Blamovaná civilizace

Na sklonku první třetiny 17.století vládl Albrecht z Valdštejna nejmocnější armádou na evropském bojišti a při nabídkách na spojení se švédským kancléřem Oxenstjernou a sasským Arnimem mohl zformovat podobu středoevropského prostoru podle své libovůle. Takový útvar by se stal určujícím nejen pro celou Evropu,ale měl by vliv i na vznikající společenství v Americe. Již v tehdejší době lze hovořit o fenoménu euroamerické civilizace,kterou budeme v pokračování této úvahy nazývat bílou civilizací.

Když Hitler napsal Mein Kampf, vysloužil si pověst psychopata a směšného kašpara. Po jmenování kancléřem ukoval z chaotického Německa během několika let strašný válečný stroj a koncem roku 1941 ovládal větší část Evropy. Čela pancéřových jednotek německé armády pronikla na dohled věží Kremlu a Stalina jenom s námahou přesvědčili jeho poradci, aby neopouštěl Moskvu, což by mohlo být chápáno jako přiznání porážky.

Uvedené tři ukázky ilustrují tři fáze vývoje bílé civilizace. Její počátek, pak výboj do zámoří a nakonec v třetím případě předznamenání prokazatelného úpadku.

Dějiny jsou amorální a iracionální.Děje se stávají historií post faktum, teprve až se uskuteční a naplní. Jejich iracionalita je v tom,že se nedají předem stanovit a vypočítat. Jan Patočka ve svých brilantních Kacířských esejích píše: "Dějiny tvoří sled událostí nepředpokládaných s nimiž se nepočítalo a přece se staly." Robert Musil nevidí dějiny jako cestu kulečníkové koule, která, když se odrazí, proběhne určitou drahou, nýbrž podobá se cestě oblaků, podobá se cestě někoho, kdo bloumá ulicemi, kdo je tady odveden stínem, tam hloučkem lidí nebo podivným protětím domovních front a nakonec se dostane na místo, které ani nezná a které nebylo jeho cílem.

Je nepochybné, že naše bílá civilizace klesá dnes k samému dnu krize, kde v určitém bodu dojde k nějakému řešení, předvídatelnému z dosavadního vývoje toliko jako jedno z možných, více či méně pravděpodobnému, v podstatě však naprosto nejistému. Z dějin bílé civilizace lze vyvodit, že se od počátku potýkala s nápory různých zápletek, nikdy však nebyla blíže ztroskotání než v právě probíhajícím údobí. Evropské národy byly vždy vystavovány působení nebezpečných poruch, mají pro jejich příchod zvýšenou citlivost.To je také důvodem pro tak naléhavé dotazování o naší současnosti a budoucnosti.

Po tisíciletém vývoji nabyla bílá civilizace vystoupením Krista určující duchovní náplň. Křesťanství dalo nový smysl dosavadnímu vývoji a vyslovilo originálně nejen zákonitosti vztahu člověka ku transcedenci, ale též návrh na řešení otázek mezilidských, sociálních a světských. Jakožto duchovní síla proniklo křesťanství záhy do všech společenských vrstev, včetně vládnoucích, kde však bylo často zneužíváno k prosazování mocenských zájmů. Průběžně se tak začíná projevovat rozpor mezi filosofickými idejemi křesťanství a jejich prosazováním v praxi. Šíření víry násilím, výboji, ohněm a mečem představovalo tragickou dichotomii, která nepochybně ovlivnila celý další vývoj bílé civilizace. Vzrůstající napětí mezi dvojím pojetí uskutečňování Božího království na zemi vypěstovalo reformismus, jehož vyvrcholením byla třicetiletá válka. Její výsledek stanovil hranice mezi katolíky a protestanty, včetně politického uspořádání Evropy, samozřejmě také s důsledky pro zámořské oblasti.

Frekvence střetů ve vývoji bílé civilizace však až do určité doby neohrožovala stoupající růst její celkové moci. Po mohutných otřesech nastala další kulminace a zdálo se, že její perspektivy jsou nevyčerpatelné. V průběhu 18. a hlavně 19. století, v podobě euroamerické kultury, ovládala všechny kontinenty a stala se řídicí silou pro celý svět. V překotném letu za tímto cílem byly použity všechny prostředky bez ohledu na zpětné vazby, s nimiž se ostatně v optimistickém a narcistickém nadšení ani nepočítalo, expanze vojenská i ekonomická, eskalace moci, chladně kalkulující rozum, to vše podporované agresí vědy a techniky.

