Číst na veřejnosti nevhodné věci může mít následky

Pracuji v malém, nezávislém obchodě s knihami, a protože je právě líné čtvrteční odpoledne, kdy se zákazníci nehrnou, rychle se rozhoduji. "Jistě." Asi někdo, koho znám, dostal nějakou zakázku pro státní sektor, myslím si. Neříkal nedávno kolega konzultant něco o nějaké vládní zakázce? Jistě, jde jen o formalitu, uklidňuji sám sebe. Prostě taková lustrace. Chtějí vědět názor jeho známých... To je normální, ne? Malinko se před svými spolupracovníky vytáhnu, ať je polekám.

"To byla matka," říkám nahlas. "Jde po mně FBI." Smějí se tomu jako dobrému vtipu. Ale úsměv jim ztuhne na tvářích, když se ve dveřích opravdu objeví FBI. Nevypadají jako vrahouni, jak jsem čekal. Jsou oblečeni docela neformálně, hovoří nenuceně, ale jsou to chlapi jak hory. Ten, co je mi blíže, může mít přes dva metry, jeho partner má volnou košili a kalhoty, ale pod nimi se rýsuje postava buldoka.

"Vy jste Marc Schultz?", ptá se mě ten vyšší. Vyloví odznak a představí se jako zvláštní agent Clay Trippi. Poté, co mne ujistí, že "nejdou po mně", se ptá, zda je tady někde nějaké klidné místo, kde bychom si mohli popovídat. Vedu je dozadu, kde improvizujeme prostor sestavením tří židlí ke stolu. Všichni usedáme. Znovu mne uklidňují, že nic proti mně nemají.

Pak agent Trippi položí otázku: "Máte černého Nissana Altimu?" Uvědomuji si, že tahle schůzka není o kolegovi. Přes jejich ujištění a přes vědomí, že jsem nespáchal žádný federální zločin (pokud vím), se mi malinko roztřesou kolena.

Ptají se mě, zda jsem někam jel v sobotu. Jsem jsem si téměř jistý že ano. Ptají se, kam a já na okamžik lovím v paměti. Pokouším se o nepříliš podařený vtip, jak všechny dny pro nezaměstnaného splývají. Zdvořile se usmějí. Pracoval jsem v sobotu? Myslím, že ano.

"Byl jste v palubním baru Caribou Coffee při přepravě na pevninu?", ptá se agent Trippi. Tam si obvykle dávám cestou do práce kávu, takže odpovídám ano, zřejmě ano. A hned nato si vzpomínám: sobota - to byl den, kdy se začal prodávat Harry Potter. Otevírali jsme dříve, už v 8:30.

Takže zcela jistě jsem tu sobotu opravdu pil kafe se smetanou v Caribou Coffee. Tahle informace mé agenty zjevně potěšila.

"Všiml jste si v tu sobotu něčeho neobvyklého? Něčeho, o čem byste se snad měl zmínit?" Je to dobré, myslím si. Jdou po nějakém divném chlápkovi, ne po mně. Usilovně se snažím vybavit si, zda to bylo v sobotu, kdy jsem viděl muže na skvělém invalidním vozíku, který mi připomněl Jamese Bonda. Ale ne, to bylo v pondělí.

Další otázka, zda jsem s sebou něco měl, když jsem to kafe pil, nás přivádí zpátky k mé osobě.

Myšlenky se mi roztočily na plné obrátky. Přemýšlím: nůž? bombu? narkotika? Ale ne, nic z toho nevlastním. "Sluneční brýle," odpovídám. "Možná mobil."

Ne, to není to, co chtějí slyšet. Jsem teď už viditelně nervózní. Přemýšlím, jak se jim asi jevím: průměrný muž mezi dvaceti a třiceti, nenáročný prodavač. Co bych tak mohl s sebou mít?

Promluvil ten druhý: "Něco ke čtení?" Myslím, že ne. Nato se Trippi rozhodl ukázat barvu: "Tak se podívejte, Marcu. Někdo v tom coffee shopu viděl, že čtete. A to, co jste četl, se mu zdálo natolik podezřelé, že nás uvědomil. A proto jsme teď tady. Jak už jsem řekl, nemusíte se bát, nic proti vám nemáme. Jen bychom se rádi dostali k věci. Potřebujeme vědět, co a jak. Pokud to nepůjde snadno, možná byste mohl mít nějaké problémy. A já bych vám nerad ublížil."

Nechceš mi ublížit? Copak mi FBI zrovna teď nevyhrožuje? Zmatení, šok a panika v mé hlavě způsobily, že jsem nebyl schopen dostat ze sebe slovo. Opravdu jsem něco četl? Něco, co by mě mohlo přivést do problémů?

Znovu promluvil ten druhý: "Možná něco vytištěného na počítačové tiskárně?"

