Imperiální deziluze Ameriky

Snad pouze britské impérium bylo v jistém smyslu globální, totiž tím, že operovalo v celém světě. Ale rozdíly jsou přesto značné. Pomineme-li krátké údobí na začátku dvacátého století, nemají Američané žádnou zkušenost s kolonizací. USA dosud operovalo na principu satelitních států a k tomu účelu vyvinulo politiku vojenských intervencí.

Britské impérium existovalo kvůli britským, nikoliv univerzálním důvodům, ačkoliv jeho propagandisté časem přišli s více altruistickou ideologií. Zrušení trhu s otroky bylo podáno jako důvod existence britského vojenského loďstva. Američané dnes - ve snaze zdůvodnit svou vojenskou sílu - operují podobně s lidskými právy. Na druhé straně Amerika, stejně jako revoluční Francie a revoluční Rusko, jsou mocnosti postavené na univerzálnosti revoluce a tedy věří, či věřily, že zbytek světa by měl následovat jejich příkladu, nebo dokonce že by zbytek světa měl být osvobozen. Jen málo věcí je nebezpečnějších, než impérium přesvědčené o tom, že pomáhá humanitě.

Studená válka změnila Spojené státy v hegemona Západního světa. Jenže to bylo v době, kdy stály v čele aliance. Evropa tehdy v jistém smyslu uznala nutnost amerického světového impéria. Proti tomu dnes musí americká vláda reagovat na skutečnost, že její impérium a její cíle už nejsou upřímně akceptovány. Říci pravdu, současná americká politika je méně populární, než politika kterékoliv americké vlády v minulosti, a zřejmě méně populární, než politika kterékoliv minulé světové moci.

Kolaps Sovětského svazu způsobil, že Amerika zůstala jedinou supervelmocí. Neočekávaně se objevilo brutální antagonistické vytahování se vlastní sílou, což je pro ostatní poněkud těžko stravitelné. Tím spíše, že vědí o existenci dvou důvodů: (a) neodpovídá to mnohokrát ověřeným imperiálním politikám, (b) není to ani v zájmu americké ekonomiky. Ale ideologové ve Washingtonu mají zřejmě v hlavách globální nadřazenost za pomocí vojenské síly za ka6dou cenu.

Jakou šanci mají Spojené státy, že se jim to podaří? Svět je příliš komplikovaný na to, aby mu dominoval jediný stát. A kromě toho s výjimkou vojenské převahy a technologicky vyspělých zbraní spoléhají Spojené státy na stále se zmenšující aktiva. Jejich ekonomika tvoří stále menší díl světové ekonomiky, je zranitelná v krátkodobých stejně jako dlouhodobých termínech. Co se vojenské síly týče, nemají Spojené státy konkurenci. To ale neznamená, že budou rozhodující, jen proto, že se jim daří v lokálních válkách.

Přirozeně lze namítnout, že (teoreticky) se Američané nepokoušejí okupovat celý svět. Jejich úmyslem je bojovat, ponechat spřátelené vlády za sebou a vrátit se domů. Takhle to nebude fungovat. Z vojenského hlediska byla irácká válka úspěchem. Ale zanedbala nezbytnost řídit zemi, udržovat ji, jak to dělali Britové v klasickém koloniálním modelu v Indii. Domněnka, že Spojené státy nepotřebují mezi jinými státy skutečné spojence nebo nepředstíranou podporu a popularitu v zemích, které nyní mohou vojensky podrobit, je fantazií.

Irák je zemí, která byla Američany poražena, ale odmítá se sklonit. Měla smůlu, že má naftu, ale v té válce šlo ve skutečnosti o demonstraci mezinárodní síly. Ze způsobu prezentace administrativního vedení byla prázdnota a nepřipravenost nepřehlédnutelná. Fráze jako "osa zla" nebo "cestovní mapa" nejsou politické plány, ale pouze krátké komentáře. Oficiálové jako Richard Perle a Paul Wolfowitz hovoří na veřejnosti i v soukromí jako Rambo. Jediné, co uznávají, je zdrcující síla Ameriky. Co skutečně chtějí říct, je to, že Amerika může obsadit kohokoliv dostatečně malého, kde může rychle vyhrát. Důsledky této politiky budou pro Spojené státy velmi nebezpečné.

