Horem dolem, dokud se nepozvracíme

Amerika je posedlá. Posedlá rok dlouhým naříkáním nad vlastní bolestí z rány, kterou utržila minulé září. Sebestřednost, egoismus a uřvané militantní hurávlastenectví ovládá už rok sdělovací prostředky. Kolik komentářů bylo o útoku publikováno, kolik pořadů natočeno, kolik odznaků a knoflíků s americkými symboly a amerických vlajek prodáno, to se nikdy asi nedozvíme. Žádná jiná země na světě by nevydržela tak dlouho litovat sebe samu a současně vyhrožovat údajným původcům útoků na WTC.

Podle toho, jak to americké prostředky podávají, se zdá, že nikdy v historii lidstva nebyl žádný stát zasažen takovou ztrátou, jakou utrpěli Američané 11. září. Co záleží na desítkách tisíc mrtvých v bývalé Jugoslávii, Palestině či v Afghánistánu. Pravda, byli to civilisté, mnohdy ženy a děti, které s válkou neměly nic společného, ale šlo přece o neameričany. Tím pádem došlo pouze k collateral damage, jaképak saky paky. Američané jsou přesvědčeni, že ztrátě jediného amerického života se nic nevyrovná.

A jako by nebylo toho všeho dost, znovu se teď - u příležitosti prvního výročí - zdvedá vlna umělého smutku, kvílení a bičovaného vlastenectví, temných vyhrůžek všem, kdo stojí v cestě americkým cílům a jejich hodnotám. Amerika se nepoučila, není schopná uznat to, o čem se už dnes otevřeně mluví ve většině zemí světa, včetně takových beznázorových zemí, jakou je Kanada: totiž že si Američané mohou podstatnou měrou za jedenácté září sami. Že ho vyvolali svou arogancí, podporou zkorumpovaných vojenských režimů loutkových vlád, potlačováním lidských práv v mnoha problémových zemích světa.

Co tedy víme po roce? Do dneška nebyli zjištěni viníci, nebyl nalezen usvědčující důkaz. Ani těch nepřímých ukazujících na al-Káidu není dost. Jistěže nás noviny denně bombardují jakýmisi domněnkami, které, tolikrát opakované, se zvolna stávají pravdou.

V naprosté absenci jasných důkazů se daří konspirativním teoriím. Po Internetu jich cirkuluje několik. Mnozí si na nich postavili živnost. Např. francouzský levičák, bývalý student teologie a člen Réseau Voltaire (Voltairova síť) Thierry Meyssan, autor knihy 9/11 - velká lež. Tvrdí v ní, že za útokem stojí americké ultrakonzervativní pravicové milice, které se rovněž chystaly odstranit Bushe. Proč by to dělaly, když Bush sám je ultrakonzervativní pravičák, pan Meyssan nevysvětlil. Kniha se stala bestsellerem, v prvních měsících se prodalo 210 tisíc výtisků, byla přeložena do šestnácti jazyků včetně bulharštiny.

Jiná teorie vychází ze staré právnické otázky komu to prospělo. Prospělo to Arabům? Al-Káidě? Bin Ládinovi? Palestincům? Stěží. Spíše jim to velmi uškodilo. Arabové jsou dnes v celém světě považováni za teroristy, nakládáno je s nimi v mnoha státech jako s občany druhé kategorie. Jsou předmětem intenzívního šmírování, jejich domovy jsou podrobovány ponižujícím prohlídkám, jsou vyslýcháni a zavíráni po tuctech, často bez důkazů a bez vznesení obvinění drženi mnoho měsíců ve vyšetřovacích vazbách. Jsou jim zabavovány majetky a zmrazována bankovní konta. Jejich děti jsou ve školách napadány, lidé s Araby nechtějí létat v letadle.

Prospělo to Izraeli? Ano, protože to sjednotilo a zatvrdilo západní svět vůči jejich odvěkým nepřátelům. Postavilo to Ameriku do takové pozice, v jaké byl Izrael už třicet let od doby, kdy protizákonně a sprostě obsadil území, na která nemá a nikdy neměl nárok. Kolik toho američtí Židé věděli o útocích předem, nám oni sami samozřejmě nikdy nesdělí. Ale je-li pravdou, že mezi 2 823 mrtvými po pádu "dvojčat" (finančním a obchodním srdci New Yorku) byl jen jediný Žid, jak o tom referuje článek Ed Tonera Evidence of Mossad Treachery in the WTC, když přitom finance a obchod jsou tradičně obory, ve kterých Židé dominují, pak je opravdu na místě se ptát, jak je to možné?

Prospělo to prezidentu Bushovi, který trpěl opakovanými útoky na legitimitu svého prezidentství? Nejasné výsledky voleb, podezření z manipulace s volebními lístky, podivné rozhodnutí soudu v poměru hlasů 5:4 v jeho prospěch, to vše nebylo milé ani jemu a ani těm, kteří jej do funkce dostali. Bush potřeboval něco, kde by občanům dokázal, že jeho zvolením neprodělali.

