Iráčané za tuto podvodnou válku zaplatili krvavě
Včerejšek v ulicích Bagdádu - to byl Kabul v prosinci roku 2001. Všechno se opakovalo. Nadšení zastánci války proti teroru byli nad pádem talibanského režimu v triumfální náladě. Kritikové byli zatraceni tvrzením, že prosazovali plané návrhy, znovu hrála hudba a ženy odhazovaly své burky. Jack Straw se v parlamentě vysmíval labouristickým poslancům, kteří předpovídali, že Američané a Britové budou v této zemi bojovat ještě za šest měsíců.
O sedmnáct měsíců později působí taková předpověď už nezvratitelně ironicky. Pro většinu Afghánců znamenalo "osvobození" návrat soupeřících vojenských diktátorů, krutý útlak, bezuzdnou zločinnost, všeobecné mučení a policii v talibanském stylu stíhající ženy. Mezitím přibývá partyzánských útoků na americké posádky, vojáci zvláštních jednotek byli v nedávných týdnech zabiti, včera na oplátku zahynulo jedenáct civilistů při americkém bombovém náletu - a pravděpodobnost důvěryhodných voleb chystaných na příští rok se zdá být blízká nule.
Oslavující dav v Basře a Bagdádu je snad poněkud menší, než v jaký Tony Blair a George Bush doufali - a drancující a lynčující dav poněkud větší. Jistě by bylo divné, kdyby mnoho Iráčanů nepociťovalo úlevu či euforii při naději na konec brutálního režimu, konec dvanáctiletého období vražedných sankcí a nemilosrdného bombardování nejsilnější vojenskou mašinou světa. Samozřejmě že Afghánistán není Irák, ale je to užitečná lekce pro ty, kdo věří že likvidace neposlušného režimu je cestou k porážce protizápadního terorismu. Nicméně bylo by chybou zaměňovat současnou náladu v iráckých městech s entuziastickým nadšením pro zahraniční okupaci, která byla na Irák právě uvalena. I izraelské invazní jednotky byly veřejně oslavovány Šíity v jižním Libanonu v roce 1982, aby pak byly o 18 let později vyhnány šíitským odporem Hizbullah.
Ani poměrná snadnost, se kterou si americké a britské síly probombardovaly a prostřílely cestu Irákem, žádným způsobem neospravedlnila tuto agresivní válku, jak se nám někteří snaží namluvit. Žádný, ani ten nejnaivnější a nejtitěrnější protiválečný argument, nikdy nestavěl na iluzi, že by mohla zdecimována armáda třetího světa vyhrát alespoň na body nad technologicky nejmodernější válečnou silou v historii. Spíše naopak. Překvapením byl rozsah odporu a hrdinství mnoha bojovníků, kteří se stavěli tankům vyzbrojeni puškami AK-47 a umírali v tisících.
Vývoj tohoto konfliktu ve skutečnosti posílil argumenty proti válce, která měla být vedena (alespoň tak to bylo zdůvodňováno) za účelem nalezení a zlikvidování "zbraní hromadného ničení". Tato válka se ve svém průběhu transformovala do křižáckého tažení za změnu režimu - poté, co původní důvody se tak zahanbujícím způsobem nepodařilo naplnit. Nejenže britské a americké jednotky nebyly zatím schopny najít sebemenší důkaz Saddamových tolik vytrubovaných chemických či biologických zbraní, ale ani režim sám nebyl schopen tyto zbraně až do posledního okamžiku použít. Dokonce ani tehdy ne, když už sám byl v posledním tažení. To potvrzuje, že buď režim žádné takové zbraně neměl - alespoň ne v použitelné formě, jak se domníval Robin Cook -, anebo se rozhodl je nepoužít. Možná že si uvědomil vojenskou neúčinnost a politickou kontraproduktivnost takového řešení.
Politický imperativ nalézt tyto zbraně je tak obrovský, že je téměř nepochopitlené, že se dosud v nějaké formě neobjevily. A nezapomeňme, že toto je koalice, která použila k zahájení války zfalšované dokumenty. Šlo o tvrzení, že Irák nakupoval od Nigérie uran. Ale kromě posledního zoufalého pokusu v Tikritu nebo Mosulu, hlavní důvod pro válku byl odhalen jako podvod.
