Disney ohrožuje Irák

Čtu pohádky. Čtu je rád a hodně. Radši a víc než psychologické nebo sociální romány. Protože jsou v principech neskonale pravdivější. Mám ovšem na mysli pohádky lidové, lidové podání, předávající tradiční moudrost a prastaré archetypy. Pohádky Hanse Christiana Andersena, ač literární dílo 19.stol. a tedy "moderní", se zhostily této pohádkové štafety s překvapivou věrností. Po přečtení jeho pohádky Nejkrásnější růže na světě jsem dokonce přesvědčen, že tento pán patřil mezi zasvěcence, ale to už nechám na posouzení jednomu každému.

Proto bylo bezměrné moje rozhořčení, když jsem někdy na začátku 90.let spatřil kreslenou disneyovskou Malou mořskou vílu. Pro těch několik z vás, kteří snad nevědí, o co jde, velmi stručně:

Původní Andersonova Mořská ženka(1837) se zamiluje do lidského prince, a když se tento ožení s jinou princeznou, umírá a mění se v pěnu. (Je to o malinko složitější, ale to teď nehraje roli.) Tento příběh věrně zachovává i české zfilmování ze 70.let se sestrami Šafránkovými. Je to prastarý mýtický a pohádkový stereotyp: neposlušnost (zákonů, rodičů nebo moudrých rad) je draze zaplacena. My, kteří jsme na těchto pohádkách vyrostli, se nad tím ani nepozastavujeme.

Disneyho The Little Mermaid (Malá mořská víla) ovšem vypadá docela jinak. Odhlédněmež od té muzikálové pop-music, která film doprovází. Ariel se v tomto filmu také zamiluje do prince, ovšem jako správná současná "cool teen-age gal" se nenechá obalamutit nějakými zákony nebo otcem (který je ve filmu zobrazen jako sice mocný, ale malinko senilní a směšný král), zamete s čarodějnicí a navzdory zákonům dosáhne svého a vítězí. Jaké z toho plyne poučení pro milióny dětí po celém světě? Na zákony, tradice, rodiče nebo moudré rady nakašlejte, jděte si za svým hlava nehlava a odměna vás nemine!

Tento zcela stěžejní americký ethos lze rozpoznat ve většině produktů americké filmové (a zřejmě i literární, divadelní a jiné) kultury. Za všechny jmenujme třeba jinak výbornou filmovou komedii Coming To America s Eddiem Murphym: ke konci filmu se tatík, tlustý africký monarcha, rozčiluje: "To by bylo proti tradici!"(aby se syn-princ oženil s dcerou bufetářovou). Královna-matka na to: "No tak tu tradici zruš"!

Těžko se najde lepší demonstrace amerického přístupu k obstáklům. Snad někdy v budoucnu najdu příležitost sesmolit článek na téma, jak tato mentalita historicky vznikla.

Není tedy na místě nějaké podivení nad tím, jak Amerika ve své pozici nejsilnějšího svévolně zachází s nejrůznějšími mezinárodními smlouvami, konferencemi a dohodami. George W. Bush, Colin Powell, Donald Rumsfeld a další, vyrostli a byli vychováváni takovými příběhy, jako Ben Hur nebo Deset přikázání s Charletonem Hestonem! Nemůžete od nich chtít, aby se ohlíželi na nějaké mezinárodní dohody nebo jiné hlouposti. Oni prostě potřebují "svůj" režim v Iráku! A budou ho tam mít, jestliže za tím půjdou stůj co stůj! Samozřejmě: pokud to půjde po dobrém, udělá se to po dobrém. Ale od grázla, jakým je Saddam Hussein nemůžeme očekávat, že se jen tak mírnyks tírnyks spakuje a vypadne ze země. Tak ho poženeme, jako naši pradědkové hnali Hurony a Siouxe, smlouva nesmlouva!

Slušnost? Překáží? Nu což, nelze-li jinak, zrušíme slušnost. Vždyť máme zkušenosti s tím, že se to vyplatí!

Článek vyšel 14. února na serveru Sprcha.