Skončete ten kuřácký apartheid!
Podle toho, co tvrdí Kanadská tabáková rada, právě proběhnuvší akce Celonárodní nekuřácký týden podporuje právo jedinců dýchat vzduch bez tabákového kouře. Rozuměj: zakazuje lidem kouřit na vlastním majetku. Jedno z hlavních ostří protikuřáckých křižáků je namířeno na zákaz kouření v prostorách soukromých obchodů a firmiček, do kterých může zavítat zákazník (= veřejnost), a tudíž rafinovaně sugestivně nazvanými "veřejné prostory."
Mezinárodní časopis Tobacco Control zaměřený na protikuřácký džihád nedávno obvinil tabákový průmysl, že ve snaze protlačit svou agendu, manipuluje a spolurozhoduje s pohostinským a restauračním průmyslem. Časopis tvrdí, že tabákový průmysl prosazuje zachování sociální akceptovatelnosti kouření. Tabákový průmysl totiž vyjádřil opozici vůči striktním zákazům kouření v restauračních podnicích. Místo toho navrhoval kompromis - dohodu mezi kuřáky a nekuřáky, co se sdílení společného prostoru týče.
Slova soukromý a majetek jsou notoricky nepřítomná nejen v článku Tobacco Control, ale i ve všech textech protikuřáckých aktivistů. Koncept soukromého majetku rovněž schází v obvyklých argumentech tabákového průmyslu proti regulacím a zákazům kouření. Zdá se, že obě strany barikády přehlédly skutečnost, že bary, restaurace a prostory malých firem jsou především soukromým majetkem, a že právo majitele je vyšší, než vládou vydávaná nařízení ke sladění preferencí kuřáků a nekuřáků.
Zdá se (a důkazy i obyčejný zdravý rozum to potvrzují), že riziko pasivního kouření bude strašákem jedenadvacátého století. Předpokládejme ale, že pasivní kouření opravdu škodí zdraví nekuřáků. Byl by to důvod k ovlivňování a zákazu kouření ve veřejných prostorách? Odpověď zní NE.
Sociální život je plný rizik, nakažlivými nemocemi (jako hepatitida C)počínaje, k lidmi vyvolaným nehodám (např. silniční nehody) konče. Většina těchto nebezpečí nemůže a neměla by být úplně eliminována. Jejich úplné potlačení by totiž znamenalo pro mnoho jedinců vysokou cenu. Ve Francii se každým rokem zraní 115 tisíc lyžařů a 50 jich je zabito. V kanadských horách lyžují lyžaři pod rizikem zasypání lavinou. Každý jednotlivec docela svobodně rozhoduje o tom, zda tato rizika podstoupí - to na jedné straně, a z těchto společenských aktivit získá užitek - to na straně druhé.
Majitel restaurace musí, ve snaze maximalizovat svůj zisk, balancovat mezi požadavky různých hostů. Rozhoduje se na základě toho, zda jsou jeho hosté ochotni zaplatit za pobyt v kuřáckém či nekuřáckém prostoru, a podle nákladů na uspokojení jejich požadavků. Výsledkem tohoto zvažování pak bude určitý druh prostředí. Trh pravděpodobně ukáže obvyklou barevnost a rozdílnost: restaurace kuřácké, částečně nekuřácké a zcela nekuřácké.
Nebo se podívejme na problém z druhé strany. Předpokládejme, že majitel restaurace vyvěsí veliký nápis: "Pouze pro kuřáky a milovníky pasivního kouření." Bylo by na tom něco špatného? Jen to, že ti, kteří nemají rádi kouř, by šli jinam. A skutečně. Než quebecká vláda přišla roku 1998 s úplným zákazem kouření, bylo možno pozorovat značnou diversitu. 28 procent firem soukromých podniků zavedlo (v mnoha případech dobrovolně) zákaz kouření. Jednou z výhod soukromého majetku a svobody rozhodování je to, že umožňuje uspokojovat preference menšin. Proto existují restaurační podniky pro homosexuály, vegetariány, obézní, proto nabízejí košer, paštiky z husích jater apod. Naproti tomu politici a byrokrati nátlakem znevýhodňují jedny ve snaze vyjít vstříc druhým.
Státem placená inteligence tvrdí, že restaurační místa neztrácejí peníze zavedením zákazu kouření. Kdyby to byla pravda, žádný majitel obchodu by nedovolil kouřit ve svých prostorách. Mluvme vážně: Je absurdní důvěřovat diktátu byrokratů, kteří nikdy nevlastnili restauraci či obchod, a politikům, kteří jsou především zvyklí byznys okrádat.
Znovu opakuji: svoboda volby, různobarevnost trhu, magická slova "veřejné zdraví" jsou konečnými argumenty - a ne jen v případě tabáku. McDonald v Číně nesmí prodávat panenky Snoppy, protože - jak argumentují tamní státní noviny - taková věc "ponouká k dalším nákupům a vážně ohrožuje fyzické a mentální zdraví dětí a mládeže." Ve Spojených státech se obézní zákazníci soudili s McDonaldem, i oni - stejně jako kuřáci - tvrdili, že nejsou odpovědni za svou volbu. (Naštěstí, první taková pře byla soudcem v New Yorku zamítnuta.) "Veřejné zdraví" se stalo náhradní nálepkou pro autoritativní systémy a statismus (teorie, hlásající kontrolu hospodářství politiky, státem nebo vládou - pozn. vydavatele).
Není náhodou, že restaurační a pohostinský průmysl je více pohostinský v kapitalismu, svobodném trhu, v kontextu soukromého vlastnictví než v socialistickém, statistickém prostředí národního majetku. Důvodem je to, že je v zájmu podnikatelů soukromých podniků být ke svým hostům pohostinský, zatímco stát je především pohostinský k silným většinám a politicky korektním menšinám. Apartheid proti kuřákům ničí celou naši kulturu pohostinství. Mění také obchodní a restaurační prostory, formálně soukromé, v de facto státní.
Další prohibiční hranicí se stanou soukromé domy a auta. V tomto směru už bylo podniknuto mnoho kroků. V mnoha jurisdikcích se nesmí kouřit v boutique umístěné ve vlastním domě, stejně jako v malých obchůdcích se smíšeným zbožím umístěných tamtéž. Profesor práva na univerzitě v Montconu tvrdí, že rodiče, kteří kouří, páchají kriminální čin.
Národní nekuřácký týden by měl být viděn v celé své nahotě, tím, čím skutečně je: návratem k represivní společnosti.
Článek End the smoking apartheid vyšel v kanadském Financial Post 29.ledna 2003