Pořadatelé Grammy k umělcům: "Začnete-li mluvit o míru, vypneme vám mikrofon!"

Ano, je to věta z titulku: "Nezačínejte mluvit o míru, jinak vás vypneme," varovali pořadatelé umělce. A umělci se podřídili. Pouze několik si dovolilo nejasnou a zastřenou poznámku, či náznak odporu.

Nepolepšitelná Sheryl Crow (viz její foto zde na hlavní stránce) přišla ozdobena symbolem míru.

Fred Durst se odvážil vyslovit do mikrofonu: "Doufám, že všichni souhlasíme s tím, že tahle válka by měla skončit co nejrychleji."

Wayne Coyne: "Řekli nám, že tady nemáme hovořit o válce a míru. Toto je můj tichý způsob, jak vyjádřit 'hej, přemýšlej o míru a ne o oku černém od rány pěstí.'"

Více odporu nebylo.

Co k tomu dodat? Existuje snad lepší důkaz toho, jak se v USA manipuluje s veřejným míněním, jak se potlačuje všechno, co by mohlo oslabit bojové nadšení prostých Američanů? Za bolševika se tomu říkalo "ochrana proti ideologické diverzi Západu". Jak nazvat tento druh cenzury? "Ochrana proti ideologické diverzi Arabů?" A nebylo by lépe "ochrana proti ideologické diverzi zdravého rozumu?"

V jednom svém článku jsem vyjadřoval podivení nad tím, že v dnešní Americe úplně chybí hlas umělců proti válce. Že nejsou slyšet protest-songy. Že v době vietnamské války existovalo silné mírové hnutí podporované celou řadou skvělých umělců. Divil jsem se, jak je možné, že v dnešní Americe nic takového není. Pomalu to začínám chápat. Není to tím, že by teď bylo málo Američanů, kteří do války nechtějí. Rozdíl je v něčem jiném. Možná tehdy byla Amerika zemí nepoměrně svobodnější a více svá, to nevím. Ale jedno je jisté. Hanoj je od Jeruzaléma vzdálen 7029 tisíc kilometrů vzdušnou čárou. Bagdád jen 873 kilometrů.

A nakonec otázka pro hloubavé. Jak víme, všechno souvisí se vším. Chystám na toto téma článek, ale můžeme malinko předběhnout. Hádejte, kdo ve skutečnosti vlastní zábavní průmysl, stejně jako všechny sdělovací prostředky?

Zdroje

• Guardian: No master of ceremonies
• Kansas City: Grammy StarGazing