Holocaust - dojná kráva

Po dlouhá léta obviňovali Židé švýcarské banky, že profitovaly z jejich pracovního nasazení a že úmyslně tajily obrovské zisky plynoucí jim z účtů po obětech holocaustu. Hovořilo se o částce sedmi až dvaceti miliard dolarů.

Kolik bylo skutečně na účtech peněz? Banky v roce 1962 ukončily vnitřní audit spících kont a oznámily, že na nich bylo všeho všudy 10 milionů dolarů. Tuto částku také pozůstalým vyplatily.

Po pádu tzv. železné opony se přihlásili další pozůstalí. Banky tedy provedly znovu audit (ačkoliv už v roce '62 věc oficiálně uzavřely) a našly ještě necelých pět a půl tisíc kont, které by mohly patřit obětem holocaustu (důkazy chybějí). Průměrný vklad (včetně úroků) na těchto kontech byl 12 tisíc dolarů, úhrnná částka 67 milionů.

V květnu 1995, tedy u příležitosti 50. výročí ukončení II. světové války, se švýcarský prezident formálně omluvil za to, že Švýcarsko za války odmítlo poskytnout Židům azyl. Následovala diskuze, která znovu otevřela otázku židovského majetku uloženého před válkou v době války ve švýcarských bankách.

Švýcaři znovu provedli audit (kolikátý už v pořadí?), našli ale pouze 775 spících kont, která by snad ještě mohla patřit obětem holocaustu. Totální částka na nich uložena činila 32 miliony dolarů. Nabídli tuto částku jako základ pro další jednání se Světovým židovským kongresem (World Jewish Congress - dále jen JWC). JWC to briskně odmítl jako zcela nedostatečné.

Ten, v těsné spolupráci s americkým Muzeem oběti holocaustu a Centrem Simona Wiesenthala, mobilizoval americké politiky. Použil bankovní komise Senátu i Kongresu jako odrazového můstku k sehrání nestydaté pomlouvačné kampaně.

Kampaň rychle degenerovala do křivých obvinění a pomluv švýcarských občanů. Např. Tom Bower ve své studii financované Centrem Simona Wiesenthala napsal, že obyčejní švýcarští občané "vědomě profitovali z těchto krvavých peněz", že spáchali "neslýchanou krádež", dále že "lačnost a chtivost Švýcarů je unikátní", že "švýcarský charakter je kombinací jednoduchosti a dvojakosti", že Švýcaři byli "nejen příznačně nudní lidé, kteří neměli od doby Viléma Tella ani hrdinů, ani umělců, ale že to byli nepoctiví kolaboranti nacistů profitující na genocidě."

Holocaustový průmysl veřejně obvinil švýcarské banky, že systematicky brání dědicům po obětech holocaustu přístupu k účtům v hodnotě 720 miliard dolarů. Švýcarské banky kapitulovaly před politickým tlakem a stupňujícími se urážkami a napadáním v americkém tisku a souhlasily s pětiletým odtajněním bankovního tajemství. Vzdaly se tedy toho nejcennějšího, co budovaly stovku let: své pověsti o zachování bankovního tajemství.

V roce 1996 sehráli Židé divadlo před bankovní komisí amerického Kongresu: Skupina přestárlých žen a jeden muž svědčili proti švýcarským bankéřům. Později se objevilo svědectví Itamara Levina, šéfredaktora hlavních izraelských podnikatelských novin, že téměř nikdo ze svědčících nebyl schopen předložit sebemenší důkaz o existenci nějakého majetku ve švýcarských bankách.

Ještě před prvním slyšením před americkým Senátem souhlasili Švýcaři v dubnu 1996 s ustavením šestičlenné komise (tři členové ze židovské restituční organizace a tři ze švýcarské bankovní asociace, v čele komise stál bývalý šéf americké federální emisní banky Paul Volcker) a podřízení se jejímu nálezu.

