Le Pen postoupil bez ztráty květinky - Evropa je prý zděšená

Před časem došlo k velmi podobné situaci v Rakousku. Předseda rakouské nacionalistické strany Svobodných (FPÖ) a korutanský hejtman Jörg Haider byl v regulérních volbách zvolen do čela státu. Navzdory tomu, že nikdo nezpochybnil samotný průběh voleb a Haiderovo vítězství tedy opravdu vyjadřovalo přání většiny, osvícení evropští politikové se rozhodli zlobivé Rakousko potrestat. Tresty to byly různé: od politické izolace přes nezvání na čajové dýchánky papalášů, k omezení obchodnímu, zorganizována byla řada demonstrací a především neutuchající útoky ve sdělovacích prostředcích. Každá zmínka o Haiderovi musela být provázena doplněním, že jde o ultranacionalistu, rasistu, antisemitu, xenofoba, zkrátka o zrůdu. Tato intenzivní nenávistná kampaň nesla své ovoce. Vstoupilo nám to všem do podvědomí. Znáte test pravdomluvnosti? Vyšetřující říká v rychlém sledu náhodná slova a vy bez uvažování máte říct na každé jeho slovo slovo své. Tak se prý pozná, zda něco tajíte. Kdyby se kdokoliv z nás musel zúčastnit takového testu a vyšetřovatel na vás vypálil slovo Haider, vsadím se, že většina by vyštěkla některý z těch přídomků, kterými jej obviňují.

Haider, pravda, několik diskutabilních návštěv vykonal, např. navštívil Husajna, také libyjského vůdce Muhammara Kaddáfího. Ale co na tom? V politickém světě je nutno udržovat alespoň styky, to patří k diplomacii. Připadá mi dětinské, když spolu politikové nemluví.

Nakonec Haidera udolali, uhnali a přinutili k odstoupení. Dobré dílo se podařilo.

Pojďme zpátky k Le Penovi. Jak už jsem řekl, hrozí Deja Vu. Situace podobná té, která vznikla po rakouských volbách. Nejvíce prý jsou zděšeni sami Francouzi. Pochopitelně. Rádi si totiž hrají na antirasisty. Oni si ani nehrají, oni opravdu jsou. Neznám tolerantnější národ. Teď se tedy chytili za nos a ptají se, jak je to možné. Inu je. Lidská přirozenost se dá potlačit, ale ne úplně oklamat. V Paříži jsou už dnes čtvrti, kde nepotkáte bílého. Při cestě pařížským metrem se vám běžně stane, že čtyřsedadlo, které budete sdílet s třemi jinými cestujícími, bude z pětasedmdesáti procent obsazeno černými - to jsem zažil několikrát. Francouzi jsou hrdi na své tradice z dob komunardů, ale čeho je moc, toho je příliš. Nedivím se, že je to tajně štve. Prosím, abychom rozlišovali. Nemá to nic společného s rasismem, jak se to snaží označkovat novodobí soudci. Je to jen údiv Francouzů, že Francie už jim moc nepatří. Kdo má svou zemi (a své lidi) rád, musí to pociťovat.

Francouzi nejsou jediní, kdo jsou údajně zděšeni svým "rasismem". Máme tady další země. Ovšem většina se nechá ráda strhnout. Zvlášť když cítí, že jsou na té "správné" straně barikády. Je tak příjemné plout s proudem. Takže se mnohé země Evropy daly slyšet: Rakousko i Belgie označily výsledky voleb za politováníhodné. Švédové vyjádřili přání, aby se (cituji přesně podle iDnes) "všechny demokratické síly sjednotily proti pravicovému extremismu a xenofobii." Podle Britů zvítězily hlasy v hospodě. Dokonce i Slovensko odmítá výsledky voleb! (Kdo jim dal právo odmítat právoplatné výsledky, nevím.) Ve španělském tisku se objevilo moudré vysvětlení, že (opět cituji přesně podle iDnes) "katastrofální vynesení xenofoba Jean-Marieho Le Pena na vrchol je důsledek nízké účasti a roztříštěnosti hlasů...". Zkrátka typická hra vyhoďme ho z kola ven.

