Skrytý význam „profesionalizace“ armády

Podíváme-li se zpět do národní historie posledního století, rozevře se před námi strakatá a bizarní paleta vojenských blamáží. Neslavná účast v první světové válce, geniálním způsobem personifikovaná v postavě národního hrdiny Josefa Švejka, vojensky ponižující přijetí Mnichova nebo nečinnost armády v roce 68 a (naštěstí) 89, to jsou jasné a čitelné argumenty nefunkčnosti České (resp. Československé) armády a zejména neochoty českých politiků bez rozdílu doby a politické příslušnosti ji opravdu použít. Český stát tak prošel celým 20. stoletím tak, jako by nikdy žádnou armádu neměl. České sbory, vytvořené jinými mocnostmi (legionáři, jednotky za druhé světové války v Rusku a Anglii), na jejichž „bojové“ tradice dnes armádní činitelé rádi „navazují“, sloužily v prvé řadě zájmům zřizující mocnosti a ne českému státu. Lidé, ochotní položit za ideu českého státu život, tak nakonec museli vstupovat do cizích armád v postavení blízkém námezdním žoldákům, aby svůj ideál mohli vůbec realizovat.

Prováděná armádní reforma je nám vykreslována v nejrůžovějších barvách. „Vytvoříme malou, mobilní armádu, složenou jen z profesionálů, pevně zakotvenou v NATO“. To jsou jistě přídomky, na něž vesměs české nátury dobře slyší, a které si přeloží asi takto: malá=levná; složená z profesionálů = nebudou otravovat mne, nebo mého syna; zakotvenou v NATO=nebudeme se muset moc snažit a všichni nám dají pokoj. Ale skutečnost je trochu jiná.

Armáda složená z tzv. „profesionálů“, jimž se ale správně říká žoldáci, je věc neskutečně drahá. Je třeba totiž platit každého z nich platem, umožňujícím spokojený život jemu a jeho rodině a navíc ho zajistit po ukončení služby. Stát, který zrovna není velmocí, si takových lidí může dovolit jen velmi málo a tak předpokládaný malý početní stav armády bude pouze z nouze ctnost. Budeme-li mít armádu řádově v počtu tisíců jakkoli dobře vycvičených a vyzbrojených mužů, nemohou zajistit obranu tohoto státu ani proti početné armádě se starověkou výzbrojí, ani proti gerilovému způsobu vedení války a dokonce ani zvládnutí vnitřního násilného převratu (pokud se pamatuji, tak jen počet policistů při zasedání MMF a SB byl 11 tisíc). Proč? Třeba už jednoduše proto, že jen počet obcí v tomto státu je řádově v tisících. Neexistence branců znamená neexistenci záloh a armáda se nutně po první větší porážce zhroutí. V této zemi nebudou mladí muži, schopni se byť sebeprimitivnějším způsobem zapojit do obrany státu. Nevěřím argumentům, o nepotřebnosti masových armád v moderním boji díky nadřazenosti techniky, dokumentované na příkladech z poslední doby. Není možno vyvozovat strategické závěry z boje s nepřítelem, jehož rozpočet na armádu je o dva řády nižší. A i dnes, pokud chtějí např. Američané území nejen ničit, ale i dobýt, bránit a skutečně kontrolovat, potřebují k tomu statisíce vojáků. Obyčejných pěšáků, toho obyčejného žrádla pro kanóny, v maskáčích s flintou.

Myslí-li to politikové s obranou, potažmo se suverenitou své země vážně, musí být k obraně připravena pro případ krize velká část občanů. Všimněme si, že žádná z velmocí nemá a neplánuje úplnou profesionalizaci armády. Nedovolí si to dokonce ani tak bohatá země jako je Amerika, protože tento prostý čin by znamenal konec její světovlády. Shrnuto a podtrženo, po profesionalizaci se česká republika nebude schopna samostatně ubránit ani tomu nejbanálnějšímu a nejslabšímu nepříteli, jehož armáda bude vystavěna na braneckém principu a bude mít dostatečnou chuť vítězit.

Přijmeme-li výše uvedený závěr, musíme si položit otázku, na čem tedy bude založena bezpečnost a suverenita českého státu? Samo se nabízející řešení - neutralita, bylo českými politiky všech barev odmítnuto, přesto, že by je český národ uvítal. Zastávání nenásilné metody politických řešení je našemu národu daleko bližší než zaplétání se do cizích krvavých řeží nebo šíření slávy a velikosti ohněm a mečem. Místo neutrality bylo tzv. „demokraticky“ (čemuž je třeba v českých poměrech rozumět jako rozhodnutí pro vůli většiny lidu) rozhodnuto, že bude český stát internován pod křídly posledního pohrobka a zároveň vítěze studené války. Tady vidí naši politikové onu jistotu, záruku bezpečnosti, s níž dnes stojí a padá česká státnost. Ano, určitě nám toto řešení přineslo takzvané bezpečí. Jistě nás v nejbližší době nikdo vojensky nenapadne, ale to jenom proto, že my a ostatní okolní postkomunistické státy byly právě dobyty největším impériem a v současnosti není na planetě síla, která by si dovolila napadnout léno tohoto vítěze. Naše bezpečí je tak draze vykoupeno naší podřízeností a bezvýhradnou poslušností.