Z vnitřního hlediska spočívá vnitřní nebezpečí pro zemi, která chce řídit svět, v militarizaci. Z mezinárodního hlediska je nebezpečím destabilizace celého světa. Střední východ je dnes mnohem méně stabilní, než byl před pěti léty. Americká politika oslabila všechny alternativní dohody a smlouvy pomáhající udržet pořádek, formální i neformální. V Evropě ochromila NATO - to není tak velká škoda. Ale pokoušet se změnit NATO ve vojenskou policejní sílu pracující pro USA, je směšné. USA záměrně sabotuje EU a pokouší se zruinovat další velké výdobytky světa dosažené od roku 1945: prosperující demokratické sociální státy. Krize OSN je menší tragédií, než by se zdálo, protože OSN nikdy nebylo schopno operovat ve větším měřítku díky závislostí na Radě bezpečností a americkém vetu.

Jak bude svět reagovat? Postaví se vzdorně čelem americké politice, nebo se nechá ovládnout? Někteří lidé se domnívají, že nejsou dostatečně silní postavit se US, a raději se připojí. Ale nebezpečnější jsou ti, kteří sice nenávidí ideologii Pentagonu, ale přesto USA podporují v očekávání, že jim pomůže vyřešit některé lokální a regionální spory a bezpráví. Můžeme to nazývat imperialismem lidských práv. Začalo to po evropském selhání v balkánské válce v roce 1990. Ukázaly se rozdíly v názorech, co se války v Iráku týče. Menšina vlivných intelektuálů byla připravena hájit americkou intervenci na základě domněnky, že použití síly k nápravě světových problémů je obhájitelné. Vytvořili teorii, že existují vlády tak špatné, že jejich zrušení bude pro svět v každém případě ziskem. Jenže nelze přehlédnout nebezpečí vzniku světové síly, která nemá zájem o svět, kterému nerozumí, ale je při tom schopna rázné intervence vojenskou sílou kdykoliv kdokoliv udělá něco, co se Washingtonu nebude líbit.

Jak dlouho vydrží současná americká převaha, je těžké odhadnout. Jediná věc, kterou si můžeme být absolutně jistí, je to, že z historického hlediska to bude dočasný fenomén, tak, jako všechna ostatní velká impéria. V délce lidského života jsme zaznamenali konec koloniálního impéria, konec tzv. tisícileté říše Německa, která vydržela necelých dvanáct let, a konec snu Sovětského svazu o světové revoluci.

A existují vnitřní důvody. Ten nejzřejmější je ten, že většina Američanů netouží řídit svět. Zajímá je především to, co se děje za vlastními humny. Oslabení americké ekonomiky je tak značné, že v určitém okamžiku budou muset obě strany, vláda i voliči, uznat, že je důležitější soustředit se na ekonomiku, než se účastnit zahraničních vojenských dobrodružství. Bush ani podle místních norem pro obchod nemá vypracovanou adekvátní ekonomickou strategii pro celou zemi. A současná Bushova mezinárodní politika není příliš racionální, co se týče amerických imperiálních zájmů - a ještě méně racionální, co se zájmů amerického kapitalismu týče. Zde je důvod nesouladu v názorech uvnitř nejvnitřnějšího vládního kruhu.

Klíčovou otázkou zůstává, co budou Američané teď dělat a jak budou reagovat ostatní země. Budou některé, jako Británie, podporovat všechno, co v Pentagonu plánují? Jejich vlády musí ukázat, že existují hranice, za které nejsou ochotny jít. V tom směru se pozitivně projevilo Turecko. Jejich vláda jednoduše oznámila, že existují věci, které nebude dělat, ačkoliv věděla, že s tím je spojena finanční odměna. Největším úkolem bude poučit nebo znovu naučit americkou vládu sebedisciplině. V dřívějších dobách bylo US schopno rozpoznat své hranice, nebo alespoň chovat se, jako by je vidělo. Bylo to hlavně díky tomu, že existoval strach z někoho jiného: ze Sovětského svazu. Nyní nic takového není. Bude nutno zdůrazňovat vlastní osvícené soukromé zájmy - dokud jim to nedojde.

Článek America's imperial delusion je vlastně výtah z rozsáhlejšího článku uveřejněného v anglické edici Le Monde diplomatique. Uveřejněn byl v Guardian. Tento text byl přeložen ze serveru Informationclearinghouse.info.