Civilizace rozdupaná na kousky

Pod našima nohama jsme drtili zbytky 5000 let starých mramorových podstavců a kamenných soch a nádob, které přečkaly každé obléhání Bagdádu, každou invazi v historii Iráku jen proto, aby se dočkaly svého zničení, když Američané přišli "osvobodit" město. Udělali to Iráčané. Udělali to své vlastní historii. Fyzicky zničili důkazy tisícileté historie civilizace vlastního národa.

Od času talibanských orgií ničení historických soch Budhů z Bamiyanu a dalších soch z muzejí v Kabulu a jinde, možná od druhé světové války nebo ještě dříve, nebylo tolik archeologických pokladů systematicky zničeno a rozbito.

"Tohle udělali naši lidé své vlastní historii," řekl muž v šedé tóze, jak kužel světla baterky přeskakoval po hromadách střepů sumerských hrnců a řeckých soch, nyní bezhlavých, bezrukých v depositáři Iráckého národního archeologického muzea. "Potřebujeme, aby američtí vojáci hlídali to, co zbylo. Potřebujeme je tady. Potřebujeme policii." Jediná zkušenost, kterou strážci muzea Abdul-Setar a Abdul-Jaber včera zaznamenali, byla přestřelka mezi drancujícím davem a místními občany. "Kulky nám hvízdaly nad hlavami a zarývali se do omítky sousedního činžáku. Podívejte se na tohle," zvedl masivní kus střepu s vyrytým jemným ornamentem a nádherně dekorovanými rty náhle násilně přerušenými v místě, kde se šedesáticentimetrová nádoba rozbila na čtyři kusy. "Tohle byla asyrská váza." Asyřané vládli téměř 2000 let před Kristem.

A co dělali Američané - noví vládcové Bagdádu? Včera ráno rekrutovali muže Saddamovy tolik nenáviděné policie, aby obnovila pořádek a řád ve městě. Naposledy se odvážila udělat něco podobného Mountbattenova armáda v jihovýchodní Asii. Poté, co znovu obsadila Indočínu v roce 1945, povolala poraženou japonskou armádu, aby - vyzbrojena upravenými bajonety -, kontrolovala ulice Saigonu.

Mnoho bývalých bagdádských policistů se včera ráno dostavilo na výzvu rozhlasem a slušně oblečeni vytvořili frontu před hotelem Palestine připraveni znovu převzít své povinnosti. Pozdě odpoledne nejméně osm bývalých vysoce postavených policejních důstojníků, oděných v zelené uniformy téže barvy jako uniformy irácké strany Baath, přišlo nabídnout Američanům své služby. Ale nic nenasvědčovalo tomu, že by kdokoliv z nich byl poslán dolů k Muzeu antiky.

Ale "osvobození" se už změnilo v okupaci. Na náměstí Firdos reagovala námořní pěchota vytvořením sevřeného šiku se zbraněmi obrácenými vůči Iráčanům, když dav občanů po nich požadoval novou iráckou vládu v zájmu "své ochrany, bezpečnosti a míru". Američtí vojáci, ti stejní, kteří je měli chránit, stáli proti nim v sevřeném útvaru, zbraně namířené proti lidem. Američané, a samozřejmě pan Rumsfeld, nikdy nedokážou pochopit rozdíly v irácké společnosti: že za vlády Saddama byli šíitští muslimové ti dole, byli těmi ubožejšími. Proti nim stáli Sunnitové tvořící střední třídu. I Saddam byl Sunnit. Nyní se tedy karta obrátila. Nyní to jsou Sunnitové, kteří jsou dole a trpí z rukou Šíitů.

Takže ta přestřelka, která vypukla včera mezi majiteli nemovitostí a drancujícím davem, byla ve skutečnosti konfliktem mezi Šíity a Sunnity. Američané svou nečinností, vyplývající snad z neschopnosti, snad z neochoty ukončit násilí, to vlastně podněcovali. Lze říci, že provokovali civilní válku v Bagdádu.

Hodinu jsem včera večer jezdil městem. Ve stovkách ulic jsou nyní barikády z rozbitých domů, spálených aut, náklaďáků. Za těmito barikádami hlídají ozbrojenci připraveni zabít každého cizince, který by se odvážil vztáhnout ruku na jejich domy a obchody. Přesně takhle začala v roce 1975 civilní válka v Bejrútu.

Několik hlídek americké námořní pěchoty se včera odvážilo na předměstí. Zaujaly pozice blízko už dříve vydrancovaných nemocnic. Už třetí den ve městech hoří ohně. Včera vybuchla budova patřící městské správě a velké ohně za horizontem města stále plní vzduch kouřem a prachem.

Příliš málo a příliš pozdě. K americkému velení se včera dostavila skupina chemických inženýrů a pracovníků čističek se žádostí o ochranu, aby se mohla vrátit ke své práci. Přišli i elektrikáři. Ale Bagdád je nyní ve válce se sám sebou, vydán na milost a nemilost pistolníkům a zlodějům.

