Žebračka
Po dva roky sedávala denně tato žebračka v srdci finančního centra Toronta, poblíž křižovatky Yonge a Bloor. Nebylo možné projít, aniž byste nepřispěli. A vyděšení a vnitřně zahanbení chodci přispívali. Ne málo. Desetidolarové i dvacetidolarové bankovky nebyly výjimkou.
Podle konzervativního odhadu reportéra Toronto Sun "vydělala" žebračka za pět hodin minimálně 500 dolarů. Spíše se ale částka blížila tisícovce. V přepočtu na koruny tedy asi dvacet tisíc. Za měsíc zhruba 22 tisíc dolarů (500 tisíc korun), pět hodin "práce" denně, pondělí až pátek. Nezdaněno! Pouze jako kapesné. Lze totiž právem předpokládat, že kanadský stát jí vyplácí sociální podporu a hradí náklady za ubytování.
Odpoledne se ulice vyprazdňují. Třesoucí se žebračka usoudí, že má pro dnešek dost. Vstane. Její třes zmizí jako zázrakem. Oko zjasní a chůze zpevní. Obejde roh, pak druhý. Čeká tam zelená Chevy Lumina. Nastoupí. Vůz prudce odstartuje. Příliš rychle, aby se dala zjistit SPZ.
Reportér Toronto Sun Mike Strobel si zahrál na detektiva. Spolu s kolegou fotografem sledovali žebračku několik dnů. Konečně se podařilo vůz vyfotografovat, včetně poznávací značky. Nebylo pak už těžké zjistit, komu patří.
Šestašedesátiletá Margita Bangová, alias Horvátová. Cikánka, která přišla z Čech v roce 1997. Jinak také jedna z hlavních hvězd smutně proslulé reportáže TV NOVA o Cikánech v Kanadě. Možná si ji ze záběru pamatujete. Oděna v elegantní modři, obklopena dětmi. Její hlas je pevný, ruce rovné a - samozřejmě - žádný třes. Slova o tom, jak jsou všichni čeští Cikáni v Kanadě šťastní, jak se mají dobře, kolik mají jídla odstartovala exodus Cikánů do této země, jehož následkem bylo zavedení dosud platných viz pro všechny Čechy.
Interview s nářezem
Mike o něm říká, že to bylo jedno z nejtěžších intervií, které kdy dělal.
Margita bydlí v nejvyšším patře sedmnáctipatrového domu blízko Markham Road. Zvoníme. Šlachovitý šedesátník otevírá. "Je Margita doma?" Muž vypadá poněkud zaskočeně. Vpouští nás dovnitř a jde zavolat Margitu. Kolem tři děti a několik urostlých dospělých chlapů. Byt sice nevypadá jako apartmá hotelu Ritz, ale není ani chudý. V rohu televize s obrazovkou snad 130 cm. Draze vypadající sedací souprava z černé kůže.
Vchází Margita. Margito! Její oči se přimhouří. Hlava se začne třást. Kamera kolegy fotografa vrčí. Margita řve. Šlachovitý muž vykřikne: "Konec!" Jsou kolem nás a dorážejí jako pitbullové. Na vysvětlování je pozdě. Máme co dělat, abychom se ubránili. Kolega fotograf schytal ty nejtěžší rány. Vytáhl jsem ho z bytu a běželi jsme ke schodišti. Na výtah nebyl čas. Těch sedmnáct pater dolů jsme udělali v rekordním čase.
O čem české noviny v Kanadě nereferovaly
Když začaly v roce 1997 přijíždět z Čech (následkem pořadu v TV Nova) houfy Cikánů do Kanady, obrátily se kanadské orgány na zástupce české komunity se žádostí o pomoc. Očekávalo se, že místní české organizace (mimochodem živořící a velmi chudé) převezmou částečně (nebo úplně) starost o nově příchozí. Šlo o sponzorování, vyhledávání bytů nebo zajištění ubytování, pomoc s překlady dokumentů, lékařskou péčí, zaměstnáním a o vše další, čeho je nově příchozím třeba.
Znajíc povahu i pravou podstatu nových imigrantů, napsali zástupci české komunity kanadským úřadům velmi slušný dopis. Vysvětlily, že nemají ani peníze, ani prostředky na takovou činnost. Varovaly před přílišnou důvěřivostí. Aniž by přímo zpochybnily status uprchlíků (všichni pochopitelně žádali o azyl na základě útlaku, kterému jsou v Čechách vystaveni), upozornily na možnost, že vše nemusí být takové, jak se zdá.
Místní advokát českého původu, který měl z vyřizování žádostí o politický azyl nezanedbatelný příjem, podal následně žalobu na Masarykův ústav v Torontě a několik čelních postav zdejší emigrace - včetně redaktorů místních českých novin. Obvinil je z ušlého zisku a požadoval vyplacení odškodného pro sebe ve výši čtyř milionů dolarů. Taková částka překračuje několikanásobně součet zisků všech českých spolků v Kanadě. Jejich příjmy a vydání se pohybují řádově v desítkách tisíc dolarů ročně.
V průběhu jednání vyjádřil advokát podezření, že české spolky jsou rasistické. Kdo zná mentalitu Kanaďanů, ví, že obvinění z rasismu je stejně těžké jako obvinění z vraždy. Na rozdíl od něho ale není na žalobci, aby prokázal vinu, ale na obviněném, aby ji vyvrátil. Pochopitelně, tyhle věci se těžko vyvracejí.
Všem českým spolkům v Torontě hrozilo úplné finanční zruinování a následné zavření. Skládali jsme se na připravovanou soudní při všichni. Kdo mohl, poslal nějaký peníz. Vše se navíc dělo více méně tajně, protože české noviny se bály uveřejnit výzvu o pomoc, aby zmíněného advokáta ještě více nevydráždily.
Nakonec došlo k mimosoudnímu vyrovnání. Kolik musely české organizace advokátovi zaplatit, nevím. Ale od té doby si dávají zatracený pozor, aby náhodou do něčeho nespadly.
Proč o tom všem píšu
Mohli bychom říct, dobře Kanaďanům tak. Nechali se nachytat, tak ať platí. Jenže ono to není tak jednoduché. Ta Bangová alias Horvátová má (nebo měla) české občanství. Reportéři Toronto Sun to vyšťárali a uveřejnili. Průměrný Kanaďan neví, kde leží Česká republika, ani jací lidé tam žijí. Má jednoduché myšlení. Může se právem domnívat, že takoví vykukové jsme v té zemi všichni. Jinými slovy, celý ten případ možná vrhá nepříliš dobré světlo na naši zemi.
Tito problémoví občané nám působí těžkosti dokud jsou doma, těžkosti za hranicemi (nebýt její výzvy, nedošlo by k exodu Cikánů se všemi důsledky z toho vyplývajícími) a dokážou ublížit republice ještě dlouho potom, co dávno odešli za lepším (formou špatné pověsti, kterou vrhají na všechny naše občany).
Nemůžeme to ani nějak ovlivnit. Nemám z toho příliš radost.