Rozhodli Irové v nedávném referendu správně?

Evropská unie je pokřivený socialismus

Nerespektování prvního záporného stanoviska Irů ke Smlouvě z Nice ukazuje jaká je představa eurokratů o demokracii. Zřejmě by chodili k volebním urnám tak dlouho, dokud by "nezmoudřeli" a nehlasovali podle přání Bruselu. Hodnotit jejich rozhodnutí, které otevřelo bránu Evropské unie pro kandidátské země je však možné pouze prostřednictvím toho, co tento krok přinese nám občanům Česka. A podle mne to není nic dobrého.

Hlavní zárukou svobody je možnost úniku před agresí páchanou státem. Z mnoha států Evropy se stává jeden režim a tím se možnost odejít do země, kde se vláda k občanovi, jeho podniku nebo penězům chová lépe, stává dražší a komplikovanější. Zároveň integrací mizí pozitivní vzory států, které se ke svým obyvatelům chovají příznivěji. Všichni budou mít stejné berně (od slova brát, krást), tzv. hospodářskou a sociální politiku atd. O všem bude rozhodovat bruselská byrokracie a pod rouškou hodnotové neutrality svých směrnic a v zájmu "pokroku", bude ve skutečnosti lidem v evropském prostoru vnucovat svůj socialismus.

Zánik daňových rájů znesnadňuje přesun místa podnikání nebo bydliště do oblastí s nejlepšími podmínkami. Hrozí, že před slídivým státem nebude kam ukrýt peníze, což je jediná účinná odpověď občana na choutky politiků stále zvyšovat daně. Zavedení jednotné evropské měny zúžilo prostor k hlasování peněženkou, tj. útěku za kvalitními penězi např. německou markou. Co budeme dělat s eury, když Evropská centrální banka rozběhne tiskařské stroje?

Předáním kompetencí do Bruselu se rozhodovací centrum vzdálí úplně mimo dosah občanů. Dovedu si představit kampaň za odstoupení českého zkorumpovaného ministra. Co však s prodejným bruselským komisařem?

Koncept EU, volný pohyb osob, zboží a kapitálu znamená pouze kostrbaté, nesmírně nákladné naplňování přirozených práv občanů. Není důvod cítit se více doma na Vysočině než v Bavorsku nebo italském Toskánsku. Lesy, pole, louky, domy ve městech patří, nebo by správně měly patřit konkrétním majitelům, nikoliv národu, státu, lidu, "nám všem" Čechům nebo "jim", Němcům, Holanďanům..... Hranice jsou pouze lidmi vytvořené čáry na mapě, které byly jednou tak a dnes jsou naprosto jinak.

Evropskou unii je pokřivený (zvětšujícím) zrcadlem socialismu rozmáhajícího se v současnosti na národní úrovni, kdy člověk je od narození po svoji smrt cílem stále rozsáhlejších evidenčních, regulačních a jiných byrokratických intervencí státu a vlastnická práva i politické svobody jsou relativizovány. Můj hlavní důvod skepticismu vůči EU je ten, že pokud budeme chtít na národní úrovni socialismu odmítnout, v zajetí EU to bude tisíckrát obtížnější.".

Ekonomická politika EU je nepřetržitě rostoucí systém zdaňování, subvencí, socialistického přerozdělování a růstu neproduktivního, parazitického sektoru. Symbolem paralýzy EU je zemědělství, díky jehož ochraně jsou ceny potravin v unii o 44% vyšší než na světovém trhu a které pod rouškou údržby krajiny patří k největším škůdcům životního prostředí.

Co je vlastně EU? Jde vůbec o nějaký vyšší cíl v podobě třeba "evropského soužití na principu skutečné spravedlnosti, rovnoprávnosti, sdílení společných hodnot, úctě k svébytnosti a identitě různých obcí, společenství, profesí, regionů, států a národů (Václav Havel, MFDnes 24.3.2001)? Nějak to není vidět a je symptomatické, že Václav Havel opominul člověka, jako jednotlivce. Zbylo pouze odporné handrkování o dotace, všech se všemi, uvnitř i vně EU. Proč se tedy integrovat? Abychom měli v rámci direktivy Televize bez hranic (jak absurdní název) 50 procent francouzkých filmů, broskve správné velikosti a banány odpovídající "eurošlupkovitosti", vysoké daně, omezování reklamy a zásluhou Evropské sociální charty pěkně vypasené "dávkaře"?