Zdá se však, jako kdyby základ chyby byl zakódován už v zárodečných genech nastupující civilizace, ve schématu Abel - Kain, které si podrželo po tisíciletí původní platnost. Zjednodušené myšlení bylo průběžně přítomné a tak se jeví, že Galileo jenom jako první zformuloval obecné povědomí. Představa, že všechno je spočitatelné, uchopitelné a vysvětlitelné prostřednictvím pouhého rozumu, byla přitažlivější a pohodlnější než tíživý a zneklidňující vid světa s jeho skrytostí, nevysvětlitelností a tajemstvím.

Úvahy o současném stavu světa se logicky zabývají příčinami krize,do níž zabředl. Krize je pociťována obecně, rozdíl ve výkladu jejího původu se zpravidla liší podle ideologie, kterou vykladači vyznávají. Jistá odrůda takových spekulací spatřuje řešení v odstranění nerovnosti sociální a ekonomické a nastolení spravedlnosti s omezením práv jedince, jiné hovoří naopak o co největším rozšiřování prostoru pro svobodu individua. Veškeré recepty, zkompromitované navíc věštbami obskurních prognostiků, ztratily věrohodnost, a tak věci pokračují svou cestou . Zde není naděje na nějaký radikální obrat k záchraně a ve skutečnosti pro vládnoucí síly ve světě není ani žádoucí cokoliv měnit.Dnešek pouze předestíráním určitých rozdílů maskuje impotentní podstatu fatálního stavu.

Vladimír Holan ve své básni Potom vyjadřuje svůj pocit takto:

...jenomže katastrofa se už udála a lidé ji teprve uskutečňují...

Bílá civilizace patrně nemůže uniknout zákonu evoluce, kterému podléhá každý jev ve vesmíru, každý strom, to jest zrození, růst, vrchol, úpadek a posléze smrt. Mnoho příznaku nasvědčuje, že dnešní pokročilá krize je předsmrtnou fází, těžko však časově určit, nakolik a jakým způsobem vzdálenou zániku.

Hektický a hédonický způsob života slouží k zahlušení obecného povědomí, které si v skrytu dosah hrozby uvědomuje. Věda a technika, rachotící na plné obrátky, odvádějí pozornost od podstaty otázek a nabízejí líbivá, leč klamná východiska.

Jak je vůbec možné, že věda a technika nabyly tak obrovskou a hrozivou moc, jak to, že z původního podřízeného služebníka vybujel tento Moloch?

Je to tím, že zavedením experimentu a jeho uznáním jako rozhodujícího faktoru získaly tyto disciplíny strašnou zbraň. Využili ji podle schématu: Vědecké, tudíž pravdivé, je pouze to, co lze ověřit experimentem. Svobodnou duši člověka nelze experimentálně prokázat, je tedy třeba chovat se tak, jako kdyby nebyla. Není-li duše, je člověk jenom jistým druhem mechanismu, něco jako komplikovaný stroj. Stroj nepotřebuje svobodu.

Zvěcňování člověka vytvářelo ovšem některé potíže. Člověk chová alespoň povědomí o své vyjímečnosti a stálo mnoho úsilí tuto danost otupit. I zde přiskočila věda a technika na pomoc, aby vykompenzovaly každou špetku postupované svobody, tu nějakým předhozením materiálního zpohodlnění, tu útěchou: "Žiješ přece lehčeji, další pokrok je za dveřmi, užívej dne a nemysli na smrt, ta je v nedohlednu a snad vůbec ani není!"

A mnohý jedinec ten úplatek v podstatě přijal, přistoupil na ten neuvěřitelný podvod a spokojil se svobodou na víkend. Tímto způsobem byl vypěstován určitý typ člověka určité civilizace bez ohledu na kontinenty, hranice, politické systémy a mocenské bloky. Je to univerzální individuum hromadící věci, tím nešťastnější, čím více jich má, možná v horší situaci než divošský sběrač. Ztratil úctu k výšinám, tím zároveň ztratil vědomí sebeúcty, a tudíž nepožívá úcty ani svých nejbližších, své ženy, dětí, natož okolí. Je odsouzen k samotě, tedy egoista, lhostejný k volání druhého o pomoc, hlavně, že on sám má klid. Nemiluje nikoho a nikým není milován.