Ve městě není elektřina, ani voda a ani zákon a pořádek. A tak jsme klopýtali šerem sklepních místností muzea, zakopávajíce o bezhlavé sochy a rozbité okřídlené býky. Když jsem na okamžik dovolil kuželu světla své baterky sklouznout po policích kolem, zatajil se mi dech. Každá jednotlivá nádoba a váza byla rozmlácená na kusy. V rohu zůstal na poličce přilepený štítek: "3500 let před Kristem".

Proč? Jak to mohli udělat? Jak mohli Američané, po tom, co město už hořelo a anarchie převládla, po tom, co jejich vlastní archeologové a pentagonští důstojníci diskutovali na schůzce o potřebě ochránit historické poklady země a pečlivě zanesli na mapy pozice bagdádského archeologického muzea, jak mohli dovolit chátře zničit dědictví nevyčíslitelné hodnoty starověké Mezopotámie? A to vše se dělo, zatímco americký ministr obrany Donald Rumsfeld poťouchle referoval tisku, že ve městě propukla anarchie.

Lokálním a západním archeologům trvalo dvě stě let vytvořit sbírky vykopávek pozůstatků paláců, chrámů, a tři tisíce let starých hrobů z tohoto centra rané civilizace. Desítky tisíc kartiček, často v angličtině a vyvedených krásným rukopisem 19. století, nyní leží rozsypány kolem rozbitých soch. "Pozdní 2. století, číslo 1860", bylo napsáno tužkou na té, kterou jsem zvedl.

Aby plenící dav pronikl až do depositáře, musel vyrazit masivní ocelové dveře a zadem přes zahradu nakládat do aut a náklaďáků sochy a poklady.

Přišel jsem na místo jen několik hodin po drancující smečce. Nikdo, ani muzejní strážci, neměli potuchu, kolik s sebou odnesla. Skleněná skříň, ve které kdysi býval kámen starý 40 tisíc let a pazourkové předměty, byla rozbitá a otevřená. Byla prázdná. Nikdo neví, co se stalo s asyrskými reliéfy z paláce v Khorsabadu, ani s pět tisíc let starými pečetidly, ani s 4500 let starými zlatými náušnicemi ve tvaru lístků, které na sobě měla sumerská princezna odpočívající ve své hrobce. Desítky let bude trvat utřídění a pořízení evidence toho, co zůstalo, polámaná kamenná torza, poklady z hrobky, zbytky šperků jiskřící v hromadách střepů z rozbitých nádob.

Lúza, která přišla plenit, v tomto případě většinou šíitští muslimové z chatrčí Saddamova města, pravděpodobně neměla ponětí o ceně nádob nebo soch. Zkáza, kterou po sobě zanechala, se zdá být výsledkem ignorance a zuřivosti. V rozsáhlé muzejní knihovně to vypadá, že bylo zničeno nebo ukradeno pouze několik knih, většinou z 19. století. Ničitelé neviděli v knihách žádnou cenu.

Našel jsem kompletní sadu zeměpisných deníků z let 1893 až 1936 ležet nedotčenou vedle brožované knížečky Bagdád - město míru. Ale tisíce indexní lístků z kartoték bylo vysypáno a rozházeno po zemi a po schodišti.

Britští, francouzští a němečtí archeologové hráli klíčovou roli při objevování nejvzácnějších iráckých památek. Slavná britsko-arabská diplomatka, pletichářka a špiónka Gertrude Bell, "nekorunovaná královna Iráku," jejíž hrobka se nachází nedaleko muzea, entuziasticky podporovala jejich práce. Moderní muzeum blízko Tigridu postavili Němci. Devět let po poslední válce bylo zavřeno, teprve v roce 2000 jej znovu otevřeli pro veřejnost.

V době, kdy Američané obkličovali Bagdád, Saddamovi vojáci projevili stejné opovržení ke svým památkám jako poslední plenitelé. Jimi vykopané zákopy a prázdná dělostřelecká stanoviště jsou stále zřetelně vidět v muzejním parku. Jedno z nich bylo vyhloubeno v těsné blízkosti sochy okřídleného býka.

Není tomu ani několik týdnů, co ředitel státní komise pro antiku Jabir Khalil Ibrahim referoval o obsahu muzea jako o "dědictví národa". Hovořil přibližně takto: "Tyhle věci nejsou jen pro pohled a pro krásu. Dodávají nám sílu hledět do budoucna. Reprezentují slávu Iráku."

Pan Ibrahim zmizel, stejně jako tolik jiných vládních úředníků v Bagdádu. A pan Abdul-Jaber a jeho spolupracovníci se teď pokoušejí s kalašníky v ruce bránit to málo, co zůstalo z historie země . "Nechceme mít zbraně, ale teď je musí mít každý," řekl Abdul. "Musíme se bránit sami, protože Američané dovolili, aby se to stalo. Vyvolali válku proti jednomu muži. Jak nás mohli nechat napospas těm kriminálníkům a lumpům?"

O půl hodiny později jsem hovořil s velitelem jednotky americké pěchoty umístěné v ulici Saduun. Udal jsem mu přesnou polohu muzea a popsal v jakém stavu se nachází. Odpověděl něco v tom smyslu, že "se tam asi podívají." Pozdě. Irácká historie je v troskách. Byla zničena davem plenitelů, které Američané uvolnili ve městě v průběhu svého "osvobozování".