Sjednocování obranné politiky EU a zakládání společné evropské armády oslabuje soudržnost NATO a západní civilizace, odcizuje Evropu od Spojených států a tím ohrožuje její bezpečnost. Nemoc antiamerikanismu podněcované politickými elitami zemí EU se projevuje stále divočejšími demonstracemi proti USA, kulturním izolacionalismem v podobě kvót u televizního vysílání, nekritickou popularitou rozbíječe Mc Donaldů, farmáře Jose Bového, atd. Spolu s ekonomickou nemohoucností EU roste snaha uzavírat pevnost Evropa a vydávat, podobně jako blahé paměti Sovětský svaz, vlastní nedostatky za přednosti. Vše směřuje do stavu, kdy se Evropan stane vzorem pokrokového člověka a USA prohlásí bruselští byrokraté ze Říší zla a naši potomci budou jednou nuceni stát se zbraní v ruce proti této zemi. Na intelektuálské a kulturní "frontě" je vidět toto blýskání na horší časy (viz např. projev prezidenta Václava Havla v italském Senátu 4. dubna 2002).

Vnucujeme se do spolku, kde vražda politického protivníka nevzbuzuje ani desetinu pohoršení, jako jeho zvolení. Vzpomeňme na celoevropskou hysterii po volebním úspěchu Jörga Haidera v Rakousku a Silvia Berlusconiho v Itálii, která tak ostře kontrastovala s tichem po zastřelení Pima Fortuyna. Absence jakýchkoliv zásad také vedla k země EU k poskytnutí azylu palestinským teroristům z baziliky v Betlémě.

Vilém Barák

Vážený pane Baráku,

Irsko bylo jedinou zemí, kde se o smlouvě z Nice rozhodovalo v referendu namísto v parlamentu, jak tomu bylo v ostatních členských zemích EU. Proč parlament a ne zdánlivě demokratičtější referendum, když jde o tak zásadní věc? Důvod je prostý: smlouvy o EU jsou natolik rozsáhlé a komplexní, že běžný občan skutečně není schopen ani nemá čas je podrobně nastudovat a vytvořit si vlastní názor. Populistům pak stačí poukázat na jeden sporný bod smlouvy, který prohlásí za klíčový a způsobí tím v krajním případě její odmítnutí. A tak tomu bylo i u Irů. Vždyť se mnozí z nich dali v různých anketách slyšet, že jim na nicejské smlouvě vadily například jisté náznaky budoucího vytvoření ozbrojených složek EU a nikoli samotné podmínky rozšíření.

Nebyli přitom bohužel schopni docenit fatální dopad svého NE na budoucnost celé Unie, a právě proto se objevila kontroverzní tvrzení některých členů irského kabinetu, že "smlouva nebyla voličům dostatečně vysvětlena". Evropské smlouvy totiž z procesních důvodů nelze přijímat po malých kouscích, nýbrž jen ve velkých balících. A tak nezbývá, než je posoudit jako celek, v němž každý něco získá a nad něčím musí zamhouřit oko. Smlouvu ostatně na konferenci v Nice předjednaly a odsouhlasily všechny vlády členských zemí, včetně Irské. Oprávněnost této úvahy nejlépe dokazuje velmi příznivý výsledek druhého referenda: Irové po hlubší úvaze díky informační kampani pochopili, že se jedná o historický okamžik, a byli ochotni přemoci své drobnější výhrady v zájmu umožnění velkého projektu rozšíření.

Strašáka vzdáleného bruselského centra, které si diktuje, co se mu zlíbí, a pomíjí zájmy národních států nebo regionů, považuji za klasického čerta namalovaného na zdi. Vedle zmíněného principu subsidiarity existují přece centrální evropské orgány s nezpochybnitelným demokratickým mandátem - zejména přímo volený Evropský parlament, jehož pravomoci od jeho vzniku neustále rostou.

Úvahami nad otázkou míry nutné centrální regulace evropských záležitostí by bylo možno popsat stovky listů papíru, a přesto by polemika nebyla rozhodnuta. Je pravdou, že tíhnou-li levicové evropské vlády k regulaci a integraci, pak se to nutně projeví právě také regulací na integrované evropské úrovni. Nicméně tyto vlády vzešly legitimně a demokraticky z aktuálních voličských preferencí a nelze jim upřít lví podíl na současné vynikající životní úrovni uvnitř EU. A musíme se obávat, že nám Brusel vnutí socialismus? Bude-li takový jako dosud, nechme si jej líbit! A že by Evropa se svou poválečnou tradicí dnes mohla sklouznout do reálného socialismu typu našeho minulého režimu, tomu nevěří opravdu nikdo. Považovat volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu v celém evropském prostoru za přirozené a vždy jsoucí právo člověka, to lze bez váhání označit za ukázku historické ignorance. Kdy bylo možné, aby si Řek sbalil kufr a odjel do Švédska nebo Čech do Portugalska a přitom měli všude nachlup stejná práva a povinnosti jako místní občané? Taková eliminace hranic uvnitř kdysi věčně znesvářené Evropy je skutečným naplněním dávného snu Evropanů.