Co vlastně chce ten zlovolný Le Pen? Podle mne nic tak špatného. Prosazuje tradiční model suverénního národního státu, který klade před (nedemokratickou a protinárodní) Evropskou unii. Nemá rád přistěhovalce. Zvlášť ty, kteří zneužívají sociální systém státu.

V každém případě by mne však zajímalo, kde byli všichni tito soudcové a křiklouni před měsícem, když v Zimbabwe vyhrál volby ultra rasistický rudý soudruh Robert Mugabe. Vyhrál je tím, že systematicky zastrašoval a fyzicky likvidoval opozici, nasadil do ulic sobě loajální armádu, neumožnil všem volit a udělal tolik přehmatů a manipulací, že jedině stejně zaslepený prezident (podobného zrna) Jihoafrické republiky označil volby v Zimbabwe za "normální".

Po jeho (Mugabeho) zvolení několik států Evropy vyjádřilo znepokojení. Ozvalo se pár návrhů na hospodářské sankce. Vše nakonec vyšumělo do prázdna. Měsíc po volbách se o tom už nemluví. I v době probíhajících voleb v Zimbabwe sice noviny referovaly o tom, že Mugabe zastrašuje opozici, ale málo který novinář ve spojitosti s jeho jménem použil přívlastku "rasista". Několik článků se zmínilo, že - pravda - vyvlastňuje farmy bílých farmářů, ale zvlášť se to nerozpitvávalo.

Jak je možné, že existuje takový dvojí metr? Inu, on Mugabe je černý. A černí se kritizovat nesmějí (podobně jako Židé). Dvě stě dvacet let po vyhlášení hesla francouzské revoluce "svoboda, rovnost, bratrství" zjišťujeme, že si sice jsme rovni všichni, ale někteří jsou si rovnější. Docela jako za bolševika.

Tak tedy máme na jedné straně "rasistu a xenofoba" Le Pena, který nechce nic jiného, než Francii Francouzům. A na druhé soudruha Mugabeho, který také nechce nic jiného, než Zimbabwe Zimbabwečanům. Rozdílů je ovšem několik: Le Pen vyhrál demokraticky, bez nátlaku, a v případě, že by se stal prezidentem, určitě by nezačal vyvlastňovat majetek francouzských černochů. Patrně by pouze přiškrtil klapku přistěhovalectví - jinými slovy znemožnil, aby tolik příchozích z třetího světa zneužívalo už tak přetížený francouzský sociální systém. Soudruh Mugabe by nikoho do země nezval. Spíše naopak. Vyhání všechny bílé, a pak od vyspělých (převážně bělošských) zemí bude očekávat hospodářskou pomoc.

Připadá mi legrační, jak se politicky korektní Francouzi najednou probudili a povstali jako jeden muž. "Le Pena nikdy! Jen přes naši mrtvolu!", zní hesla v novinách. Vypadá to, že v příštím kole budou volit i bezrucí, beznozí a bezhlaví invalidé, jen aby se nasbíralo dostatek hlasů k protlačení poněkud bezbarvého (ale na té správné straně stojícího) Jacquese Chiraca. V této souvislosti mám pro Francouze vzkaz: "Určitě Le Pena odstavíte od žlábu. Bude to slavné vítězství a jasné NE zdravému rozumu. Nebojte se, soudruzi!"

A přece se to vrací. Lhostejno, co si myslí pokrytečtí, levicoví, sociální inženýři a bruselští byrokraté, lhostejno, co je, či není politicky korektní. Nejdříve Rakousko, teď Francie. Evropa má dost emigrantů ze zemí třetího světa. Lidé si to pomalu začínají uvědomovat a ve volbách to dávají znát. Pak se ale vždy leknou hlasité kritiky samozvaných soudců a ucuknou. Škoda. A navíc se obávám, že už je tak, jako tak pozdě.