Někdo se vykálel do fotokopírky

Mezi Američany existuje obecné povědomí, že není možné učit etice Izrael - toto světlo mezi národy. Neexistuje národ, který by byl více etický, více nevinný. Tak nám to říkají.

Ale nedávno jsem viděla něco, co se usadilo v mém podvědomí. Nemohu se toho zbavit. Stává se mi to občas. V moři informací najednou vyskočí jeden jediný a jedinečný detail - elektrizující, nahánějící hrůzu, téměř vás zbavující normálního rozumu. Lidská mysl po čase přestává vnímat všechny ty hrůzy kolem izraelsko-palestinského konfliktu. Tolik jsme toho už četli, tolik obrázků jsme viděli, desítky a stovky nevinných mrtvých z útoků palestinských teroristů, nebo izraelských tanků, popř. ostřelovačů střílejících na civilisty, města a utečenecké tábory zdevastované v minulých týdnech, zničené infrastruktury palestinské společnosti, že se stáváme indiferentní k utrpení. Ale jedna věc mi utkvěla v paměti a nemůžu se jí zbavit.

Šestého května uveřejnily noviny Haaretz článek odvážné izraelské reportérky Amiry Hass, Someone Even Managed to Defecate into the Photocopier. V tom článku popisuje autorka spoušť, jakou po sobě zanechala izraelská armáda opustívši budovu palestinského Ministerstva kultury v Ramallahu po měsíci obléhání a okupace.

Groteskní vandalismus - tak by se dalo charakterizovat to, co viděli pracovníci ministerstva, novináři a kulturní atašé po vstupu do zničené budovy. Vybavení pro televizní a rádiový přenos bylo vyházeno z oken, elektronická zařízení zničená nebo rozkradená, polámaný nábytek zasypaný hromadami papírů, dokumentů, knih, počítačových disků a rozbitého skla. Dětské malby zničeny.

"A pak tam bylo ještě něco," popisuje paní Hass: "V budově jsou dvě toalety na každém patře. Ale vojáci močili a káleli všude jinde v budově, jen ne na místech k tomu určených: Na podlahu, do květináčů, do šuplíků psacích stolů, do plastikových pytlíků, které pak zanechávali rozházené po budově. Některé tyto pytlíky se vlivem horka roztrhly. Někdo dokonce zvládl vykonat velkou potřebu do fotokopírky. Vojáci močili do prázdných láhví od minerálek, tucty těchto láhví byly ve všech místnostech ministerstva, v papírových krabicích, mezi troskami nábytku, mezi dětskými knihami rozházenými po zemi. Některé láhve byly otevřeny a žlutá tekutina vytekla a zanechala na okolí svou stopu.

Z důvodu intenzívního zápachu výkalů a moči bylo zvlášť těžké vstoupit do druhého patra budovy. Použité toaletní papíry byly rovněž všude. V některých místnostech byly zanechány hnijící zbytky jídla hned vedle hromady výkalů a toaletního papíru. V rohu jedné místnosti, kde se někdo vykálel do šuplíku, stál pytel s ovocem a zeleninou. Toalety byly ucpány láhvemi s močí, fekáliemi a toaletním papírem. Vojáci, kupodivu, po sobě nezanechali příliš pomalované zdi. Tu a tam jste mohli vidět Davidovu hvězdu vyrytou do omítky a průpovídky na podporu izraelského fotbalového týmu Betar.

Není pravděpodobné, že tyto zkušenosti paní Hass tak uvidíte v americkém tisku. Většina Američanů, kteří se spolu s Menachem Beginem domnívají, že nikdo nemůže učit Izrael etice a že izraelská armáda je tou jedinou morální armádou světa a vždy dodržuje čistotu, nebude mít možnost se nad tím zamyslet.

Jsem nucena položit několik otázek, které (a to jsem si jistá) většina Američanů nikdy neuslyší: Můžeme to nazývat terorismem, jestliže jednotka izraelské armády zapomene na armádní čistotu a měsíc kálí a močí na podlahu, dětské kresby, do šuplíků a fotokopírky?

Jde o sebeobranu, nebo vykořenění terorismu?

Vzhledem k tomu, že to, co izraelská armáda po sobě zanechala, je určitý podpis, je to antisemitské zeptat se, co se stalo s morálním kompasem společnosti, která vyšle skupinu mladých mužů, jež je schopna promísit své náboženství a státní symboly s výkaly a močí?

V původním textu je ještě jedna věta, kterou jsem se neodvážil přeložit, protože byste mě ukamenovali. Uvádím ji v originále: Do they think Israeli shit is cleaner, holier than anyone else's?

Kde jsou mé daně, ze kterých se tyto vojenské akce hradí?

Jak vůbec mohou Palestinci někdy dosáhnout míru tváří tvář takovému svinstvu a nedostatku respektu?

Kathleen Christion pracovala 16 let jako politická analytička CIA. Nyní je reportérkou na volné noze. Psala původně o vietnamské válce, posledních sedm let se věnuje konfliktu na Středním východě.