Válečná rizika současného energetického systému

Tradice ropných válek založena

Není velkých pochyb o tom, že kdyby se v Kuvajtu místo těžby ropy pěstovaly jenom datle, určitě by v roce 1991 v Perském zálivu žádná válka nevypukla, ani Husajnovy armády by nepřekročily hranice. A kdyby, kromě několika humanitárních organizací by zřejmě nikdo přílišné pochopení pro práva Kuvajťanů nejspíš nejevil. S ropou bylo najednou všechno jinak - zásadní zájem vyspělých průmyslových států na zajištění té zvláštní šťávy rozpoutal jednu z největších vojenských akcí od dob druhé světové války. S "úctyhodnými" (bylo by ale správnější je tak nazvat, kdyby byly věnovány na proměnu fosilně jaderného energetického systému) náklady 70 miliard dolarů. Platí se ale i nyní, když se nebojuje. Americká vojenská přítomnost to jsou výzvědná letadla, špionážní družice, letadlové lodě a jejich externí náklady vztažené na jeden barel ropy vyvezený z Perského zálivu do USA činí 100 amerických dolarů, což představuje zhruba čtyřnásobek současné ceny.

Husajnovo kuvajtské dobrodružství bylo vlastně pokračováním předešlé expanze. V roce 1980 přepadl na ropou bohatou íránskou provincii Khúzestán. Tehdejší šéf CIA George Bush (budoucí prezident USA a otec současného) byl se Saddámem Husajnem spřátelen.

Nové válečné doktríny jsou vázány na zajištění zdrojů

Vrcholná konference NATO v Římě 7. a 8. listopadu 1991, která po rozpadu Varšavské smlouvy definovala "Nový strategický cíl organizace", uveřejnila v konečné deklaraci: "Naše strategický koncept předpokládá, že bezpečnost členských zemí je nutno vyhodnocovat z globálního hlediska a poukazuje na mnohá rizika, včetně rozšiřování zbraní hromadného ničení, přerušení toku životně důležitých zdrojů a teroristické a sabotážní akce". V reakci na to bylo rozhodnuto o vzniku "brigád okamžitého nasazení pozemních, leteckých a námořních bojových sil, které budou schopny reagovat na široké spektrum nepředvídatelných situací."

V dubnu roku 1999, při příležitosti vrcholné schůzky ve Washingtonu k 50. letému jubileu NATO, byla římská strategie ještě posílena a jednoznačněji formulována. Bylo dohodnuto utvořit hegemonický svazek zajišťující západní hodnoty a zájmy, přičemž oba dva termíny jsou v dokumentu chápány jako synonyma. Mezitím vznikly téměř ve všech členských státech NATO "krizové vojenské síly" a budou se dále rozrůstat. NATO si dále vyhrazuje výslovně právo zasáhnout vojensky v jiných regionech, v případě nouze také bez mandátu OSN.

Nyní se NATO především věnuje rozšiřování členství. Také tento aspekt je podmíněn surovinami. Po rozšíření na Východ bude následovat rozšiřování do Asie. Již dnes jsou kavkazské a transkavkazské země těžící ropu nebo plyn "kooperačními zeměmi NATO" - od Ázerbajdžánu až po Kazachstán, Turkmenistán, Uzbekistán a Tádžikistán. Tyto země bez výjimky nepředstavují žádné demokracie, poněvadž jsou ovládány klany a oligarchiemi. Přesto jsou považovány za čekatele na členství v NATO. Jediným motivem pro to jsou zdroje v těchto zemích, které mají pod vojenským vedením nalézt cestu na Západ. Tento vývoj dává tušit problémům, které by mohly vyvstat, když si NATO bude chtít touto cestou zajistit přístup k posledním velkým rezervám fosilních energetických zdrojů bezprostředně před dveřmi Číny a Indie. Jejich rostoucí obyvatelstvo má dnes dohromady dvě miliardy a bude mít stále rostoucí požadavky na zdroje. Celá situace se současně odehrává uprostřed teritoria někdejšího Sovětského svazu, který se bude cítit asijským rozšiřováním pokořen. Logickým následkem by pak mohl být přesun nové formy konfliktu Východ - Západ do Asie, která by současně byla i konfliktem Sever - Jih se všemi s tím spojenými důvody dalšího zbrojení, v neposlední řadě i atomového.

Centralizace jako faktor ohrožení

Po 11. září 2001 vstoupily do hry nové faktory. Principielní ohrožení citlivých bodů národní ekonomiky a bezpečnosti přestalo být výlučnou otázkou válečných operací, ale stalo se každodenní možností. Problémem, jehož velikost narůstá s centralizací, ať se již jedná o centralizaci průmyslovou, energetickou, politickou nebo rezidenční, tou měrou, jak klesá senzitivita společnosti pro regionální a lokální charakter společnosti.

Sluneční energie je v principu decentrální, její zásadní část se spotřebovává tam, kam dopadá. Tento charakter slunečních obnovitelných zdrojů prakticky vylučuje zničení energetického systému. Experti letectva Spojených států ve druhé světové válce tvrdili, že japonský energetický systém se nemůže stát strategickým cílem, protože veliký počet, malá velikost a špatná přístupnost elektráren činí jejich celkové zničení komplikovaným, ne-li přímo nemožným.

Po II. světové válce prohlásil generální ředitel německého energetického koncernu RWE Dr. Roser, že kdyby spojenecká vojska bombardovala účinněji německé elektrárny již v roce 1942, mohla být válka skončena o dva roky dříve.

