Amerika dneška: strach a pomalé probouzení

V deníku Independent vyšel 17. dubna obsáhlý komentář Roberta Fiska Fear and Learning in America. Vzhledem k jeho rozsahu jsem se tentokrát nesnažil jej přeložit - ani volně. Namísto toho se pokusím jej ve zkrácené verzi převyprávět. Domnívám se, že je to poměrně zajímavý text. Ukazuje totiž, že se Amerika zvolna mění - k lepšímu. Vy, kteří umíte anglicky, si můžete přečíst raději originál článku.

Robert Fisk už desítky roků pravidelně jezdí na přednášková turné po Spojených Státech. Vzhledem k tomu, že je znám jako otevřený kritik americké politiky na Středním východě, neočekává od rodilých Američanů velké ovace. Jakmile začne přednášku, lhostejno ve kterém městě (i když Washington je na to nejcitlivější), a nepoužije v ní výrazy jako mírový proces, znovu podle plánu nebo Izrael v obležení, vypadají tváře posluchačů jako vyhaslé obrazovky. "Proč by to," ptá se Robert Fisk, "mělo být tentokrát jiné?"

A bylo to jiné. Tentokrát to bylo jiné! Snad to bylo provokativním názvem jeho přednášky: "Jedenácté září - ptejte se kdo, ale proboha, neptejte se proč".

Při dřívějších cestách bývaly Fiskovy přednášky plné tak z poloviny. "Jednou se mi podařilo," vzpomíná Fisk, "zaplnit sál pro 600 posluchačů všeho všudy dvaatřiceti hosty". Tentokrát museli ještě vnášet do sálu židle, a ti, na které se nedostalo místo, stáli na chodbách. Přišli ne proto, že lord Fisk dorazil do města, ale protože začínají být unaveni ohlupující propagandou masmedií a pravicovým vědátorstvím.

"Nikdy předtím," říká Robert Fisk, "mi nikdo nepoložil otázku 'Jak přinutit náš tisk, aby referoval o Středním východě pravdivě?', nebo dokonce - a to je ještě více buřičské - 'Jak donutit naši vládu, aby respektovala náš pohled?' "

"Každou svou přednášku jsem zakončil poznámkou. Vždy jsem se předem omluvil za to, co řeknu: 'Jedenácté září nezměnilo svět. V průběhu izraelské války v roce 1982 ztratila Palestina a Libanon 15 500 občanů - pětkrát více, než Američané pří útoku na WTC. A svět se ani v roce 1982 nezměnil. Nebyly rozsvícené svíce, nebyly vzpomínkové bohoslužby. ' A pokaždé, když jsem tuto poznámku řekl, viděl jsem přikyvující hlavy. A bylo jedno, zda to byly hlavy pokryté stříbrošedými vlasy, nebo bezvlasé, popř. mladé. Sebemenší vtip na prezidenta Bushe často vyvolal smích. Jednou jsem se zeptal po přednášce jednoho z hostů, jak je možné, že to lidé akceptují ode mne, Brita. 'Protože si nemyslíme, že Bush volby vyhrál,' zněla odpověď."

Z dřívějších cest do Států má Fisk i své zkušenosti s tiskem. S tím, jak je neobjektivní a zbabělý. Napsal např. článek pro hlavní americká media o exodu Palestinců v roce 1948. Zmínil se o masakru Palestinců v Deir Yassin, kterou provedli Stern Gang a další židovské skupiny. Tento masakr vyvolal exodus 750 tisíc Arabů. Když si pak za několik dnů četl svůj článek v novinách, zjistil, že editor přidal před slovo masakr slovo údajný. Fisk zavolal ombudsmana zmíněného listu a upozornil jej na to, že masakr v Deir Yassin je historickým faktem. Odpověď ombudsmanova zněla: "Editor vložil slovo údajný proto, že se chtěl vyhnout množství kritických dopisů čtenářů."

Bylo-li to jen trochu možné, využil Fisk svého přednáškového turné k tomu, aby upozorňoval Američany na jalové, zbabělé, bezpáteřní způsoby amerických novinářů. Na to, jak provádějí lobotomii svých článků ze Středního východu. Jak se v jejich článcích mění okupovaná území na sporná území, židovské kolonizace jsou transformovány na židovské sousedství, militantní Arabové jsou nazývaní teroristy, zatímco militantní Židé pouze fanatikové nebo extrémisté, jak Ariel Šaron, muž zodpovědný za masakr 1700 Palestinců v 1982 v Sabře a Šatile, může být v The New York Times označen za muže s instinktem bojovníka. Jak poprava Palestince se změní na skoncování, setření, jak civilisté zabiti izraelskými vojáky byli vždy pouze omylem chycení v křížové palbě. Chtěl vědět, jak mohou Američané akceptovat dětinské výroky svého prezidenta jako např. živý nebo mrtvý, s námi nebo proti nám, popř. osa zla. Očekával na svůj dotaz obvyklou nevoli posluchačů. Nedostavila se.

