Bitva o Bagdád
Mrtvá těla iráckých vojáků byla naskládaná na sebe do výšky na pick-up náklaďáčku, nohy ve vojenských boty visely přes zadní sklopnou desku. Vedle nich seděl voják s automatickou puškou. U dálnice rovnal oddíl vojáků pancéřovky na hromadu. Země kolem nás vibrovala výbuchy leteckých útoků a dělostřelby. Byli jsme v oblasti Qadisiya. Byla to poslední frontová linie.
Včera tedy začaly první hodiny bitvy o Bagdád. Bitvy, která slibuje obojí: že bude strašná a krutá. Dokonce i městská policie byla vyslána do frontové linie, jejich auta projížděla středem města a její členové mávali z oken čerstvě vyfasovanými kalašniky.
Co lze říct o takovém horečném, odosobněném a - ano - statečném chaosu? Náklaďák přecpaný více než stovkou iráckých vojáků, mnozí v modrých uniformách, všichni vybavení puškami, které se matně leskly v ranním slunci, proletěl kolem cestou k letišti. Několik z nich ukázalo k mému vozu vztyčené prsty ve tvaru V - znak vítězství, ale ovšemže si musím položit otázku, co jim jejich srdce skutečně říká. "Do řady na smrt," probleskla mi v hlavě fráze. Na parkovišti nemocnice Yarmouk, vzdáleném tři kilometry, stáli chirurgové v krvi potřísněných pláštích; právě absolvovali první várku válečných obětí.
O několik hodin později oznámil irácký ministr, že republikové gardy znovu ovládly letiště. Že došlo k bitvě, ale gardy nakonec zaznamenaly "velké vítězství". Ovšem kolem Qadisiya to tak nevypadalo. V oblacích hustého namodralého kouře výfukových plynů hnaly posádky své tanky T-72 po dálnici kolem hlavní bagdádské vozovny. Spolu s nimi v konvoji i obrněné transportéry a džípy. Kolem náměstí Jordan byly usazeny modernější tanky T-82, poslední bojové tanky sovětské výroby, s trupem tak nízko, že bylo vidět jen věžičku, spolu s nimi hlouček obrněných transportérů.
Američané přicházejí. Američané tvrdili, že se dostali do vnitřního předměstí Bagdádu, což nebyla pravda. Tvrzení mělo - jsem si tím jistý - vyvolat paniku a podlomit bojovou morálku Iráčanů.
Lež nebo pravda, záměr se nepodařil. Napříč polem písku a hlušiny v palmovém háji jsem zahlédl baterie protileteckých raket Sam-6 a raketových systémů Kaťuša čekajících na americký předvoj. Vojáci kolem vypadali uvolněně, někteří kouřili cigarety ve stínu palmových stromů nebo popíjeli ovocný džus přinesený obyvateli Qadisiya, jejichž domy - Bůh je ochraňuj - byly nyní v palební linii.
Najednou mne předjel bíle natřený pick-up náklaďáček japonské výroby. Nejprve jsem myslel, že vojáci na jeho korbě spí, přikrytí dekami, aby neprochladli. Ale bylo takové horko, že jsem musel otevřít okno. A pak jsem si uvědomil, že všichni ti vojáci - muselo jich být v tom malém voze nejméně patnáct - leželi jeden na druhém, těžké, černé, vojenské boty se klátily přes zadní sklopnou desku. Dva vojáci s nohama vklíněnýma mezi mrtvá těla seděli na korbě. Tak se první dnešní oběti Ameriky odebraly ke svému nekonečnému odpočinku.
"Dnes jsme zaútočili," informoval ministr informací Mohammed Saeed al-Sahaf o hodinu později a odříkával seznam iráckých "vítězství" k povzbuzení morálky národy: "Sedm britských tanků bylo zničeno u Basry, čtyři americké transportéry a letadlo bylo zničeno u Bagdádu. Irácké vojsko na letišti konfrontovalo nepřítele a zmasakrovalo jej." Alespoň tak nám to bylo tlumočeno.
Můj irácký kamarád, který bydlí nedaleko letiště, mi sdělil, že viděl hořící tank. Tank s namalovaným velkým černým V. To "V" je americký symbol "spřátelených sil, " který má umožnit útočícím letadlům rozeznat ze vzduchu vlastní jednotky. Takže to musel být americký tank.
Ale optimismus pana Sahafa se vyčerpal, jeho tvář zsinalá. "Ovšemže je Doura bezpečná, Qadisiya je bezpečný, Yarmouk je bezpečný," tvrdil žurnalistům. "Jděte a přesvědčete se sami!" Ale když se zahraniční dopisovatelé vydali na toto nadměrně sebejisté dobrodružství, byl jejich autobus u nemocnice v Yarmouku vracen zpět. Ministerským autobusům bylo nařízeno rozvést reportéry do jejich hotelů.
Nicméně pětatřiceti minutová cesta kolem opevněného předměstí potvrdila jednu věc: že Iráčané se chystají bojovat. Alespoň tak tomu bylo ještě včera před soumrakem. Objevil jsem jejich dělostřelectvo s kanóny ráže 155 mm kolem středu města blízko železniční trati. Jedna baterie byla dokonce vytažena náklaďákem ulicí Abu Nawas stoupající za řekou Tigris. Jeho posádka ozbrojena ručnicemi provolávala podporu Saddamu Husseinovi.
A celý den bez přestání pokračovalo bombardování ze vzduchu. V tom kouři a prachu a v nových ruinách už začíná paměť selhávat. Byla ta šedým prachem pokrytá hromada trosek v Karadě včera budovou, nebo byla zasažena minulý týden? Centrální telefonní ústředna dostala další zásah. A stejně tak komunikační centrum v Yarmouku. A pak jsem si všiml podél frontové linie, na které se iráčtí vojáci chystali stát hrdiny, mučedníky nebo přeživšími, to poslední bylo jistě největším přáním těch rozumnějších, řady malých kráterů vytlačených v květinových záhonech.
A tak se pomalu mění předměstí Bagdádu v bojiště.
Článek The Battle of Baghdad byl uveřejněn v Independent 6. dubna.