Během své vlády v letech 1977-81 nechal americký president Jim Carter vypracovat 50 renomovanými vědci a vysokými důstojníky studii o názvu "Rozptýlené, decentralizované obnovitelné zdroje energie jako alternativa národní zranitelnosti a války." V ní dokládá, že nelze bránit žádnou zem, která má silně centralizovaný energetických systém jako například Spojené státy nebo Německo. Kdyby bylo narušeno centrální zásobování proudem, tak by byla ohrožena základní podmínka přežití. Ve studii je dále uvedeno, že při válečné konfrontaci SSSR a USA by na tom byly Spojené státy mnohem hůře, právě díky zranitelnosti svého energetického systému.

Irácká ropa jako casus belli?

Oficielní důvody udávané Spojenými státy pro válku s Irákem jsou: boj proti islámsko fundamentalistickému terorismu, vývoj atomových zbraní Husajnovým režimem a svržení diktátora, nehledě ovšem na to, že některé arabské režimy jsou s teroristickými organizacemi zapleteny více než Irák. To platí především pro Saudskou Arábii s ortodoxně fundamentalistickým proudem zasahujícím hluboko do vládního aparátu, který financuje teroristické organizace. Pákistán a Indie jaderné zbraně vyvinuly a Írán na nich pracuje. Diktátorů jakým je Saddám Husajn jsou tucty a kdyby se měla vést válka proti všem, nikdy by zřejmě neskončila. Hlavního cíle - omezení dalších atomových zbraní ve světě je možno dosáhnout jenom tak, že Spojené státy a další atomové velmoci budou konečně připraveny zbavit se svých atomových zbraní. Zavázaly se k tomu smlouvou o nešíření atomových zbraní, aniž by cokoli následovalo.

Ve skutečnosti chce Bushova vláda získat kontrolu nad iráckou ropou. Válka v Zálivu před deseti lety by jistě nebyla, kdy se v Kuvajtu a Iráku místo těžby ropy pěstovaly jenom datle. Světové ropné zásoby postačují na 40 let. Dvě třetiny těchto reserv se nalézají v Perském zálivu a největší zásoby jsou pod zemí Saudské Arábie a Iráku. Poměr mezi objemem roční těžby a dostupnými zásobami jsou v Íránu 1:53, v Saudské Arábii 1:55, v Arabských Emirátech 1:75, v Kuvajtu 1:116 a v Iráku 1:525! Poslední údaj vysvětluje strategický zájem na Iráku, protože pod jeho půdou leží poslední kapka ropy!

Jak hodně jde o ropu se stalo patrné z poslední americké iniciativy, která slíbila stálým členům rady bezpečnosti OSN - Rusku, Francii a Číně ropné koncese v Iráku po svržení Saddáma Husajna, aby získala jejich souhlas s vojenským zásahem! Nepřehlédnutelným rizikem války proti Iráku by mohla být světová hospodářská krize způsobená akutně stoupajícími cenami ropy. Válkou vyvolané protesty a nepokoje islámských fundamentalistů v arabských státech by ohrozily postavení uměřených vlád. Válka pracuje pro teroristy, které je naopak nutno izolovat a zamezit šíření jejich vlivu. Bushova vláda možná sází i na záminku pro pozdější intervenci proti Saudské Arábii.

Britským zájmem je také ropa

Co žene britského premiéra Tonyho Blaira na stranu prezidenta Bushe tak vehementně, že jej britští protiváleční demonstranti na svých plakátech označují "Blush"? Dvě ze šesti největších ropných společností na světě jsou britské - BP a Shell. BP má dokonce majoritní státní podíl. Komplexní britská politika v oblasti Zálivu by v období více jak sto let byla bez tohoto faktu stěží vysvětlitelná. Velká Británie jde v Zálivu krok za krokem - pakliže mu nemůže zabránit - s USA, aby hladce zajistila práva firem BP a Shell proti čtyřem velkým ropným koncernům a nebyla zatlačena na okraj.

Řešení spočívá v obnovitelných zdrojích energie

Alternativou k válce o fosilní zdroje je pro všechny země technická mobilizace všech forem domácích obnovitelných energií. Jejich potenciál je hluboce podceňován, ale ve skutečnosti postačuje, aby ve dohledné době zajistil nezávislost na ropě a zemním plynu. Místo nákladů na válku o ropu se musí konečně naše prostředky věnovat na zajištění trvalé náhrady ropy!

To všechno je důkazem, že zdánlivě levná ropa se již dávno stala politicky nesplatitelnou. Tržní programy pro zavádění pohonných hmot z biomasy se staly nejdůležitějším energeticko strategickým úkolem. Evropské sdružení EUROSOLAR během posledních let tuto úlohu koncepčně připravilo a ukázalo, že současnými pěstebními metodami a technikami je možno ropu úplně nahradit biomasou. Tento obrat by přinesl nejenom celosvětově potřebné uklidnění výbušného regionu Blízkého východu, ale současně by se stal dobrodiním pro saldo leckterého státního rozpočtu, nebude-li zatěžován stále větším dovozem fosilních paliv; byl by velikým přínosem pro zaměstnanost, zdravější život a oživením regionů a lokálních komunit novou prací by vrátil mnohým lidským osudům chybějící dimenzi.

Zdroje: Hermann Scheer/ Solare Weltwirtschaft, Solarzeitalter 4/2002, 3/2002, zprávy IEA