Vlastnosti, které si tento jedinec osvojil, promítá do širšího společenství, uplatňuje své požadavky vůči vládnoucí vrstvě, která nakonec, ať chce či nechce, musí zajišťovat své postavení a vzájemnou koexistenci, a pro zachování statu quo musí sobectví ovládaných uspokojovat. Díky tomuto kupčení se zmítají malé i velké státy v křečích stejných chorob, jen hůře či lépe tajených. Přitom všichni vespolek předstírají pevné zdraví a optimismus do budoucna.

Ať už probíhala historie bílé civilizace v různých peripetiích, vždy byla kultura, jako ostatně u všech velkých civilizací, nejen výrazovým prostředkem, ale i výkonem, který ospravedlňoval její trvání. Oproti dřívějším epochám se v poslední době jen sporadicky objeví mimořádné dílo jak v architektuře, tak ve výtvarném umění nebo literatuře.Představitelem soudobé kultury se stala televize, poťouchle pomrkávající skřet propagandy a manipulace, ryzí vmetek vědotechniky do lidského soukromí.

Karel Čapek rozlišuje tři stupně: Chytrost, rozum, a moudrost. Dějiny ukazují, že bílá civilizace nepostrádala moudrost v duších, srdcích a myšlenkách vynikajících jedinců, v praktickém uskutečňování skvělých idejí si však počínala vždy spíše chytrácky, než i jen rozumně. Nesplnila svůj závazek vůči odpovědnosti, natož povinnosti. Nedokázala prosadit tak prostý, ale současně těžký úkol milovat bližního jako sebe sama, aby mohl nastat pokoj lidem dobré vůle. Místo lásky nastolila meč, místo pokoje boj, krev a násilí. Frapantním případem je pokus o rovnost v chlebu, který dospěl k hlásání nenávisti, jakožto návodu k východisku. A tak naše bílá civilizace stojí na dnešním rozhraní dějin nahá, trapná, blamovaná, nespasila svět, nýbrž ho uvrhla do stavu hrozícího sebezničení.

Bezduchý kolotoč výroby pro výrobu zaplavuje společnost dalšími plechovými a plastikovými věcmi, které ve skutečnosti nikdo nezbytně nepotřebuje, ale nikdo ji také už nedokáže zastavit. K oné nadvýrobě šuntu je zapotřebí stoupajícího množství surovin a energie, získávaných drancováním přírody. Ještě nikdy v dějinách se v tomto směru nevyskytlo barbarštější společenství než bílá civilizace. Neosvědčila se, příroda tudíž nemá důvod ji zachovávat. Civilizace ostatně vznikaly a zanikaly, a konečně tu jednu smrt jsme všichni dlužni universálnímu Bohu.

Ano, žijeme v dějinách na úvěr, veškeré lidstvo i jeden každý z nás. Utěšovat se vírou v záchranu pomocí rozumu, vědy a techniky, když jsou za současný stav odpovědny a dovedly nás na okraj propasti je sebešálení.

V jejich podstatě není zakódována možnost pro radikální změnu a budou pokračovat ve své pustošivé činnosti. To nejhorší je jisté, jak praví jedno staré přísloví.Dosavadní zkušenost staví před náš zrak toliko jednoznačně neblahé možnosti.

A přece zbývá naděje. Poskytuje ji právě iracionalita dějin, prostřednictvím naší za-zkušenosti, tím, co je také zázrakem. Naše jediná šance je tedy doufání v zázrak, o jehož podobě a projevu nemáme prozatím nejmenší představu. Rozhodnutí katastrofické je v našich rukách, spásné však leží mimo ně.

Žijeme na úvěr, v silokřivkách obrovských mocí, rozprostřených nad námi, kolem nás i v nás samých. Chlácholit se útěchou,že je dnes život přece jen snesitelnější než někdy předtím, závisí na relativitě náhledu, a v opominutí nebezpečenství, že náš úvěr může být kdykoliv vypovězen. Odpovědnému člověku nezbývá než být s tímto vědomím. A žít tak, jako kdyby měl zítra zemřít.