A prospělo to jestřábům, kteří Bushe do úřadu dosadili: vojenským a naftovým obřím korporacím, ultrakonzervativnímu křesťanskému křídlu mezi republikány, které čím dále více cítilo, že ztrácí vliv a půdu pod nohama.

Prospělo to silám v CIA a FBI, které se snažily kontrolovat myšlení občanů, zjistit jejich názory, potlačit ústavní svobody a nastolit policejní stát. Ty snahy kontrolovat myšlení občanů nejsou v Americe nové. Nová je ale technologie šmírování, která pokročila tak, že umožňuje velmi efektivně sledovat kohokoliv. Jediné, co bylo nutné udělat, je zbavit se starých nevyhovujících zákonů, které toto zakazovaly. A právě příchodem událostí z 11. září dostaly tyto snahy legitimní charakter.

Této konspirační teorii jsem ochoten věřit. Ale současně nám musí být jasné, že pravdu se nikdy nedovíme, tak, jako jsme se nikdy nedozvěděli, kdo stál za atentátem na prezidenta Kennedyho v Dallasu v roce 1963.

Za těch dvanáct posledních měsíců padlo mnoho mýtů o amerických lidech, jejich hodnotách, o jejich morálních a mravních kvalitách. O jejich schopnostech vzdorovat nebezpečí, o jejich odvaze, rozumnosti, nadhledu. Ukázalo se, že americký trpaslík nejenže není větší než ten neamerický, on je dokonce menší - a to v mnoha směrech. Obluzen, přesvědčen o své dokonalosti a síle, opit dosaženým stupněm kvality života, vlastními sdělovacími prostředky neustále utvrzován ve svém konání, ztratil zcela úctu k jiným, neamerickým trpaslíkům.

Vezměme si jen takovou věc: pozůstalí po 2 823 obětech z jedenáctého září, poháněni vlastním mamonem, si vystavěli z neštěstí svou příští existenci. Rezolutně odmítli vládní podporu z peněz daňových poplatníků ve výši od 600 tisíc až dva miliony na rodinu jako směšnou, vědouc, že jejich "žal" má mnohem vyšší hodnotu. Pod vlivem bezskrupulózních právníků, kteří okamžitě vycítili svou životní příležitost a vydali pro pozůstalé oběti brožurku (kde se mimo jiné praví "If ever there were a cause that demanded our most magnificent effort as lawyers, as human beings, as Americans -- this is it" - Jestliže někdy byl případ, který vyžadoval naši nejskvostnější snahu jako právníci, lidské bytosti, Američané, pak - to je on!) se pokoušejí obvinit a soudit kdekoho: od představitelů přístavů New York a New Jersey za to, že "dvojčata" postavili , až po ty, kteří údajně podporovali Osamu bin Ládina.

Na lavici obžalovaných se tak sejdou představitelé súdánské vlády, členové vládnoucí královské rodiny Saudské Arábie, banky a charitativní organizace a dokonce těžaři drahokamů z Jižní Afriky za finanční podporu Ládinovi.

Požadovaná částka jednoho bilionu dolarů je nejvyšší v historii lidského soudnictví. V přepočtu by to vycházelo na 354 milionů na každou rodinu, ve skutečnosti více, protože ne všechny rodiny pozůstalých se k žalobě připojily). Diví se někdo, že tyto rodiny odmítly "almužnu" nabízenou americkými daňovými poplatníky?

A američtí právníci, kteří cítí v kostech, že toto je pro ně případ tisíciletí, vědí, že kdyby jim to vyšlo, dostali by nejméně deset procent z vysouzené částky, není ale výjimkou, že jejich poplatky (podle zvykového práva) dosahují až padesáti procent vysouzené částky.

A přece ztráta těchto rodin není větší, nežli ztráta kterékoliv jiné rodiny světa, kde náhle zemře jeden její člen.

Larry Silverstein, v jehož rukách se scházely peníze za nájem (lease) kancelářských prostor ve Světovém obchodním centru, požaduje zaplatit sedm miliard, na které byly budovy pojištěny, dvakrát. Zdůvodňuje to tak, že budovy byly postihnuty dvěma nehodami. A myslí to vážně.

Lisa Beamer, žena v domácnosti, jejíž existence byla před jedenáctým zářím odsouzena k nicotě, je americkou superstar. Nejenže je registrovanou držitelkou věty Let's Roll!®, zakladatelkou Nadace Todda A. Beamera, která má pomáhat dětem obětí, ona také prodává trička, loga a vlaječky s jejím Let's Roll!®, má webovou stránku na stejné téma, účastnila se několika stovek televizních pořadů, píše knihu a vydává paměti. Její okázalý, tisíckrát ždímaný smutek, zdá se, stále její spoluobčany dojímá.

Americká média portrétují všechno toto sebezvýhodňování a zahleděnost do sebe v tichém pohřebním tónu národa, který od té doby žije ve smutku.

A tak budeme muset toto jedenácté září znovu absolvovat orgie okázalého smutku okořeněného vyhrůžkami jiným národům. Tak dlouho nám to budou cpát horem dolem, dokud se z toho nepozvracíme...