Oprávněné není ani označovat evropské zemědělství - aniž by bylo třeba hájit samotnou agrární politiku - za hrozbu životnímu prostředí. Extrémně přísné normy EU vůči životnímu prostředí zde mluví samy za sebe.

Co říci k údajnému evropskému antiamerikanismu? Snad jen to, že projevit vlastní názor například na demonstraci je základním právem občana. Restriktivní ekonomická opatření vůči USA je pak nutno chápat v aktuálním hospodářském kontextu nehledě na to, že nejednou přišla jako přímá reakce na nevyprovokované opatření druhé strany. Evropská unie je, ať se nám to líbí nebo ne, globální hospodářský gigant a nemůže si nechat diktovat podmínky ani od Spojených států. Její politická moc ve světě však tomuto výsadnímu ekonomickému postavení bohužel neodpovídá. To je - v rámci měnící se světové bezpečnostní situace a nejisté budoucnosti samotného NATO - hlavní příčinou úvah o vytvoření evropských vojenských sil, které by bezpečnost našeho kontinentu pomohly zaručit.

A konečně, zastřelení politika je narozdíl od nástupu extremistické vlády událostí kriminální, nikoli politickou. Právě proto se k ní politikové nemusí vyjadřovat a dokonce by ani neměli. "Poprask" okolo Haidera a Berlusconiho byl naproti tomu sice tak trochu panikou, ale zároveň vyjádřením jistého znepokojení nad možností oslabení základních evropských demokratických hodnot a výrazem odhodlanosti je bránit.

Dnešní Evropská unie prochází složitým transformačním procesem, který má své hospodářské, politické, ale i duchovní aspekty. Ty se snaží postihnout například Charta základních práv provolaná před dvěma lety v Nice. Evropský konvent také dnes a denně jedná o hlubokých změnách a perspektivách evropské integrace, na čemž se Česká republika už dnes podílí. Proces citlivého sjednocování Evropy je velmi mnohotvárný a nesmírně napínavý. Já chci být u toho...vy ne?

Jan Šnaidauf

Vážený pane Šnaidaufe,

podle vás prý referendum není vhodné pro tak složité otázky, jako jsou smlouvy o EU a běžný občan (obyčejný, prostý nebo lúza?) není schopen je prostudovat. Jako odpověď na argument o nedovtipných občanech bych si dovolil citovat významného českého liberálního ekonoma Josefa Šímy. "Je zajímavé, že "hloupí" jsou dost chytří na to, aby vydělali dost peněz nejen pro sebe, ale i pro tlupu z titulu své funkce údajně "chytrých" a "zodpovědných", neproduktivních a paraziticky žijících politiků a úředníků. Zajímavé je také, že obyčejný člověk pokládaný za "hloupého" a nezodpovědného je schopen moudře si zvolit svého "chytrého" politika, který za něj pak bude "moudře" rozhodovat". Dodávám ještě, že "hloupý" se v logice oponenta zvolením (jmenováním) zřejmě stává "chytrým".

Celkem zbytečně oponent uvádí, že unie byla pouze pod lehkou nadvládou levice. Rozhodující je výsledek, a tím je socialismus útočící na svobodu lidí a neschopný konkurence. Potvrzení tohoto již dříve známého faktu můžeme najít ve vlastním materiálu EK předložené komisařem Erkki Liikanenem. "Hrubý domácí produkt na hlavu představuje nyní v EU jen dvě třetiny úrovně USA. Propast proti životní úrovni USA nebyla nikdy od konce šedesátých let tak hluboká". Příčinu vidí v nižší zaměstnanost v EU, zaostávání v produktivitě práce, kde unie dosahuje sotva tří čtvrtin úrovně USA a tempo jejího růstu je v EU dvakrát nižší než ve Spojených státech, nepružnosti při zavádění technických novinek a v daleko menším zájmu Evropanů o samostatné podnikání.

