Hanobení vlastní identity pod pláštíkem "pravdy a lásky" - nekonečný jev?
29.8.2003 Komentáře Témata: Politická korektnost 1228 slov
Setkáváme se s tím dnes a denně, že už to s proudem plynoucí většině ani nepřijde. Neustálé kolovrátkové přesvědčování příslušníků českého národa, že za moc nestojí díky své provinční omezenosti. Čtenář těchto názorů nad nimi pokývá hlavou, ale byť s nimi v duchu polemizuje, řekne si: když to tvrdí ti a ti z médií, musí mít alespoň částečně pravdu, vždyť jsou to vzdělaní světaznalí lidé mající přehled.
Zpochybňování vlastní identity je dnes v módě, jsme dnes a denně přesvědčováni, že je to správně intelektuálské, obhájci unylého kosmopolitismu se tváří, jako kdyby spolkli mozek samotného krále Šalamouna. Je nám zde servírováno tendenční černobílé hodnotové (no spíše pahodnotové) schéma- na jednom pólu ("kladném") je kosmopolitně rozplizlé evropanství ztotožňované s EU, vítězství rozumu a přehledu, na tom druhém pólu se vyskytuje provincialismus, přízemnost, fanatismus, omezenost, čecháčkovství.
Čecháčkovství, pojem, při jehož v současné době častém vyslovení se mi zvedá žaludek. Zhusta ho používají nekritičtí obdivovatelé současného stylu evropské integrace, novodobí kolaboranti s visačkou intelektuálů. Například politolog Jiří Pehe, který nezapomene tento termín použít s gustem vždy, když se jedná o opozici vůči tvrdé linii evropské integrace, nebo nyní publicista Petr Chudožilov, jenž projev čecháčkovství vidí ve zvolení "nacionalisty" Klause českým prezidentem.
Jak si ale máme vykládat ono čecháčkovství: jedná se o soubor typicky českých negativních vlastností? Nebo slyšeli jste snad také někdy o slováčkovství nebo rakušáčkovství?
Z pohledu národovce se rovněž cítím být v opozici čecháčkovství, rozdíl je však v tom, že si tento pojem jinak vykládám a jeho protipól vidím v češství, nikoliv v kosmopolitismu.
Osobně čecháčkovství vnímám jako jakýsi postkomunistický syndrom, stádovost, bezcharakternost, konvenčnost s panujícími názory obhajovanými pouze proto, že kdo nejde s nimi, jde proti nim.
Lékem na čecháčkovství však není evropská integrace v současné podobě, ta je mnohem spíše jeho pokračováním.
Vždycky jsem tvrdil, že řešení současné národní agónie a morální kocoviny není v přebírání cizích vzorů a bezduchém úprku do světa, řešením by v první řadě bylo nějaké novodobé národní obrození, kdy by lidé mnohem více začali ctít svou identitu a dobrovolně by pociťovali ke své zemi odpovědnost.
Odpovědnost, to je to, oč tu běží, to by měla být jedna z hlavních hodnot s kladným znaménkem. Nejde zde o žádnou lokální xenofobii a omezenectví, musíme sami sebe vnitřně obrodit, postavit se světu čelem, spolupracovat s ním, být mu rovnocenným partnerem. Samozřejmě, nic nebo téměř nic nemůže být hned, tento postoj však každopádně přinese více pozitiv než tupé vazalství.
Novodobí kolaboranti jsou nyní na koni a neváhají vypustit své jedovaté sliny, kde se dá. Půlkou huby šeptat medová slůvka o toleranci, tou druhou plivat jed na své oponenty, to už chce nemalou dávku schizofreničnosti. Jak jsem kdysi napsal: Tolerance dnes není pro všechny. Je totiž jen pro ty, jenž se navzájem poplácávají po ramenou a ujišťují se o svých pravdách.
Nedávno se mi dostala do ruky příloha Lidových novin s názvem Škola tolerance pod patronátem společnosti Člověk v tísni. Po jejím přečtení jsem si pomyslel, že pokud nás tito lidé mají školit a ovlivňovat, naše budoucnost se ocitne v troskách, zdravý rozum definitivně odejde na onen svět.
