Ubohý Tony Blair se probouzí
První ministr doufal, že by mohl moudře odvrátit své impulzivní americké přátele od akcí, kterých by později litovali. Ale ukázalo se, že ho brali jako bačkoru.
Není příjemný pocit, když zjistíte, že z vás vaší přátelé dělají troubou.
Tony Blairovi muselo být tento týden špatně, když Donaldu Rumsfledovi uklouzlo, že pan Bush a jeho tým by nevsadil zlámanou grešli na britskou vojenskou pomoc do Iráku. Je pravdou, že by zřejmě preferovali, kdybychom nepomohli vůbec, ale takhle mohou alespoň předstírat, že jde o mezinárodní jednotky.
Ale sázím se, že Tony Blair se cítí mizerně podveden. Po tom všem, když prokázal oddanost ideálům extrémistického, republikánského militarismu. Prakticky svou stranu rozštěpil, svou vlastní pozici ohrozil a v průběhu celého procesu udělal ze sebe šaška. A co za to dostal? Několik poplácaní po zádech a hezký vánoční pozdrav z Bílého domu. Doufám, že alespoň ten mu poslali.
Chci říct, že to prostě není fair. Je Prvním ministrem Velké Británie (jenom) - a dělá vše, co může - včetně lízaní vlastního zadku. Utratil obrovské peníze, které mu nepatřily, na odeslání Britů do Zálivu. Postavil svůj vlastní národ do první linie, vystavil je nebezepčí odvety teroristů. Znechutil své příznivce v Evropě a - abychom tomu nasadili korunu - připojil své jméno pod plán, který je nejen nekonečně hloupý, ale i ohavný. A co dostal zpět? Velkou nulu.
Všechny kontrakty pro rekonstrukci Iráku jdou americkým firmám - nejlépe takovým, jako Haliburton Inc., která zůstává tak velmi přátelská ke svému bývalému šéfovi Dicky Cheneymu. Ani jediná britská firma nebude mít užitek z chaosu a destrukce, které způsobí bombardování.
Ubohý starý Tony. Nezůstala na něj dokonce ani ta pověstná holá kost.
Myslím, že měl být opatrnější při výběru svých přátel. Zneužili ho jako naivku.
Domníval se, že se mu podaří decentní obchod a že moudře odvrátí své impulzivní americké přátele od akcí, kterých by později litovali. A pro tuhle vidinu byl připraven podpořit ten nejagresivní, nejvíce jestřábí režim, který kdy vládl ve staré dobré Americe. Režim, jehož architekti do detailů objasnili svůj plán pro americkou vojenskou dominanci ve zprávě Projekt pro nové americké století, publikované v září 2000 - dříve, než se Bush dostal k moci.
Jejich snahou je - říkají ve Zprávě - vytvarovat nové století tak, aby odpovídalo americkým principům a zájmům. A vůbec se netají tím, že k dosažení své vize počítají spíše s nasazením vojenské síly než diplomacie. Z toho důvodu potřebují "postupně zvyšovat náklady na obranu minimálně na 3,5 - 3,8 procenta HDP, každý rok přidávat 15 - 20 miliard k rozpočtu na obranu."
V době, kdy svou Zprávu psali, věděli, že byla jen malá naděje, aby prostí takový imperialistický sen Američané podpořili. "Co potřebujeme," napsali rok před jedenáctým zářím ve své Zprávě, "je nějakou katastrofickou, katalyzující událost, jakou byl Pearl Harbour." A ona přišla! Sen se uskutečnil.
A nyní je celkem zřejmé, že namísto aby pánové Rumsfeld a Cheney pozorně naslouchali moudrým radám pana Blaira, prostě ho měli od začátku za bačkoru - za vhodnou zástěrku.
Tonyho Blaira využili k získávání důvěry americké veřejnosti pro Bushovy barbarské plánovače světové dominance.
Svět se musí rozhodně postavit těmto globálním vojenským ambicím - je to jeho jediná myslitelná naděje. Možná existuje malá naděje, že se americká veřejnost probudí a prohlédne, jakou vládu vlastně má. Oživení americké demokracie je jedinou nadějí budoucího světa neovládaného teroristy a globálním válčením.
Článek Poor Tony Blair wakes up vyšel v Guardianu 16. března.