Princip takzvané "subsidiarity" uváděný v Maastrichtu heslem "blíž k občanovi" je zakuklená eurocentralizace, která umožňuje nižším subjektům obcházet volené politické struktury a jednat přímo s EU. Toto slovo slouží k ohlupování veřejnosti. Proč netrvat na tom, že já jako jedinec budu rozhodovat o svém životě, svých penězích, majetku.

Ano, svobodný pohyb kapitálu, lidí, zboží a služeb je přirozené právo člověka (nakládat se svým majetkem a sebou samým), které státy popírají. Nevím, proč bychom měl za realizaci tohoto práva někomu děkovat a ještě ho odměňovat (růstem svých daní, regulací a zákazů). Zločinci, který by mě držel ve sklepě bych po propuštění také neděkoval, ani mu nesliboval, že se potetuji.

U zemědělství zřejmě oponent nevnímá skandály s dioxiny nalezené v mase, kolapsem likvidace extrementů zvířat v Belgii, nemoci BSE (přenesené na přežvýkavce krmením mletých ovčích hlav), holocaust při epidemie kulhavky a slintavky. Nejhorší ale je, že obyvatelé EU jsou tuto činnost zaměřenou proti krajině a jejich zdraví nuceni financovat.

Ze slov o hospodářském gigantu a jeho právech vůči jiným, moci kterou musí zastávat, mě mrazí. Jednak, co je občanovi po těchto hrátkách politiků. Mají jim snad obětovat svoji svobodu a majetek? Je to přesně uvažování směřující ke konfrontaci, napřed v malém na ulicích, později někde na demarkační linii. Za druhé, jsou to slova pocházející z kořenů EU, které nalezneme v hitlerovském Německu. Odkazuji na práci britského historika Andrewa Robertse nebo na studii Josefa Šímy, Sjednocování Evropy, O hledání evropské identity a zneužití myšlenky Evropy bez hranic (Jde o knihu v rozsahu 150 stránek ve formátu PDF, dokument je 966 KB velký, ale pokud se tím prokoušete, pochopíte mnohé. Doporučji nejprve stáhnout celý soubor na disk - pozn. vydavatele). Ostatně nejen frazeologii a vizi "společných transevropských projektů" převzali zakladatelé EU. Někteří dokonce byli u toho, když vznikala nacistická Evropa bez hranic.

Zastřelení Pima Fortuyna nebylo pouhou kriminální akcí, když se někteří politických elit vyjadřovali, že si to pro svoji radikálnost zasloužil. Nevím co jsou evropské demokratické hodnoty (paternalismus, intervencionismus, omezená svoboda slova, demokracie jako ničím neomezovaný diktát většiny?) a co bylo bráněno útokem na Jörga Haidera a Silvia Berlusconiho.

Děkuji, nechci.

Vilém Barák

Vážený pane Baráku,

je to opravdu tak, že dokument typu smlouvy z Nice si "normální smrtelník" těžko může zodpovědně prostudovat a nezávisle posoudit všechna jeho pozitiva a negativa. V politice je nutno rozlišovat mezi úrovní odbornou a čistě politickou. Zatímco o první by měli rozhodnout odborníci nebo alespoň lidé, kteří se požadované odbornosti blíží, o druhé rozhoduje občan jako o všeobecné vizi aktuální nebo budoucí reality věcí veřejných.

V ideálním případě by tedy otázka irského referenda měla znít "Jste pro rozšíření EU?" a nikoli "Schvalujete smlouvu z Nice?", která mimochodem obnáší 95 normostran právnického textu. Politik v demokratickém systému sice reprezentuje běžného voliče, ale na rozdíl od něj má k dispozici nesrovnatelně lepší prostředky, jak se s obsahem a reálným dopadem svých rozhodnutí seznámit. "Socialismus EU útočící na svobodu lidí" je prázdným sloganem přesně toho typu jako v minulosti "západní imperialismus vykořisťující dělnickou třídu" a nestojí za další komentář.

Netřeba zapírat, že ekonomika EU je ve srovnání s USA méně dynamická a flexibilní, avšak úroveň sociálních jistot je naopak nesrovnatelně lepší zde v Evropě. Vždyť v Americe jsou statisíce lidí bez základního zdravotního i sociálního pojištění a v případě nesnází pro ně nikdo ani nehne prstem, a to doslova.

Pojetí principu subsidiarity se u protistrany vyznačuje jasným a zřetelným nepochopením základní myšlenky. Neznamená to ani v nejmenším jakékoli obcházení státních struktur na evropskou úroveň, nýbrž naopak možnost činit efektivní rozhodnutí na lokální úrovni, v místních volených samosprávách. Zatvrzelé prohlašování volnosti pohybu za přirozené právo člověka je možno prohlásit za líbivý výkřik bez - opakuji - jakýchkoli historických dokladů. A bez EU by dnes tato svoboda v takovém rozsahu zkrátka nebyla!