"Jsi Američan," řvala na mě anglicky žena včera ráno, mylně předpokládajíc, že jsem z USA. "Vrať se domů. Táhni odsud! Nechceme tě tady. Nenáviděli jsem Saddama a teď nenávidíme Bushe, protože zničil naše město." Bylo pro ni jistým milosrdenstvím, že nemohla dosud navštívit Muzeum antiky. Sama, na vlastní oči, by pak viděla, že nejen město, ale také dědictví její země bylo zničeno.

Článek A civilisation torn to pieces vyšel 13. dubna na serveru informationclearinghouse.info.

Doplnění vydavatele

Dovolím si doplnit článek pana Fiska svědectvím švédského občana Khaleda Bayomi, který odjel z Mälme do Iráku jako lidský štít. Pan Bayomi v článku US Forces Encourage Looting (Američané vyzývali k drancování) píše, že byl překvapen, když slyšel v televizi americké důstojníky hovořit o tom, že nemají v Bagdádu dosti mužstva, aby zastavili drancování.

"Byl jsem náhodou u toho, když americké jednotky vyzvali Iráčany k drancování," řekl, a pokračoval:

"Bylo to 8. dubna, boje byly ještě tvrdé. Na okraji chudinské čtvrti v Bagdádu zastavily čtyři americké tanky. Ozval se hlas tlumočníka, vyzývající lidi, aby přišli blíže. Lidé měli nejdříve strach, ale když se nic nedělo, začali být zvědaví. Po 45 minutách se odvážil první. V tom okamžiku zastřelil americký voják dva Sudánce, kteří hlídali vchod do administrativní budovy na druhé straně Haifa Avenue.

Stál jsem 300 metrů od místa vraždy. Pak střelou z děla vyrazili dveře do budovy. Arabský překladatel na tanku řekl lidem, ať utíkají dovnitř a vezmou si co chtějí.

O chvíli později se totéž opakovalo u sousední soudní budovy. Stál jsem ve velké skupině civilistů, kteří se nezúčastnili drancování, ale příliš se proti tomu báli zakročit. Mnozí z nich měli v očích slzy. Den na to se drancování rozšířilo na Muzeum moderního umění, vzdálené 500 metrů na sever. I tam byly dvě skupiny obyvatel. Jedna, která drancovala, a ta druhá, která v šoku sledovala, co se děje."

Od první chvilky jsem tušil , že okupantům bude vyhovovat, když si Iráčané zničí co nejvíce věcí sami. Nejde jen o lukrativní kontrakty na znovuvybudování Iráku v ceně desítek miliard, které obdrží americké firmy, a které budou ubozí Iráčané platit vlastní naftou. Nejde ani o vypálené administrativní budovy a archivy, zničené písemnosti (a tím pádem i důkazy o americké podpoře Saddama), jde o více. Jde o zničení vlastní historie. Vezměte národu jeho dějiny a zničíte ho, říkal jistý diktátor. Ostatně židé dělají Palestincům přesně totéž. Záměrně jim bourají historické chrámy, ničí archívy a další památky. Je to součást ďábelsky promyšlené genocidy.

Samozřejmě že nevíme, jak došlo k drancování Muzea antiky, o kterém píše pan Fisk. Možná to bylo v tomto případě jinak. Ale svědectví pana Bayomi v každém případě doplňuje kamínek do mozaiky obrazu současné Ameriky. Ten obraz je den po dni jasnější.

Dvě ministerstva zůstala nedotčena

Dnešní komentář Roberta Fiska Americans defend two untouchable ministries from the hordes of looters dokresluje nejlépe obraz Ameriky. Nebudu celý komentář doslovně překládat. Pouze uvedu seznam vypleněných a zničených vládních budov a ministerstev: Dav vydrancoval ministerstvo plánování, ministerstvo školství, ministerstvo zavlažování, ministerstvo obchodu, ministerstvo průmyslu, ministerstvo zahraničních věcí, ministerstvo kultury a ministerstvo informací. Američané nehnuli prstem, aby tato ministerstva ochránili. Stejně jako nehnuli prstem, aby ochránili bagdádské archeologické muzeum a muzeum v Mosulu.

Nicméně dvě ministerstva zůstala nedotčena. Byla totiž obklopena Američany zvenčí i zevnitř, od půdy po sklep. Ptáte se, která ministerstva byla tak důležitá?

Ministerstvo vnitra bylo jedním z těch dvou. Proč? Protože obsahuje mnoho informací, které budou Američané potřebovat.

A druhým ministerstvem bylo ministerstvo ropného průmyslu. V jeho archivech jsou uloženy informace nejcennější - informace o naftě. Zcela jistě nesmírně cenné pro americké olejářské firmy.

Američané neměli dostatek mužů, aby postavili 200 vojáků k ochraně muzea, ale byli schopni uvolnit 2000 vojáků, aby střežili ropná zařízení v Kirkuku. Jejich inženýři tajně informují Washington, že ropná pole v Kirkuku jsou zachráněna a schopna obnovit dodávku nafty do několika týdnů.