V roce 1997 Švýcarsko oznámilo, že obrana před JWC je už přišla na 500 milionů dolarů. V dubnu 1998, pod soustředěným tlakem celosvětové nenávistné kampaně vedené JWC na všech možných i nemožných frontách, začalo Švýcarsko ustupovat. V červnu přišly švýcarské banky s nabídkou: 600 milionů dolarů, ačkoliv neexistoval žádný důkaz, že si Židé tolik u nich uložili.

JWC se Švýcarům vysmál. Celý následující měsíc stupňovalo USA vyhrůžky, že zavede vůči Švýcarsku tvrdé hospodářské sankce, nedají-li více. Švýcaři se zhroutili a nabídli 1,25 miliardy - bylo to rok předtím, než slavná Volckerova komise dokončila svůj audit ve švýcarských bankách.

Dohoda pokrývala tři skupiny pozůstalých: (1) uplatňovatelé nároků na spící švýcarská konta, (2) utečenci, kterým byl za války odmítnut azyl ve Švýcarsku, (3) oběti nuceně nasazených, ze kterých měli údajně Švýcaři výhody.

Vyšetřování Volckerovy komise trvalo tři roky a stálo další půl miliardy dolarů. Zaplatili to opět Švýcaři. V prosinci 1999 vydala konečně komise výslednou zprávu o spících kontech. Vyjímám:

• Byly vyšetřeny 254 banky za šedesát let jejich činnosti
• Nebyly zjištěny příznaky systematické diskriminace, maření přístupu, zpronevěry nebo porušení předpisů požadovaných švýcarskými zákony. Zpráva nicméně kritizuje některé banky v tom, jak zacházely s účty oběti nacistické persekuce.
• Zpráva na druhé straně přiznává, že existuje nezanedbatelná evidence o tom, že banky v mnoha případech aktivně vyhledávaly pozůstalé po majitelích spících kont, a našly-li je, promptně je vyplatily.

Komise vybrala (stylem ten člověk byl asi Žid. Má takové židovské jméno...) další 53 tisíce kont, která by mohla mít souvislost s holocaustem. Seznam byl později zredukován na 36 tisíc kont. Nepomohlo ani to, že v roce 1997 ukradl noční hlídač Christoph Meili účetní knihy z období 1900-1945 a doručil je Židům. Nic nenašli. Zkrátka, kde nic není, ani smrt nebere.

A tak, zatímco švýcarské banky platily a platily, žijících obětí holocaustu rychle přibývalo. V průběhu švýcarské aféry JWC tvrdil, že stále žije 250 tisíc lidí, kteří přežili holocaust. Už toto číslo je zřejmě nadsazeno. Muselo by jim dnes totiž být v průměru kolem osmdesáti let. Většina z nich ale žije v zemích, jako jsou Sovětský svaz (průměrná délka života 60 let), Amerika (77 let) a Izrael (73 let). Gribetzův plán, zveřejněný v září 2000 pod jménem "Special Master's Proposed Plan of Allocation and Distribution of Settlement Proceeds", už hovoří o celém milionu žijících pozůstalých.

Je pravděpodobné, že ve skutečnosti jen velmi málo pozůstalých uvidí nějaké peníze. JWC a další řídící organizace totiž provádějí komplikovanou politiku oddalování výplat švýcarských peněz. A nejen to. Handrkují se dokonce i s americkými právníky, kteří je v průběhu dojení Švýcarů zastupovaly. Pan Finkelstein si myslí, že peníze se nezačnou vyplácet ne dříve, než většina pozůstalých zemře. Snaha vedoucích Židů je jasná: naplnit švýcarskými penězi pokladny židovských organizací.

Zdroje

The man who said too much (Rozhovor s Normanem Finkelsteinem v Independent)
Mezinárodní komise pro vyřizování pojistných nároků z období holocaustu
http://www.swissbankclaims.com/