A v té chvíli se mi rozsvítilo. Četl jsem. Byl to článek, který otec našel na Internetu a zdál se mu natolik zajímavý, že jej pro mne vytiskl. Vybavuji si teď jasně, že jsem ten text měl s sebou a zběžně jsem v něm četl, čekaje ve frontě na kávu a i později, když jsem seděl u stolku. Vzpomínám si, že jsem to pak vzal s sebou do obchodu a dočetl ještě před otevřením. Nemohu si vzpomenout, o čem ten článek byl, ale jsem si jistý, že to byl nějaký levicový redaktor. Pro tenhle druh autorů nejsem dobrá kořist. Nedaří se jim přesvědčit mě o své pravdě a vybudit patřičnou dávku hněvu a pobouření nad stavem naší země.

Říkám jim vše po pravdě, ale nestačí to. Chtějí titul, jméno autora a nějaký stručný obsah, ale v tom jim nemohu pomoci. Čtu mnoho věcí.

"Máte ještě ten článek?" "Myslím že ne, ale podívám se za pult." Nic tam není. V tom mne napadne spásná myšlenka: zavolám otci do práce, snad si vzpomene. Když mu vysvětlím, že mne tady vyslýchá FBI, je zmrazený hrůzou a není schopen vypravit ze sebe větu.

"FBI?", ptá se pořád dokola. Konečně se mi podaří ukončit hovor. Možná je ten článek v ještě mém autě. Oba mě následují na parkoviště. Trippi klade otázku, zda je ve voze něco, o čem by snad měli vědět.

"Zbraně? Drogy? Nic se vám nestane, když nám to povíte předem. Ale jestli teď řeknete, že tam nic není a my něco najdeme, tak počítejte s potížemi." Ujišťuji ho, že nic ve voze nemám a vybavuje se mi, že stejná věta zazněla ve hře Rudyho Raye Moore Dolemite: "Nic ve voze nemám, pane."

Výslech a nervozita z otázek způsobily, že pociťuji slabé závratě. Téměř vybuchnu hysterickým smíchem, když mě vyzývají, abych otevřel kufr.

Samozřejmě že nic ve voze nemám. Zatímco se prohrabuji obsahem kufru, snažím se vzpomenout si, o čem ten článek byl. "Bylo to o tom, co všechno se vědělo, a kdy se to vědělo před začátkem války s Irákem", říkám. Trippi přikyvuje, ale spokojený není. Vytahuji nějaké papíry z univerzity v Georgii, kde bych měl začít studovat. Ptají se mě, co chci studovat.

"Žurnalistiku," odpovídám. A jak se znovu nořím do vnitřku vozu, zaslechnu Trippiho, jak říká kolegovi: "Chystá se studovat novinařinu na UGA (Univerzita v Georgii)." Ale říká to tak, že si nejsem jistý, zda to není přitěžující okolnost.

Zpátky v obchodě. Trippi vytahuje vizitku. Mám mu zavolat, vzpomenu-li si. Poté, co oba odejdou, volám otci. Možná se už uklidnil a vzpomene si. Oba si pracně vybavujeme detaily o článku a nakonec se nám podaří dát dohromady nejen názve článku, ale i autora. Byl to Weapons of Mass Stupidity, autorem byl Hal Crowther, a vyšlo to na Weekly planet, což je nezávislý tisk tady na Tampě. Následně se mi zpětně vybavuje i kousavý tón, jakým je článek napsán. Autor kritizuje korporační zájmy, které zničily nezávislé sdělovací prostředky v Americe, zaměřuje se především na Fox News a Ruperta Murdocha. Bylo to napsáno pěkně ostře a co věta, to zásah do černého. Přesně vystihl situaci v americké žurnalistice v období po 9/11. Následně jsem zavolal na číslo z vizitky a zanechal na záznamníku zprávu. Uvedl jsem jméno autora, název článku a odkaz na původní zdroj. Připojil jsem doušku, ať mi agent Trippi zavolá, bude-li mít další otázky.

Popravdě řečeno, byl bych docela rád, kdyby zavolal. Když pro nic jiného, tedy alespoň proto, abych se ho zeptal, proč někomu připadá článek o kritice médií podezřelý. Skutečným patriotům možná stačí jen vidět člověka číst na veřejnosti - a v jejich hlavách vzklíčí okamžitě podezření.

Craig, kolega z práce, se domnívá, že bychom možná měli být FBI za její ostražitost vděčni. Odporuji mu, že to spíše připomíná dobu temna, když američtí občané považují čtení za hrozbu a upřímně takové prohřešky hlásí federální vládě.

Zvláštní agent Trippi se už neozval. A mluvčí FBI v Atlantě, zvláštní agent Joe Paris, zdůraznil, že určitá vyšetřování FBI jsou důvěrná. Výslech, kterým Marc Schultz prošel, ani nevyvrátil, ani nepotvrdil.

"V této době po útoku z 9/11 je FBI povinná sledovat každou stopu teroristické aktivity," řekl. "Jsou lidé ochotni slevit ze svých práv i když to není pro ně zrovna příjemné? Ale ano... Protože určitý ústupek v tom směru je na druhé straně vyvážen vyšší bezpečností."

Článek Careful: The FB-eye may be watching vyšel 17.7. na serveru informationclearinghouse.info.