Spousta lidí, dnes porovnává naši lokajskou roli s obdobím, kdy náš „Velký bratr“ nesl nálepku CCCP a nevidí v něm rozdíl. Tytéž ohnivé demagogické projevy, média, tvářící se, že ve společnosti ani jiný názor neexistuje, nedoknutelnost „spojeneckých“ představitelů a jejich zhusta hrůzných činů. Kdybych neslyšel vyprávění své babičky o osvobození mého rodiště rumunskými vojáky (opravdu), tak by mne česká média nechala žít v domnění, že můj dědeček měnil tu babiččinu cibuli za tabák s Americkými osvoboditeli! Já osobně vidím v našem novém lokajství zcela nový, nebezpečný prvek. Za tu krátkou dobu poddanství našim novým spojencům jsme byli zatažení již do čtyř válek (Kuvajt, Kosovo, Afganistán, Irák). To se krvavému a despotickému sovětskému režimu nepovedlo za 40 let nadvlády! Naše politiky neodradí ani nesouhlas vlastních voličů, válcování mezinárodního práva až do absurdity, křišťálově průhledné lži a mystifikace, za něž by se nemusel stydět ani Dr. Goebbels, nebo naprosto průhledné ekonomické zájmy našich „spojenců“. Jsou slepí, hluší a poslušní. A historie se opakuje. Ale generace, která toto již jednou zažila, pozná vazala i pod sebevědomým úsměvem a třeba zabaleného v národní vlajce!

Položme si ale otázku, do jaké míry je NATO tou dlouhodobou jistotou, jak často slýcháváme. Podle mého názoru struktura této organizace skrývá neřešitelný problém: dualismus Evropa-Amerika. Po zániku společného nepřítele, který je léta sjednocoval, vypluly na povrch jejich zcela rozdílné zájmy. Ke všemu jsou oba tak silní, že se navzájem ke své obraně nepotřebují a mají daleko více problémů ve vztahu mezi sebou navzájem, než se vztahy k potencionálním nepřátelům (vzpomeňme jen na nedávný případ Irácké války). Příklon k druhému pólu aliance – EU, tak není bez rizika. EU ještě dnes ani neví, jestli bude jednotným státem, skutečným novým impériem 21. století, nebo jen spolkem byrokratů, rozdělujícím zemědělské dotace.

Všechny tyto indicie nesvědčí o příliš velké stabilitě ani jednoho „seskupení“ našich „spojenců“. Takové stabilitě, na níž by se dala budovat bezpečnost státu, státu, který se dobrovolně vzdává i posledního zbytku vůle po své vlastní obraně.

Zajímavým a opomíjeným momentem je důraz na mobilitu armády. Proboha proč? Naše republika má rozměr tak 600 x 300 km a přejedete ji napříč autem za 6 hodin. Spojíme-li si to s častými diskusemi o „specializaci“ naší armády, vychází mi z toho, že reformovaná armáda, placená z peněz českých daňových poplatníků, složená z lehce penězi ovladatelných žoldáků, nemá primárně sloužit k ochraně českého území, nýbrž má plnit funkci jakýchsi pomocných expedičních sborů při válečných dobrodružstvích našich „spojenců“.Je to od nich dokonalý marketingový tah, snižující náklady na vedení války bez omezení požitků vítěze. Místo občanů, hájících svou vlast se dočkáme nájemných žoldáků rozsévajících po světě v lepším případě ideologii našich spojenců, v horším smrt a strach. Děkuji, toho se účastnit nechci!

A jak dál? Myslím, že zde není místo pro intriky Chytré Horákyně, věc je příliš vážná. Buďto zcela na armádu rezignovat a jednoznačně se přihlásit k neutralitě, nebo budovat armádu primárně určenou k ochraně České republiky se všemi atributy akceschopného vojska, včetně všeobecné branné povinnosti. Druhá varianta nevylučuje účast ve vojenských blocích, avšak dává státu suverenitu, vyrůstající z jeho základů, nikoli suverenitu darovanou zvenčí, či velkodušně trpěnou.

Ale možná, že vše dopadne zcela jinak a vlna evropské emancipace smete stávající rozvrácené a oslabené národní státy, dokončí rozpad severoatlantické aliance v její proamerické podobě a Evropa a její národy se stanou skutečně silným a suverénním hráčem mezinárodní politiky. Jsem hluboce přesvědčen, že v tomto případě již nikdo z nových politických vůdců sjednocené Evropy nebude přistupovat k obraně státu tak nezodpovědně, jak to činí dnes česká US-pozitivní loby.