Arogance moci

Sledoval jsem s těžkým, přetěžkým srdcem události posledních měsíců. Už neexistuje obraz Ameriky jako silné, ale benevolentní země dohlížející na stabilitu a nenásilí ve světě. Obraz Ameriky se změnil. Po celém světě nám naši přátelé přestávají důvěřovat, o našich slovech je pochybováno, naše úmysly jsou zkoumány.

Namísto hledání řešení s těmi, se kterými nesouhlasíme, požadujeme poslušnost, nebo hrozíme obviněním. Místo abychom izolovali Saddama Husseina, ocitili jsme se - zdá se - sami v izolaci. Prosazujeme novou doktrínu předběžného úderu, kterou chápe jen nemnoho a bojí se jí mnozí. Tvrdíme, že Spojené státy mají právo obrátit svou palebnou sílu do kteréhokoliv koutu planety, který by mohl být podezřelý z terorismu. Uplatnili jsme toto právo bez schválení kterékoliv mezinárodní instituce. Výsledkem je svět mnohem nebezpečnější, než byl.

Arogantně se chlubíme naší obrovskou mocí. S členy RB OSN zacházíme jako s nevděčníky, kteří urazili naši královskou důstojnost tím, že zvedli ruce z koberce. Naši vzácní spojenci jsou rozděleni.

Poté, co válka skončí, budou Spojené státy muset znovu vybudovat mnohem více, než jen Irák. Budeme muset znovu vybudovat po celém světě americký obraz.

Důvody, které administrativa uvádí v pokusu zdůvodnit svou posedlost válkou, jsou pošpiněny falešnými dokumenty a nedostatečnými důkazy. Nedokážeme přesvědčit svět o nutnosti této války z jednoho prostého důvodu: Tato válka je naším rozhodnutím.

Neexistují přesvědčivé důkazy spojující Saddama s jedenáctým zářím. Věže Obchodního centra byly zničeny protože teroristická skupina al-Káida s buňkami v šedesáti zemích světa udeřila na náš majetek a na náš vliv tím, že změnila naše vlastní letadla v útočné rakety, jedna z nich by zřejmě dopadla na kupoli tohoto překrásného města, naštěstí díky hrdinství a sebeobětování pasažérů na palubě se tak nestalo.

Brutalita, jakou jsme zažili 11. září, a další útoky po světě jsou násilnou a zoufalou snahou extrémistů zastavit zasahování západních hodnot do jejich kultur. Proti tomu bojujeme. Je to síla neomezena hranicemi. Je to stínová entita mnoha tváří, jmen, adres.

Ale tato administrativa nasměrovala veškerou svou zlobu, strach a bolest, která povstala z popela dvojčat a pokrouceného železa Pentagonu proti jednomu zřejmému ničemovi, takovému, kterého můžeme nenávidět a útočit. A ničemný je. Ale je to ten nepravý ničemník. A tato válka je špatná. Zaútočíme-li na Saddama, zřejmě se nám podaří zbavit ho moci. Ale ochota našich přátel pomoci nám v naší globální válce proti terorismu se zřejmě vytratí také.

Celkový stísněný pocit kolem této války neplyne jen z "oranžového poplachu". Je tady vše prostupující pocit chvatu a rizika a příliš mnoho nezodpovězených otázek. Jak dlouho zůstaneme v Iráku? Jaká bude cena? Co je konečným posláním? Jak velké je nebezpečí doma?

Stín padl na Senát. Vyhýbáme se naší vážné povinnosti prodiskutovat určitý námět, přestože mnoho tisíc našich synů a dcer loajálně plní svou službu v Iráku.

Co se stalo s touto zemí? Kdy jsem se stali národem, který ignoruje a spílá svým přátelům? Kdy jsme se rozhodli riskovat podkopání mezinárodního pořádku tím, že jsme adoptovali radikální a doktrinářský přístup při použití naší hrůzu nahánějící vojenské síly? Jak můžeme opustit diplomatické snahy, zatímco vřava ve světě volá po diplomacii?

Proč prezident není schopen vidět, že pravá síla Ameriky nespočívá v její vůli zastrašit, ale v její schopnosti inspirovat?

Válka se zdá nevyhnutelnou. Ale stále doufám, že se ten mrak rozplyne. Snad Saddam ukáže záda a uteče. Snad se podaří rozumnosti převážit. Budu se modlit spolu s miliony Američanů za bezpečí našich vojáků, za nevinné civilisty Iráku a za bezpečnost naší vlasti. Snad Bůh požehná Spojeným státům americkým i v neklidných dnech před námi. Snad se nám nějak podaří znovu uchvátit vizi, která nám nyní uniká.

Tento projev byl přednesen na půdě Senátu 19.března. Pod názvem Arrogance of Power vyšel ve stejný den na serveru informationclearinghouse.info.