Six Americans, one Israeli aboard space shuttle

Smrt sedmi lidí je tragedií. Ale přiznávám, že takovou smrt bych chtěl mít. Můžeme jim závidět. Do poslední chvilky netušili, že se něco děje. A pak byli mrtví ve zlomku sekundy. Ve výšce 60 km nad zemí a při rychlostí 20 tisíc km v hodině to musela být rychlá a bezbolestná smrt. Nestačili se ani začít bát. Je mnohem těžší čekat na smrt a umírat pomalu a v bolestech. Například kdyby zjistili, že raketoplán je neovládatelný, nezachranitelný a jeho posádku čeká pomalá smrt udušením. I to by se mohlo stát.

Ostatně, ti lidé s tím museli počítat. Věděli, do čeho jdou, brali to riziko vědomě na sebe. Jejich smrt jim zajistila posmrtný pomník velikosti, jaké dosáhl jen málokdo. Není snad člověka na planetě, který by o tom nevěděl. O jejich smrti se budou lidé učit i za sto let, v době, kdy si už nikdo nevzpomene, že v Americe v té době vládl jakýsi Bush, kterého do úřadu musel dosadit soud jehož někteří soudci byli do funkce jmenováni jeho otcem.

Jsou prostě smrti důležité a méně důležité. Když (že to musím pořád připomínat) v Afghánistánu umučí (s tichým souhlasem a podporou USA) nepřátelského bojovníka, nebo když "přesně cílená" bomba přizabije 150 zcela nevinných Iráčanů a oni pomalu umírají zasypáni v troskách, nedozvíme se nikdy ani jejich jména. A přitom těm lidem nebyla dána možnost vědomě riskovat svůj život. Měli prostě smůlu, že byli ve špatnou dobu na špatném místě. Je proto jejich život méně cenný?

Není jednoduchá odpověď. Upřímně řečeno, nepřál bych si, aby noviny každý den přinášely dlouhé seznamy zabitých, včetně jmen jejich rodičů a stručných životopisů. Přál bych si pouze, aby noviny v tomto případě nepřeháněly tragedii nekonečným omíláním známého. Což se téměř jistě v tomto případě stane.

V následujících dnech vyslechneme řadu teorií, proč k neštěstí došlo. Možná se najde i skutečný důvod. Součástka, která selhala, nebo něco podobného. Ale předpokládám, že o skrytých důvodech se příliš mluvit nebude. Alespoň ne v souvislostech, v jakých by se mělo. Ano, jde o neuspokojivý finanční rozpočet NASA v porovnání s nesmyslně vysokým rozpočtem na zbrojení. Už jsem to tady předkládal dvakrát.

Rozpočet NASA je 15,5 miliardy dolarů ročně. Na zbrojení vydává Amerika 390 miliard. Kdyby vláda alespoň namísto nově budovaného ministerstva lásky raději věnovala těch plánovaných 37,4 miliardy dolarů (tolik se odhaduje roční rozpočet nového ministerstva) NASA, nemuselo k tomu dojít. Ten raketoplán byl starý 22 let a měl za sebou 28 letů. Na dopravní prostředek, který prochází tak nesmírně náročným prostředím, je to dost. NASA mohla ten raketoplán dávno umístit v muzeu, a namísto něj postavit nový, kdyby nemusela tak strašně šetřit.

V diskuzi za předchozím článkem klade jeden čtenář otázku, jak je možné, že noviny zdůrazňují smrt Izraelce, aniž by se zmínily o tom, že na palubě byla také Indka, jednačtyřicetiletá Kalpana Chawla. Že to noviny opravdu dělají, se můžete přesvědčit z titulku tohoto článku. Vypůjčil jsem si ho z kanadských Globe and Mail.

Přiznám se, že mne to také v první chvíli zarazilo. Ale pak jsem našel pravděpodobné vysvětlení. Ta Indka zřejmě přijala americké občanství a byla tedy v okamžiku smrti Američankou. Naproti tomu osmačtyřicetiletý Izraelec Ilan Ramon nebyl americkým občanem. Jeho stálé bydliště bylo v Tel Avivu. Bráno z toho pohledu noviny správně zdůraznily jeho rozdílné občanství. Přesto by se patřilo (už ze slušnosti) se o rozdílné národnosti paní Chawla také zmínit. Ne-li přímo v titulku, tedy alespoň v úvodu, a ne až na konci, jen tak mimochodem, v životopisech astronautů.

A k tomu opravdu nevím, co s tím má společného skutečnost, že matka a babička izraelského astronauta přežily tábor smrti. U žádného jiného astronauta nebylo uvedeno, co přežili jeho rodiče. To považuji za skutečně nechutnou manipulaci.