A jak je stále zřejmější cena, jakou zaplatili Iráčané vlastní krví (počet mrtvých civilistů už hodně přesahuje čtyřmístné číslo), musí Tony Blair a jeho ministři hledat stále komplikovanější morální zdůvodnění této agrese. Nyní tvrdí, že nezlikvidovat včas irácký režim, zahynulo by tam nevinných ještě více.
Jak se americká námořní pěchota nyní naparuje v hlavním městě, jak ovíjí poražené sochy Saddama Husseina hvězdami a pruhy a proklamuje "nám patří Bagdád", nemůžeme déle předstírat, že nevidíme v celé své surové nahotě koloniální podstatu tohoto podniku. V nejbližších dnech převezme pro-izraelský penzionovaný generál Jay Garner Irák do své správy. Jeho plánem je nahradit irácký dinar dolarem, rozparcelovat kontrakty americkýcm firmám a připravit parametry volného trhu pro budoucí "dočasnou iráckou administrativu".
Zástupce generálního tajemníka OSN Shashi Tharoor varoval Británii a USA před tím, aby zacházeli s Irákem, jako by to byla "bedna s pokladem čekající na rozdělení", ale je to Pentagon, kde se rozhoduje, a tam nikdo neposlouchá. Jejich favorizovaný a protěžovaný irácký muž Ahmed Chalabi - potomek staré irácké vládnoucí třídy, jehož noha naposledy šlapala iráckou zem před 45 lety - byl koncem týdne dopraven Američany do Nasiriyje a je vážným kandidátem na funkci poradce ministra financí - nepochopitelné, uvážíme-li že byl usvědčen z podvodu, zpronevěry a defraudace.
Mezitím se Tony Blair znovu pokouší multilaterální fíkovým listem zakrýt politiku washingtonských tvrďáků. "Demokratizace" Iráku bude legitimní pouze tehdy, bude-li nebojovým jednotkám OSN předána správa bezpečnosti země a volby do ústavních orgánů budou drženy pod patronátem OSN. Ale nic takového se nestane. Vždyť dokonce Colin Powell trvá na dominantní kontrole Spojenými státy. Ta "vitální" role, kterou si Blair pro OSN vydupal od amerického prezidenta, se zdá být pouze omezena na humanitární pomoc a právo navrhnout irácká jména do dočasné administrativy.
Podle amerických plánů můžeme doufat nanejvýš v určitou formu řízení demokracie pod kontrolou a protektorátem Spojených států, přičemž klíčová ekonomická a strategická rozhodnutí budou okupanty prováděna předem. Při vědomí pravděpodobného výsledku skutečně svobodných voleb v kterémkoliv arabském státě je malinko s podivem, že by Spojené státy měly tak velký problém je akceptovat - vždyť nemají problém tajně spolupracovat s jinými krutě diktátorskými režimy mučícími své občany v dalších svých klientských státech této oblasti. Kdokoliv, kdo si představuje, že USA jde o nezávislá media na Středním východě, by měl přemýšlet o úterním útoku na televizi al-Jazeera a kanceláře televizní společnosti Abu Dhabi v Bagdádu.
Široký globální dopad této války byl tento týden mimoděk potvrzen ministerstvem zahraničních věcí Severní Koreje. "Irácká válka dokázala," praví se s neomylnou logikou v jejich prohlášení, "že dovolit odzbrojení formou inspekce nepomůže zabránit válce, ale spíše naopak. Jedině obrovská vojenská odstrašující síla může zabránit útoku od států, jakými jsou USA," uzavírá se v prohlášení.
A tak zatímco jestřábi z Washingtonu krouží kolem Sýrie a Iránu, jaderné zbrojení dostalo novou silnou injekci adrenalinu a útoky teroristů proti Západu - spolu s rostoucí mezinárodní mobilizací proti tomuto novému spasitelskému imperialismu - se zdají být nevyhnutelné. Riskujeme, že všichni zaplatíme neobyčejně vysokou daň za bezohlednou aroganci americké a britské vlády.
Článek Iraqis have paid the blood price for a fraudulent war byl uveřejněn 10. dubna v britském Guardianu.