Toronto v krizi

Čtyřmilionové město je drženo jako rukojmí odborářskou mafií. Radní přešlapují z místa na místo, aniž by byli schopni řešit krizi. Všechna veřejná koupaliště jsou zavřena z důvodu stávky jejich zaměstnanců. Chodníky v některých částech města zvolna mizí pod haldami rozkládajících se odpadků (střed města - downtown - je pořád ještě čistý). Pláže kolem jezera jsou zavaleny horami černých plastikových pytlů s odpadky. Městské parky také. V pětatřicetistupňovém horku se zbytky v černých pytlích rychle rozkládají. Některé pytle praskly a obsah se vyvalil na ulici. Toronto v tomto období mívá pravidelně problém se smogem. Letos je neobyčejně horký rok (tento týden neklesly teploty pod 30 stupňů Celsia ani v noci, přes den bylo běžně 35 stupňů Celsia). Mimo smogu a horka přibyl navíc puch z rozkládajících se odpadků. V kanálech a děrách se připravuje exploze populace krys. Takové hody ještě nepamatují. Hygieničtí pracovníci města jsou rovněž ve stávce. Někteří doktoři tvrdí, že zatím není důvod se zneklidňovat.

Tak vypadá Toronto těchto dnů. Před více než týdnem vstoupilo do stávky šest tisíc zaměstnanců města odpovědných za odvoz odpadků. Před několika dny se k nim přidalo dalších osmnáct tisíc státních zaměstnanců, od zdravotních inspektorů přes zaměstnance školek, veřejných bazénů a dalšími administrativními pracovníky konče. Důvodem prý nejsou peníze, ale job security, neboli požadavek jistoty, že nikdy nebudou propuštěni.

Malá procházka světem odborů

Odboráři se mnoha zemích na Západě usilovně snaží nastolit sociální jistoty, jak je všichni známe z období budování socialismu v Československu a jiných východoevropských zemích. Většinou se jim to daří. Mají své krédo. Stručně se to dá vyjádřit rčením socialisticky pracovat - kapitalisticky žít. Protože ale Kanaďané tohle rčení neznají a jsou od doby socialistického premiéra Pierra Trudeaua náchylní věřit v sociální spravedlivý stát, kde se všichni budou mít dobře, mají často tendenci odborářům fandit. Jaksi jim nedochází, že soudruzi z odborů žijí na jejich účet.

Přítomnost odborových skupin snad má určité zdůvodnění v soukromých fabrikách, kde zaměstnavatel - zlý kapitalista - má tendenci maximalizovat zisky na úkor pracujících, ale zcela jinak je tomu ve státní správě. Služby poskytované státem bývají nezbytné. A navíc stát garantuje svým zaměstnancům jistoty, o jakých se pracujícím v soukromém sektoru ani nezdá. Pravdou ovšem je, že státní správa je odboráři plně kontrolována.

Zažili jsme už tady stávky pošťáků, pilotů, pracovníků drah, lékařů, sester, městské hromadné dopravy včetně metra. Ve všech těchto stávkách postupovali odboráři stejně. Rukojmími jim byli nevinní občané, které trápili tak dlouho, až stát na jejich nezřízené požadavky přistoupil.

Toronťané v pasti

V tomto případě se ale zdá, že Toronťanům pomalu s odboráři dochází trpělivost. Odboráři brání tomu, aby město najalo soukromé firmy nebo náhradní pracovníky. Město sice vyhradilo několik lokalit, kde mohou občané přinášet své odpadky, ale odboráři tato místa obklíčili řadami svých věrných. Nutí občany, aby v pětatřicetistupňovém horku stáli hodiny v řadě a odevzdávali pytle postupně. Čtyřhodinové čekání není výjimkou. V odborářské terminologii se tomu říká picket lines. Podle jakýchsi zvrhlých zákonů mají na to právo a nikdo jim nesmí picked lines zakázat nebo narušit. Mnoho lidí tedy raději, než by čekalo ve frontách v horku, své odpadky vyhazuje tajně po parcích a plážích, nebo je prostě nechává jen tak na ulicích. Chytí-li je při tom policie, může jim udělit pokutu až ve stovkách dolarů.

Výkonná administrativa města Toronta má prostředky, jak stávku ukončit. Mohla by deklarovat služby těchto zaměstnanců jako nezbytné (essential services) a nařídit návrat do práce (back to work legislation). Jednání o kolektivní smlouvě by pak pokračovalo, ovšem odboráři by tak přišli o svou výhodu vydírat město. To by ovšem musela být administrativa města více potentní a nesměla by se bát osočování v levicovém (tedy veškerém kanadském) tisku.

Jednání mezi odboráři a městem uvázlo na mrtvém bodě. Město sice požadavky odborů odmítá, ale současně není ochotno zasáhnout proti stávkujícím ostřeji. Důvody odmítání nespočívají ani tak v tom, že požadavky jsou nehorázné, ale spíše v tom, že město si je skutečně nemůže dovolit. V městské pokladně je díra, finance jsou dávno v červených číslech, daně, které občané platí městu, se zvedají do takových výšek, že hrozí občanská revolta. Přesto není pochyb, že radní v podstatě se stávkujícími vnitřně souhlasí. Svou náchylnost k levicové politice a svou zkorumpovanost prokázali v minulosti již několikrát.

Pro ty, kteří neznají kanadský daňový systém: občan platí daně třikrát třem zdánlivě nezávislým úrovním státní správy: městu, provincii a státu, přičemž mnoho funkcí se překrývá nebo jsou přímo duplicitní. Často není jasné, která státní složka by měla poskytovat kterou službu. Jednotlivé úrovně státní správy (město, provincie, stát) si přelévají peníze z pokladny do pokladny, přičemž městské a provinční vlády si nárokují právo obdržet od federální vlády různé podpory a platby. Tím se umožňuje život obrovské, přebujelé státní administrativě. Státní správa je šedá zóna, kde nikdo není za nic zodpovědný, kde kvete korupce a vládnou odbory.

Jak referují dnešní noviny, odboráři obviňují vedení města z nepružnosti. V tom, kupodivu, mají pravdu, ale jinak, než si to myslí oni.

Krysy a potkani se chystají na hostinu. A spolu s nimi možná i nemoci, jak je známe ze zemí Třetího světa a z vyprávění historiků.

Poznámka na závěr: Každou fotografii si můžete zvětšit tím, že na ni kliknete.