Opravdu nás hodnotově obohatí neustálé shazování sebe sama a vyvyšování ostatních? Obohatí nás sebevzdělávání, o sobě i o jiných, ten neustálý a nepřetržitý proces sbírání a zkvalitňování vědomostí dopomáhajících, abychom byli lidmi vzdělanými, duševně vyspělými, s nemalým morálním kreditem. Jak nás však mohou něco učit lidé, kteří hodlají kriminalizovat všemožné názory jen kvůli tomu, že se příčí jejich hodnotám, jež postavili na piedestal? To nejsou učitelé, ale indoktrinátoři samozvaně tvrdící, že jsou vyvoleni k vlivnému přesvědčování o svých pravdách
Jedná se o jedince stejné sorty, takové Bratrstvo kočičí pracky, které například považuje za nutné, aby učitelé byli speciálně vyškolováni ohledně tématiky holocaustu, aby nedej bože neřekli něco neposvěceného, jsou zde apologetové reforem učebnic ve jménu politické hyperkorektnosti, kde se české děti v početních příkladech nemají zabývat tím, kolik obilí vypěstovali za určitý časový úsek čeští zemědělci, v rámci multikulturalismu vystřídají české zemědělce třeba zemědělci z Peru nebo z Ugandy.
Jde tady o částečnou paralelu s USA, kde zase pro pedagogické účely mění celé pasáže literárních děl bez ohledu na autorská práva kvůli možné nesprávné interpretaci pojmů jako rasa, národnost, adjektiv jako polský, židovský ze strany studentů, i když se zde notně posouvá význam celých děl.
U nás bych různé podobné záležitosti označil termínem doležalovsko-uhlovská rétorika, vyřčený názor je zde démonizován, vyspělí kolaboranti zde před ním nenacházejí jinou ochranu na cestě za vyspělou společností než pomocí denunciace. Krásně je to vidět v cause knihy Petra Bakaláře, při níž sociolog Kamín podává na autora díla Tabu v sociálních vědách trestní oznámení za údajnou pavědeckost díla, kterou prý způsobily skryté hanobící úmysly.
Ani mně se nevyhnula snaha jakéhosi přičinlivého denuncianta dohnat mě k trestní odpovědnosti za dopis brněnskému magistrátu, ve kterém jsem kritizoval jeho dle mého názoru nemorální rozhodnutí- přidělit peníze z rozpočtu města na chod homosexuální organizace Stud. Naštěstí ubohost nepostoupila ještě natolik, aby se podobná záležitost dostala až před pány v talárech, i když stalo se už leccos a když je nejhůř, pomůže bolševický soudní znalec, ale to už je zase trochu jiná pohádka.
Ztroskotanci a samozvanci - takové označení si v roce 1977 na stránkách Rudého práva vysloužili chartisté. Ve stejném duchu nyní publicista a historik Dušan Třeštík shazuje národní obrozence i nás, dnešní vlastence připodobňujíce nás k sapérovi Vodičkovi z díla revolučně rudého Jaroslava Haška- ze Švejka, odkazuje nás do restaurací a náleven poslední cenové skupiny, kde se prý můžeme poprat dle ctěné libosti, náš prý však bude problém, že v těchto putykách budeme obklopeni černými a žlutými "Čechy". Co zamýšlí s Čechy bílými nám již Třeštík nesdělil. Ušlechtilý cit vlastenectví spojuje rétorikou jak vystřiženou z materiálů anarchokomunistické Antifašistické akce s rozpálenými pecemi, tou věčnou barikádou proti národoveckým tendencím.
Kdo má ve svém srdci alespoň špetku vlasteneckého citu anebo zárodek pochybností o jediném přípustném multikulturalismu, stává se po pár škrtech per politických komentátorů neofašistou či fašizujícím populistou.
Právě nyní se nás belgický deník La libre Belgique snaží přesvědčit, že jedním z neofašistů je i nově zvolený prezident Václav Klaus. No, dodnes jsem netušil, že Klaus je ideovým pokračovatelem Mussoliniho, dobře, že mne tímto belgičtí novináři informovali.
Na našem mediálním poli si příznivci unifikovaného světa trhali vlasy nad Klausovou obhajobou tezí Wolfganga Kaspera o společenské nejednoduchosti přistěhovalectví přemísťováním svého imaginárního kulturního a geneticky zakódovaného zavazadla. I když na těchto myšlenkách vidím jisté mouchy (není všechno zlato, co se třpytí a ne každý, kdo za imigraci zaplatí, je pro naši zemi lidsky hodnotný, vždy je zde neopominutelné riziko, že mafián či terorista si strategický pobyt v ČR prostě koupí), je třeba snášet logické argumenty, nikoliv pusté fráze posvěcené balastem panující ideologie.
Buďme ostražití a odvážní, není dobré skákat na rafinovaně nastražený špek označený visačkou té jediné pravdy a lásky. Dvě nohy- špatně, čtyři nohy- dobře, křičela mistrně zfanatizovaná zvířata na farmě vizionáře Orwella. Stejně jako mlčící většině z nás jim na mysl nepřišla klíčová otázka: Proč?
Článek byl s laskavým svolením vydavatele převzat ze slovenských stránek Proti prúdu.