Výzva teroristům: vražděte dále, ale vybírejte si cíle!

Šílenci, vrazi, teroristé a různá víceméně radikální hnutí existovala co pamatuji. Jenže problémy se řešily jinak. Řekl bych spíše rytířsky. Ještě před dvěma desítkami let bývalo zvykem, že si nespokojenci vyřizovali účty rovnou s těmi, kteří měli moc rozhodovat, a byli tak či onak přímo zodpovědni za trable té které skupiny, hnutí, enklávy či národa. Slavné atentáty na čelní politiky vešly do dějin, ať už to bylo zastřelení knížete Ferdinanda v Sarajevu (1914), Reinharda Heydricha (1942), Johna F. Kennedyho (1963) nebo zabití Olafa Palmeho (1986). Dříve nikoho z tehdejších atentátníků zřejmě nenapadlo přepadnout divadlo, unést letadlo, vzít jako rukojmí obyčejné lidi - civilisty, či někam položit bombu. Nový proud byl, myslím, zahájen až v Mnichově v roce 1972, tehdy poprvé trpěli nevinní sportovci za činy svých vlád.

A ještě něco se změnilo. Frekvence jednotlivých útoků. Dříve takové činy oddělovaly od sebe desítky let. Dnes? Pouhé týdny, někdy i dny. Čím to je, že se počet teroristických činů tak prudce zvyšuje? Znamená to snad, je nás příliš mnoho? Řekněme, že dnes na planetě žije tři až čtyřikrát více lidí než v dobách, o kterých mluvím. Pak by, statisticky, mělo k takovým činům docházet řekněme jednou za rok. Ve skutečnosti k nim dochází mnohonásobně častěji - v intervalech dnů a týdnů. Snad je to tím, že roste arogance politiků, hromadný útlak národů a států a z toho vyplývající frustrace, kterou se ti nejradikálnější snaží řešit násilím.

Úmyslně teď nebudu porovnávat oprávněnost tehdejších a dnešních atentátů z hlediska morálky. Není smyslem tohoto článku zamýšlet se nad větou profesora ve Vyšším principu "z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločin". Jde mi o něco jiného. O zamyšlení, proč si dnešní nespokojenci nevyřizují účty rovnou s těmi, kteří jsou za jejich problémy ať přímo či nepřímo zodpovědni. Totiž s politiky. Nemusíme ani příliš dlouho bádat, abychom odhalili dvě příčiny.

Tou první je určitá neprofesionalita a snad i lenost dnešních šílenců a vrahů. (Všechno je čím dál horší. Ani ti vrahové už nejsou to, co bývalo .) Je snazší obsadit divadlo či nechat vybuchnout bombu před diskotékou, než připravit a realizovat plán na odstřelení politika. Inu, profesionálů typu Šakala nikdy nebylo mnoho.

Tou druhou je skutečnost, že dnešní politikové jsou v podstatě k nedostižení. Vystavili neprůchodnou a neprůstřelnou zeď mezi světem, ve kterém žijí, a světem nás ostatních. Hlídají je stovky a tisíce vyškolených zabijáků. Pravděpodobnost, že se někdo nepovolaný dostane do blízkosti kteréhokoliv vysoce postaveného politika, je nepřímo úměrná padoušství a moci příslušného politika.

Politikové si zbaběle uzurpovali nejvyšší bezpečnost pro sebe a arogantně ponechali nevinné civilisty na pospas vlkům. Provádějí necitlivá a bezohledná rozhodnutí, aniž by byli ochotni nést za to svou kůži na trh. A my jim to baštíme. Zapomínáme, že i oni jsou jen obyčejní lidi, jejich vysoké funkce jsou volené, nejsou doživotní (ač osobní ochranu v některých zemích mají doživotně).

Jsou životy Putina či Bushe cennější než životy stovky a tisíců občanů, jejichž jediným proviněním bylo to, že byli v nesprávnou dobu na nesprávném místě? Nebylo by na čase sáhnout do těch nedobytných pevností a vytáhnout ty muže za límec ven, aby nesli odpovědnost za každé své rozhodnutí? Předpokládám, že by žádný z nich nepřežil 24 hodin.

Je to pochopitelně jen zbožné přání. My, jako občané, nemáme vůbec žádnou možnost něco změnit. Na to ta naše tzv. demokracie nestačí. Můžeme nanejvýš napsat petice a v nich slušně poprosit, šoupajíc nohama, zda by naši volení zástupci nebyli ochotni se nám, obyčejným lidem, více přiblížit. Kde by taková petice skončila, nemusím rozebírat.

Ukončím tento článek výzvou teroristům. Politikům nic vzkazovat nebudu, protože s nimi - na rozdíl od teroristů - jednat nelze. Všem teroristům, vrahům a pošukům bych rád vzkázal, aby si klidně dál pokračovali ve svém díle, ale aby se snažili více se profesionalizovat. Já vím, že není dnes snadné odprásknout toho, kdo za vaše problémy skutečně může. Ale pokud vám na vašich vlastních životech nezáleží (a myslím, že často je tomu tak), pak by se nějaká cestička určitě našla. Nejenže dotyčný dojde trestu sám, ale ten další, který přijde na jeho místo, si možná dá větší pozor. A ještě snad získáte za svůj čin určité sympatie. Na rozdíl od toho, co děláte teď. Protože zabíjet nevinné neozbrojené civilisty je ubohost a zbabělost.