Zastaví něco americké fašisty?

Definice fašistického státu, jak jsem si ji vypsal z encyklopedie:

Totalitní filozofie vlády, která oslavuje stát a národ, a požaduje, aby stát kontroloval každý aspekt života. Poprvé bylo toto slovo použito v roce 1922 Benitem Mussolinim, nicméně se vztahuje i na další, podobné ideologie v jiných zemích, jako na národní socialismus v předválečném Německu a Frankův režim ve Španělsku. Slovo má základ v latinském fasces - svazek prutů s vetknutou sekerou symbolizující sjednocenost a sílu.

Charakteristika fašistické filozofie

Ve svých počátečních fázích neprezentuje jasnou teorii a je otevřeně oportunistický ve snaze získat podporu širokých mas a různých skupin s rozdílnými zájmy. Nicméně několik klíčových konceptů tvoří základ. Především a hlavně je to glorifikace státu a naprostá podřízenost jednotlivců státní moc. Stát je definován jako celek, kterým musí být občané chráněni, do kterého musí být absorbováni pro jejich vlastní dobro a pro dobro státu. Tento "totální stát" je absolutní ve svých metodách a téměř neomezený zákonem v řízení a ovládání svých občanů.

Druhým řídícím konceptem fašismu je ztělesněn v teorii sociálního Darwinismu: Přežijí jen silní. Potřeba bojovat o život je ovšem povýšena z úrovně jednotlivce na úroveň státu. Mírové spokojené národy jsou chápany jako nedůstojné, slabé a odsouzené k zániku. Vyhrají jen dynamické, silné národy. Boj a agresivní militarismus je vedoucí charakteristikou fašistického státu. Logickým výsledkem této filozofie je imperialismus.

Dalším elementem fašismu je přesvědčení o nutnosti vlády elity. Jedině autoritativní vůdce, který ztělesňuje nejvyšší ideály národa, je schopen vzdorovat "vládě davu" a destrukcí existujícího sociálního pořádku. Fašismus odmítá střízlivé uvažování, odmítá inteligenci, klade důraz na vizi, kreativitu a "vůli".

Fašistický stát

Fašismus nalezl své stoupence ve všech zemích. Jeho celkově vágní a emocionální podstata usnadňuje vznik unikátních variací typických pro určitý stát či národ. Jeho vůdcové často rozhořčeně popírají, že mají něco s fašismem společného. Svými diktátorskými metodami a použitím brutálních zastrašovacích metod vůči opozici (vojenské milice, tajná policie, tajné soudy, odposlechy) se fašismus příliš neodlišuje od jiných despotických a totalitárních režimů. Zvlášť mnoho podobností existuje s komunistickým režimem nastoleným Josefem Visarionovičem Stalinem v Sovětském svazu. Na rozdíl od komunismu se ale fašismus hrozí myšlenky třídní společnosti. Vidí žádoucí pořádek pouze ve společnosti, kde každá třída má své rozdílné postavení a rozdílnou funkci. Reprezentanti tříd (jako kapitál, dělnictvo, zemědělci a profesionálové) jsou nahrazeni zástupci politických stran. Korporativní stát je částí fašistických dogmat.

Ačkoliv vlády Mussoliniho a Hitlera měly tendenci znatelně zasahovat do ekonomiky státu a regulovat jeho procesy, nemůže být pochyb o tom, že navzdory všem zavedeným omezením kapitalisté a majitelé nemovitostí byli fašistickým státem chráněni. Mnoho z nich se takového státu zastávalo a vidělo v něm potřebnou překážku před možnou socializací. Na druhé straně stát přijal vůči dělníkům paternalistický přístup. Jistým způsobem zlepšil jejich pracovní podmínky, snížil nezaměstnanost formou širokých veřejných prací a díky masivním státním investicím do zbrojního průmyslu zajistil do jisté míry jejich blahobyt.

Tak. Až k tomuto místu jsem citoval z encyklopedie. Domnívám se, že někdy není na škodu do ní nahlédnout.

Nepochybuji, že se (nejen mezi čtenáři Zvědavce) najdou jedinci, kteří nikdy nebudou souhlasit s označením Ameriky jako fašistického státu. Takové jedince nemá cenu přesvědčovat a plýtvat energií snášením dalších a ještě pádnějších důkazů. Neuvěří ani v okamžiku, kdy se budou vypařovat následkem výbuchu jaderné bomby. Každý má právo na své omyly. Je ovšem tragedií obrnit se slepotou, ale to nechť si zodpoví se svým svědomím. Pro nás ostatní zbývá rozhodnutí, co teď.

Je jasné, že společnost je nepoučitelná. Přesně tak, jako se ve čtyřicátých létech minulého století roztahoval po Evropě Hitler, a nikdo se mu nepostavil v době, kdy to ještě bylo možné, tak se teď po celém světě roztahuje nový (nebezpečnější) Hitler-Bush. Nebezpečnější, protože hloupější a s prstem na spoušti jaderných zbraní. Budeme tedy zřejmě muset všechno absolvovat znovu. Svým způsobem jsem tomu rád, protože to zkrátí agónii pomalé smrti této umírající společnosti.

Co z toho plyne pro nás, jednotlivce? Ne mnoho. Nemůžeme to nijak ovlivnit. Nemá ale smysl zavírat před tím oči. Nevím, zda tato příští agrese vyvolá světovou válku, ale k pohodě a míru určitě nepřispěje. Obávám se, že je nutné počítat s nejhorším. Užívejme tedy života, dokud můžeme. Odpověď na otázku z titulku je totiž jasná.