nesouhlasil. Za svou osobu to Bush chápal jako víceméně okrajovou záležitost a Abu-Mazen nebyl schopen získat od Izraele a USA nic, co by mohl nabídnout svému národu.

Článek The military's classic putsch byl uveřejněn 29.8. na serveru informationclearinghouse.info.