Poprvé za desetiletí byl Fisk šokován reakcemi svých posluchačů. Nebyli to už pasivní, vše akceptující a patriotičtí Američané s přístupem náš prezident ví nejlépe, co má dělat. Co jej šokovalo, bylo odmítnutí Američanů mlčky přebírat oficiální linii, rozzlobenost, vzrůstající uvědomování si, že jsou obelhávani a podváděni. "Poprvé to nebyly mé přednášky, se kterými nesouhlasili, ale přednášky z jejich novin o izraelské 'válce proti terorismu', a očekávání, že budou vždy nekriticky podporovat vše, co Američané a jejich přítelíčkové na Středním východě dělají a říkají."

Fisk vzpomíná na setkání s bývalým námořnickým US důstojníkem s vrásčitou tváří, který jej po přednášce navštívil: "Byl jsem, pane, v roce 1973 důstojníkem na letadlové lodi John F. Kennedy. Naši úlohou bylo doplňovat palivo do stíhaček a posílat je do Izraele po té, co jejich letecké síly byly Araby rozstříleny na kousky. Naše letadla přistávala s výsostnými znaky US už částečně strženými. Přes ně byly malovány Davidovy hvězdy. Ví někdo, proč jsme jen tak tato letadla dávali Izraeli? Když v televizi vidím naše letadla a naše tanky při útocích na Palestince, chápu, proč tolik lidí nenávidí Ameriku."

Americký tisk se ovšem od předchozích Fiskových návštěv nezměnil, a pokud ano, tak spíše k horšímu. Ve městě Iowa City, kde přebýval, mají dokonce čtyři místní deníky - svoboda tisku není reprezentována hloubkou a kritičnosti komentářů, ale množstvím naprosto stejných deníků. Všechny lamentují nad tím, že "situace na Středním východě je taková, že jí většina Američanů nemůže adekvátně rozumět. A nelze ji ani rozumně popsat", tvrdí tyto noviny. "Tahle hovadina," říká Fisk, "totiž to, že jsou Američané příliš hloupí k pochopení krvavé lázně na Středním východě, a měli by tedy držet huby, to bylo vším prostupující téma novinových komentářů."

Proč musí izraelská mise pokračovat, křičely palcové titulky v pátečním The New York Times. Dlouhý a nudný článek izraelského plukovníka Nitsan Alona o izraelské křižácké válce proti "terorismu" - včetně těch tolik oblíbených frází, na které Fisk poukazuje výše. Článek se zmiňuje o čistění, prováděném izraelskými vojáky na okupovaném území a také o velkém množství civilistů, kteří - ano, byli chyceni v křížové palbě.

"Na své cestě na letiště v LA jsem prolistovával sobotní LA Times. Upoutala mne zmínka o tom, že film The Accused, popisující Šaronův podíl na masakru v roce 1982 v táborech Sabra a Šatila, který vyhrál cenu BBC, byl stažen z kanadského filmového festivalu po té, co proti jeho uvedení vystoupily kanadské židovské organizace. Organizátoři festivalu vysvětlili, že `film by mohl vzbudit nepřiměřenou pozornost zájmových skupin' - co se tím míní, vysvětleno nebylo. Poslední odstavec zmíněného článku upoutal mou pozornost znovu: 'Šaron, který byl v té době ministrem obrany, údajně ulehčil falangám útok na kempy Sabra a Šatila...' Tady to máme znovu. Údajně? Kolik rozzlobených dopisů měla tato malá lež zadržet? Údajně zadržet, pochopitelně."

Fiskův článek popisuje další a další setkání na americké půdě. Celkové ladění vyznívá poměrně optimisticky.

Soudě podle novin, oficiální stanovisko, stejně jako způsob referování o situaci se nelepší. Americký tisk, zrovna tak jako ten kanadský (a český, ať to vezmeme jedním šmahem) je opravdu neobyčejně devótní, bezzubý, povrchní a plochý.

Fisk tvrdí, že se lidé začínají probouzet. Doufejme, že se nemýlí.