V argumentaci protistrany rovněž dochází k politováníhodnému směšování konkrétních přestupků se stanovenými principy. Ano, skandály v zemědělství určitě byly, ovšem byly oprávněně skandalizovány a trestány právě díky propracovaným evropským předpisům o životním prostředí.

Hledat kořeny konstatování o hospodářském postavení EU v hitlerovském Německu je samozřejmě absurdní, stejně jako chápat jej coby hrátky politiků, když se ve skutečnosti jedná o reálné ekonomické danosti, s nimiž se denně setkává každá evropská firma.

A závěrem: Berlusconi a Haider přece jen nejsou tak úplně standardní politici, že? S tak úplně standardními a obecně přijatelnými názory...

Jan Šnaidauf

Vážený pane Šnaidaufe,

kořeny myšlenek EU, jejich projektů, shodnost frazeologie i postav mezi "pevností Evropa" nacistického Německa a EU resp. jejích předchůdců, je objektivním historickým faktem. Nechci tím integraci podsouvat a priori negativní nálepku, ale lidé by měli tento fakt vědět.

Napsal jsem, že "socialismus EU útočící na svobodu lidí" a jenom nedostatek prostoru mi brání, tento podle oponenta "prázdný slogan" naplnit příklady (kromě již zmíněných). Můžeme sáhnout do tisíců, tisíců a tisíců předpisů EU zakazujících, přikazujících a omezujících lidský život, volajících po zvyšování daní a rozdávání z cizího majetku dotací, subvencí a dávek (např. líným a neschopným). Subsidiaritu chápu tak, že to co nemohu udělat já, předám (ne navždy) výše. Drtivá většina činnosti státu (později EU) je ale založena na donucení, násilném výběru berní (částečně spotřebovávají parazitičtí politici a úředníci) a následném vnucování "služeb".

Svoboda je stav, v němž každý člověk může činit co uzná za vhodné, kromě agrese vůči svobodě (životu a majetku) jiných. Kdo chce dotace, důchody a dávky, ať si je platí, ale jejich neplacení není agresí. Většina nemůže legitimovat agresi. (Stejně většina není většinou ani názorovou, ani aritmetickou). Od EU jsme se dostali k otázce snižování násilí páchaného státem, protože alternativou k EU není nacionalismus, ale odstraňování totalitaristických výdobytků socialistického státu, útočících na svobodu člověka. Ostatně o úrovni demokracie hovoří to, že vláda z daní platí a hodlá platit (2003 - 200 mil. Kč) propagandu ve prospěch EU. Proto požadujeme také 200 mil. Kč na prezentaci názorů proti EU (korespondence s MZ ČR a vládou je vystavena na www.euroskeptik.cz).

Vilém Barák

Vážený pane Baráku,

zdá se, že od irského referenda se debata odchýlila k velmi obecným problémům. Otázka míry státní regulace, výše daní, úrovně sociálního zabezpečení atd. je nedílně spojena s polohou na politické škále. Zatímco levicová politika se snaží o zvýšení těchto veličin, pravicová naopak. To však nijak přímo nesouvisí se samotným procesem evropské integrace, který lze definovat jako postupné odbourávání mezistátních bariér za účelem usnadnění pohybu lidí, služeb, zboží a kapitálu mezi jednotlivými zeměmi. Fakt, že evropská politika je zaměřena spíše levicověji, se nám může nelíbit a nic nám nebrání jej kritizovat. Ale nesmíme zapomenout, že celá evropská architektura je výsledkem konsenzu demokraticky vzniklých vlád všech členských zemí a je podepřena souhlasem národních parlamentů. Těžko tedy můžeme zpochybňovat legitimitu EU jako takové, neboť její existence i politika jsou odrazem preferencí občanů. Co se týče očekávané proevpropské kampaně, je třeba poznamenat, že vládní strany vstupovaly do voleb s nezakrytě proevpropskými programy, obdržely potřebnou podporu k sestavení vlády a mají tak demokratický mandát k plnění svého programu, tj. vstupu do EU. Vláda tedy o vstup usilovat musí. Nedílnou součástí jejího úsilí je pak informační kampaň, která nemá občana obluzovat nebo jím manipulovat, ale naopak mu poskytnout dostatek vědomostí, aby se mohl zodpovědně rozhodnout.

Jan Šnaidauf