Skleněný tygr

Jde o málo výpravný film pořízený za zlomek toho, zač se dnes běžně pořizují filmy. Děj se odehrává v postkomunistickém Maďarsku těchto dnů.

Hodnocení Násilí není Erotika, sex minimálně Zbraně ve filmu jedna pistole Filmové triky nejsou Počet výbuchů a spektakulárních explozí žádný Počet rozbitých automobilů jeden Počet mrtvých žádní Počet bělošských padouchů žádný Počet černých kladných hrdinů žádný Počet homosexuálů a lesbiček žádní Počet mladých, krásných a sebevědomých žen v roli vedoucích úderných týmů nebo úspěšných manažerek žádná Stupeň politické korektnosti (na stupnici 0-5) 0 Celkové hodnocení   3,5

Kolem stánku rychlého občerstvení na kolech (předělaného z obytného přívěsu) se pravidelně schází skupinka mužů mladšího a středního věku. Žádného z nich nelze označit termínem "materiálně zajištěn", spíše opak je pravdou. Zdá se, že každý se živí "jak to jde", přičemž některé aktivity jsou zřejmě na hraně zákona. Jsou to docela týpky. Potkat některé v životě, řeknu si, že je to pěkný pošuk. Ústřední postavou je majitel stánku a velký obdivovatel Ameriky Lajoš (Rudolf Peter), přezdívaný Lali.

Stánek je umístěn naprosto nevhodně kdesi v odlehlém místě, mimo turistické stezky. Zdá se, že jedinými návštěvníky jsou Lajošovi kamarádi (kteří mu ovšem neplatí a těží z jeho dobroty), pak policajti na občasné pochůzce (po objednávce mu jeden policajt zanechal na stolku pár drobných, jeho kolega si je přivlastnil, když se první nedíval) a pak občasný autobus výletníků řízený Lajošovým otcem. Z čeho Lajoš žije, není úplně jasné. Lajoš několikrát nadhodí, že by měl stánek převézt někam, kde alespoň chodí lidé, ale vždycky z toho sejde.

Život kolem plyne pomalu a zvolna, stejně jako děj. Přesto se ale divák nenudí. Dokonce se dá říct, že se docela baví. Ve filmu je několik neotřelých gagů, například scéna, kdy Lajoš ze zadu ve stoje "zpracovává" dívku, ale protože je spíše menší, dá si pod nohy krabici od cukroví. Při rytmických pohybech dívčina hlava tluče do okénka, které se nadzvedává v rytmu. Dívka sténá: "o máma, o máma," což Lajoš považuje za projev vášně, ale ukáže se, že dívčina matka se opravdu ke stánku blíží.

Lajoš se nakonec přeci jen rozhodne, že stánek přetáhne někam na frekventovanější místo. Kamarádi pomáhají tlačit. Na hlavní silnici jim ale upadne kolo a stánek kompletně zablokuje dopravu v obou směrech. Cestující z vozů při čekání na odtahovou službu nakonec nepohrdnou občerstvením a tak má Lajoš i nějaký zisk. Policisté legitimují všechny Lajošovy kamarády a při hlasitém čtení jejich jmen skupinka pokaždé propukne ve smích. Policisté nechápou, co je na tom k smíchu. Ukáže se, že ač se denně scházeli, nikdo z nich vlastně nevěděl, jak se druhý jmenuje.

Z celého filmu dýchá vystřízlivění z nové kapitalistické reality, na kterou si řada lidí v postkomunistických zemích sice už zvykla, ale ne tak docela ji přijala. Je to pomalé uvědomování si, že ne každý bude v tržních podmínkách úspěšný a bohatý. Přesto si nikdo na novou realitu nestěžuje a život bere tak, jak je. Nějak bylo, nějak bude. Nezdálo se mi, že by hrdinové velmi litovali ztráty dusného, ale bezpečného života z období budování socialistické společnosti.

Nečekejte spektakulární záběry, ani dech beroucí filmové triky. Ve filmu se nestřílí, není tam násilí, a i toho sexu je tam pomálu. Není to film, při kterém byste smíchem padali ze židle nebo trnuli hrůzou. Dokonce si troufnu říct, že podruhé byste na něj nešli. Ale přesto zanechá stopu. Myslím, že stojí za to jej vidět - alespoň jednou.